Císařský komorník

Na počátku vlády Ferdinanda I. Habsburského (římským králem v letech 1531–1564, císařem od roku 1556) byli vedle nejvyššího komorníka jmenováni jen tři nositelé komornických klíčů, za vlády Matyáše (císařem 1612–1619) už jich bylo třicet (1615), o patnáct let později za Ferdinanda II. (císařem 1619–1637) přibližně tři sta.[1] V druhé polovině 16. století za vlády Maxmiliána II. Habsburského (císařem 1564–1576) se začalo rozlišovat mezi skutečnými a titulárními komorníky. Skuteční komorníci (wirklicher Kämmerer) fakticky vykonávali službu v pokojích císaře, u tabule a v kapli, zatímco titulární komorníci na císařském dvoře dlouhodobě vůbec nemuseli působit. Na přelomu 16. a 17. století došlo k další výrazné změně, kdy se oddělili placení komorníci od neplacených. Toto bylo počátkem přerodu úřadu v ryze titulární. Nositelé úřadu pocházeli z vyšší šlechty. Ziskem komornických klíčů bylo potvrzeno, že jejich nositelé patřili ke dvoru nejurozenějšího světského vládce Evropy. Skuteční komorníci byli součástí domácnosti panovníka a pobývali v jeho bezprostřední blízkosti. Pomáhali císaři s osobní hygienou, oblékali ho a obsluhovali ho během stolování. Doprovázeli ho při oficiálních i soukromých příležitostech, konkrétně na mše, do divadla, na procházky a vyjížďky, na lov, do jízdárny a míčovny, trávili s ním čas při hudbě, tanci nebo u biliáru. V roce 1708 obnášel roční plat skutečného komorníka 480 zlatých.[2] Často však za tuto službu nepobírali žádný stálý plat.[3]

Císař Ferdinand II. jmenoval v letech 1617–1637 více než 670 nových komorníků.[1] Zisk tohoto virtuálního úřadu byl především odměnou šlechticům za podporu v průběhu třicetileté války. Také Ferdinandův vnuk Leopold I. (císařem 1657–1705) jmenoval v prvních třiceti letech panování bezmála 700 komorníků.

V hierarchii stáli o stupínek výše nad císařskými komorníky tajní radové, takže při nejrůznějších dvorských slavnostech se komorníci řadili až za ně. Mezi jednotlivými nositeli tohoto čestného úřadu byl pak rozhodující služební věk šlechtice. Z pestrého davu císařského dvora se vedle čestných úřadů komorníků a tajných radů dále vydělovali rytíři Zlatého rouna.

Vlevo dragounský důstojník-komoří s odznakem svého úřadu (klíčem) u pasu, vpravo komoří v galauniformě

Podle dvorského hodnostního řádu kodifikovaného v roce 1873 měli nositelé této hodnosti místo bezprostředně za tajnými rady, kteří ale na rozdíl od nich nemuseli být aristokratického původu. Hodnost komořího ale nepředstavovala jen obyčejné čestné vyznamenání, byla také označením skutečného úřadu, jehož nositel byl povinen vykonávat předepsané povinnosti u dvora. Mezi ně patřila především osobní přítomnost na všech dvorských slavnostech a ceremoniích. Pokud se jich nemohl zúčastnit, byl povinen tuto skutečnost včas oznámit úřadu nejvyššího komoří. Dalšími, zvláštními povinnostmi byla osobní služba u císaře či členů císařského domu, případně u zahraničních suverénů, pokud pobývali u vídeňského dvora, nebo povinnost být přítomen při předávání pověřovacích listin nových zahraničních vyslanců a velvyslanců ve Vídni. K takovému zvláštnímu úkolu bývali komoří povoláváni zvláštním listem nejvyššího komoří, který předával zvláštní úředník označovaný jako „ohlašovatel komořích“ (Kammerherrn-Ansager). Zisk tohoto čestného titulu byl základní podmínkou udělení některého z nejvyšších dvorských úřadů, které byly obsazovány výlučně z řad komořích.[7]

Čestný titul komorníka existoval až do zániku Rakousko-uherské monarchie v roce 1918.

Symboly držby úřadu

Čestný odznak (klíč) komořího za vlády Františka Josefa I.

Komořím náležela zvláštní dvorská uniforma ve dvou provedeních – obyčejná a slavnostní (tzv. galauniforma), obě s vyšitým zlatým klíčem na levé zadní straně kabátu. Odznakem samotného úřadu komořích byl klíč s iniciálou vládnoucího panovníka, který jim při investituře předával nejvyšší komoří nebo (v případě jeho nepřítomnosti) pověřený tajný rada.

Letopočet udává rok jmenování.