Vyšší dívčí škola v Praze

Byla založena z podnětu emancipačních snah českých obrozenců kolem Vojty Náprstka a Marie Riegrové-Palacké a podle koncepce Viléma Gablera roku 1863 jako první veřejná městská pokračovací škola pro dívky v českých zemích. Předcházela ji tři založení: Spolek sv. Ludmily z roku 1844 a dvě soukromé dívčí školy, založené v 50. letech. Německou Höhere Töchterschule ve Vlašské ulici na Malé Straně vedla Jenny Kirschbaumová, vyučovaly se tam na 2 desítky předmětů v 5 odděleních. Izraelitská dívčí škola sídlila na Starém Městě v Celetné ulici č.1[1].

Vyšší dívčí okolo roku 1870

Česká vyšší škola původně sídlila na Novém Městě ve školních prostorách bývalé piaristické koleje v Panské ulici, dále v Hopfenštokové (dnešní Navrátilově) ulici a koncem roku 1867 se přestěhovala do nové neorenesanční budovy čp. 683/II až 684/II na rohu Vodičkovy a Školské ulice, kterou projektoval Vojtěch Ignác Ullmann, alegorickými postavami a sgrafittem ji vyzdobil Josef Scheiwl. Ullmann jako první architekt v Praze uplatnil ve výzdobě fasády sgrafita, která později jako charakteristický prvek české neorenesance používal Antonín Wiehl.[2] Budova ve Vodičkově ulici je chráněna jako kulturní památka.[3]

Školu navštěvovaly dívky po absolvování pěti ročníků školy obecné; od školního roku 1887–1888 byla otevřena také pětiletá přípravka. Zápisné stálo 2 zlaté a výuka se platila 5 zlatých měsíčně, bez výjimek[4]. Škola měla 6 ročníků, stejně jako tehdejší gymnázia. Vyučovacím jazykem byla čeština, od 1. ročníku se vyučovala také němčina, od 2. ročníku francouzština, v 5. a 6. ročníku byl výběr z dalších volitelných jazyků: ruského, polského a anglického. Vyučovaly se zde jak praktické ženské předměty (vaření, šití včetně šití na stroji, vyšívání, domácí hospodářství, zdravověda, péče o dítě), tak teoretické: římsko-katolické náboženství, počty, zeměpis, přírodopis, estetika, krasopis, zpěv, hra na klavír a kreslení. Nepovinným předmětem byl tělocvik, který sestával z cvičení prostných, pořadových, na nářadí a z kolektivních her.[5]

Podle statistiky škola v prvních 25 letech přijímala žákyně z celé střední Evropy, z Balkánu (Bosna, Bulharsko, Srbsko), 5 žákyň bylo z Ruska a 1 z Ameriky, v první roce trvání jich bylo zapsáno 92 a k roku 1888 již 377[6]. Žákyně přicházely pouze z rodin středních a vyšších společenských vrstev, protože musely platit školné. Jejich společenský statut vyplývá například z osnov předmětu domácí hospodářství, které zahrnovaly instrukce, jak se chovat k čeledi (služebnictvu).