Gustav IV. Adolf

Byl synem krále Gustava III. a Žofie Magdaleny Dánské (1746–1813). Narodil se 1. ledna 1778 ve Stockholmu. Na trůn usedl po zavraždění svého otce v roce 1792 ve čtrnácti letech, do jeho plnoletosti v roce 1796 byl regentem jeho strýc, mladší bratr jeho otce vévoda Karel Södermanlandský.

Král byl váhavý, těžkopádný, nespolečenský a povýšený. Po vraždě otce se stal podezřívavým a pochmurným. Jeho ideálem byla neomezená moc ruského imperátora. Za jeho vlády, podobně jako za vlády Pavla I. v Rusku, byl ve Švédsku zaveden kult uniformy.

V roce 1795 byl Gustav Adolf zasnouben s princeznou Luisou Šarlotou Meklenburg-Schwerinskou, ale v roce 1796 nátlakem Kateřiny II. bylo zasnoubení zrušeno a král se vypravil do Petrohradu, aby se oženil s vnučkou carevny Alexandrou. Gustav Adolf však rozhodně odmítl podepsat písemný závazek dovolit své budoucí manželce vyznávat svobodně pravoslavnou víru a z námluv opět sešlo. Oženil se až v roce 1797, a to s Frederikou Bádenskou (1781–1826) (mladší sestrou pozdější ruské carevny Jelizavety Alexejevny, manželky cara Alexandra I.). Ze šťastného manželství, které trvalo do roku 1812, vzešlo pět dětí - dva synové a tři dcery:

• Gustav (1799–1877);
• Karel Gustav (1802–1805);
• Žofie Vilemína (1801–1865);
• Amálie Marie Šarlota (1805–1853);
• Cecilie (1807–1844).

Král byl přesvědčeným odpůrcem francouzského racionalismu a idejí osvícenství. Za něj přitvrdila cenzura, z Univerzity v Uppsale byla propuštěna řada profesorů-kantovců a zakázány byly i studentské spolky.

V roce 1803 byla na základě stříbrného standardu stabilizována švédská měna, a král zastavil v Německu švédské hanzovní město Wismar i s panstvím Meklenburkům, s právem zpětného vykoupení po sto letech (v roce 1903 se Švédsko svých nároků vzdalo).

Za Gustava Adolfa vznikla pod vlivem agrární reformy v Dánsku otázka uspíšení likvidace užívání obecní půdy. První ustanovení o nové reformě bylo vydáno pro Skåne v roce 1803 a v roce 1807 bylo rozšířeno na celé Švédsko s výjimkou Dalarny a Norlandu. Od té doby každý vlastník mohl požadovat od obce přidělení půdy v jednom místě, statkáři dostali právo provádět na svých pozemcích vyměřování podle své vůle. Jako reakce na zneužívání tohoto nařízení vypukla na mnoha místech povstání rolníků.

Gustav Adolf se stavěl nepřátelsky k Francouzské revoluci a orientoval svou politiku na Rusko doufaje v ruskou pomoc při získání Norska. V roce 1799 byla v Gatčině uzavřena rusko-švédská konvence o vzájemné pomoci, jejíž tajný článek předpokládal účast Švédska ve válce proti Francii. Avšak prudký zvrat ruské politiky k přátelství s Napoleonem Bonaparte nedovolil Švédsku vstoupit do války s Francií.

V roce 1800 uzavřel král v Petrohradě protianglickou konvenci. Tajný článek dohody zavazoval Švédsko spolu s Ruskem bránit proniknutí anglické flotily do Baltského moře.

V roce 1801 anglická flotila bombardovala Kodaň a ohrožovala Karlskronu; nový ruský car Alexandr I. uzavřel s Anglií mír, Gustav Adolf následoval jeho příkladu a uzavřel s Anglií v roce 1803 obchodní pakt.

Král prudce reagoval na zastřelení vévody d'Enghien v březnu roku 1804. V prosinci uzavřel dohodu s Anglií o podpoře, a v lednu 1805 společnou smlouvu s Ruskem. V říjnu téhož roku se Švédsko formálně připojilo k třetí protifrancouzské koalici.

Na podzim roku 1805 se švédská armáda přepravila do Pomořanska, tažení v letech 1805-1807 však skončila naprostým neúspěchem. Gustav Adolf se nicméně účastnil v čtvrté koalici, ani po Tylžském míru (1807) se nerozešel s Anglií a pokračoval v protifrancouzské politice.

Když se Rusko stalo spojencem Napoleona, zavázalo Švédsko přerušit vztahy s Anglií a připojit se ke kontinentální blokádě. Toho nedosáhlo a v únoru roku 1809 ruská vojska vtrhla do Finska. V březnu válku vyhlásily též Dánsko a Prusko. Válka skončila naprostou porážkou Švédska, které v září 1809 bylo nuceno uzavřít Fredrikshamnský mír, po němž muselo odstoupit Rusku celé Finsko.

V průběhu války Gustav Adolf, nehledě na neúspěchy, úporně odmítal uzavření míru a svolání riksdagu (parlamentu). Osobně vedl nepopulární válečnou daň a k tomu urazil na 120 gardových důstojníků z významných rodin, když je za zbabělost v boji degradoval na armádní důstojníky. V okolí krále dozrávala myšlenka zbavit ho vlády.

V zimě na přelomu let 1808-1809 opoziční skupiny začaly vypracovávat plán na svržení Gustava Adolfa a likvidaci absolutistické formy vlády. Na spiknutí se účastnili vysocí důstojníci a úředníci. V jejich čele stál generál-adjutant Karl Johan Adlerkreuz, podplukovník Georg Adlersparre a úředník soudního dvora Hans Erta.

Přislíbiv dánskému veliteli, princi Kristiánu Augustenburskému, titul následníka švédského trůnu, Adlersparré s ním uzavřel dohodu o dočasném zastavení palby a pohnul se s částí vojska na Stockholm. 13. března 1809 se skupinou důstojníků vnikl do pokojů krále a zajal ho. Nejprve ho odvezli do Drottningholmu, posléze však, po nezdařeném pokusu o útěk, byl král převezen na zámek Gripsholm.

Král chtěl udržet korunu pro syna, proto se 29. března vzdal trůnu, 10. května však Riksdag vyhlásil, že práva usednout na švédský trůn pozbývá nejen on, ale i všichni jeho potomci. Byl mu ponechán jeho osobní majetek a stanovena doživotní renta. Na trůn nastoupil jeho strýc - bratr jeho otce Karel XIII., místo něhož však fakticky vládl napoleonský maršál Jean-Baptiste Bernadotte, který se po Karlově smrti stal švédským králem (Karel XIV.) a založil tak dodnes panující dynastii Bernadotte.

V prosinci 1809 královská rodina odjela do Německa. Po odjezdu za hranice Švédska vedl Gustav Adolf potulný život. Pod jménem plukovník Gustavsson žil většinou v Německu a Švýcarsku. V roce 1812 se bývalý královský pár rozvedl.

Bývalý král zemřel 7. února 1837 ve švýcarském městečku St. Gallen. 28. února byla jeho rakev převezena na hrad Veveří na Moravě, kde od roku 1830 žil jeho syn, rakouský polní maršálek Gustav Vasa, a pohřbena v nedalekém kostelíku Matky Boží veverské. Roku 1884 byly ostatky obou převezeny do Stockholmu a zde pochovány v kostele Riddarholmskyrkan.