Nejvyšší dvorský komorník
Nejvyšší dvorský komorník, případně nejvyšší komorník nebo nejvyšší komoří (německy oberster Hofkämmerer nebo Obersthofkämmerer, latinsky cubiculariorum magister) byl dvorský, nikoliv zemský úřad, který původně spravoval knížecí nebo královské šaty, skvosty a hotové peníze. Spolu s nejvyšším hofmistrem, nejvyšším šenkem a nejvyšším štolmistrem měl na panovnickém dvoře klíčovou roli. V hierarchii císařského dvora zaujímal druhé místo hned po nejvyšším hofmistrovi. Jeho hlavním úkolem byla péče o osobní potřeby panovníka.[1] Dbal o počet komorníků a zodpovídal za jejich spolehlivost. Odznakem komorníků byly (zlaté) klíče, ty jim nejvyšší komorník uděloval, ale i odebíral. Kolem roku 1700 bylo takovýchto klíčů na císařském dvoře kolem tří set.[2] Přístup k panovníkovi byl samozřejmě omezený, skuteční komorníci pohybující se kolem panovníka museli střežit panovnické tajemství a tím posilovali sakralitu majestátu. Kromě osobních služebníků, tedy komorníků dohlížel také nad lékaři, klenotnicí, ubytovacími prostorami paláce a jeho hmotným vybavením.[1] V 19. století pod nejvyššího komorníka na habsburském dvoře příslušela správa domácího pokladu, umělecko-historické sbírky a sbírky mincí.
Nejvyšší císařský komorník
Úřad nejvyššího císařského komorníka (kaiserlicher Oberstkämmerer) zastávali:[3][4]
- 1527–1551 Mikuláš ze Salmu
- 1551 (1553 ?) – 1558 Martín de Guzmán († po 1564) – u Ferdinanda I.
- 1563 (?) Cyprián z Archu (Arco)
- 1564 (?) Leonhard z Harrachu
- 1564 (?) – 1575 Adam z Ditrichštejna
- 1575[5] nebo 1576 (prosinec)[zdroj?] – podzim 1600[5] nebo 1587[zdroj?] Wolfgang Rumpf z Wielrossu (Wuelrossu), korutanský šlechtic
- 1600 jako zástupce, podzim 1600–1603 Petr Mollart z Mollartu († 1603)[5]
- ? Karel z Lichtenštejna
- 1600 (před říjnem)[zdroj?]; po sesazení Karla I. z Lichtenštejna do 1606[6] Bedřich z Fürstenbergu (1563–1618)
- 1604–1606 Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1. 12. 1572 Čestín – 19. 1. 1652 Vídeň) [7]
- 1606[8] (1. 5.) – 1612 (20. leden ?) Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova (1570 – 16. 2. 1618)[7]
- 1612 Maxmilián z Trauttmansdorffu
- 1612–1619 (20. březen ?) Leonard Helfried z Meggau (1577 Kreuzen – 23. 4. 1644 Greinburg)
- 1619–? Baltazar z Thannhausenu
- 1627/1628–1635 (15. 2.) Jan Jakub Kiesel (Khiesl) z Gottschee
- 1635 (1. 7.) nebo 1637[9] – 1651 (17. 1.) nebo 1650 (únor ?)[9] Jan Rudolf Puchheim (kolem 1600 – 17. 1. 1651 Vídeň)
- 1652 (1650[9])–1655 Maxmilián z Valdštejna († 1655)
- 1655–1661 (1657 ?[9]) Hannibal Gonzaga (1602–1668)[10]
- 1657 (?)–1661 Jan Ferdinand Porcia, správce úřadu[9]
- 1661 (27. 4.) – 1675 (28. 6.) Jan Maxmilián z Lambergu (23./28. listopadu 1608 Brno – 12./15. prosince 1682 Vídeň)[10]
- 1675 (3. 7.) – 1690 (25. 1.) Gundakar z Ditrichštejna (9. 12. 1623 – 25. 1. 1690, Augsburg)[10]
- 1690 (25. 4.) – 1702 (11. 4.) Karel Ferdinand z Valdštejna (1634–1702)[10]
- 1702–1703 Jan Leopold z Trautsonu (1659–1724)
- 1703 (28. 6.) – 1705 (15. 6.) Jindřich František Mansfeld (1640–1715)[10]
- 1705 (15. 6.) – 1709 (29. 8.) Jan Leopold z Trautsonu (1659–1724)
- 1709 (3. 9.) – 1711 (1. 10.) Karel Arnošt z Valdštejna (4. května 1661 Dobrovice/Vídeň? – 7. ledna 1713 Vídeň)
- 1711 (1. 10.) – 1724 (4. 11.) Rudolf Zikmund Sinzendorf-Thannhausen (1670–1747)
- 1724 (5. 11.) – 1740 Jan Kašpar II. Cobenzl (1664–1742)
- 1741–1742 Ferdinand Leopold Herberstein (1695–1744)
- 1745 (nebo 1. 5. 1743[11])–1765 Jan Josef Khevenhüller-Metsch (3. 7. 1706 Vídeň – 18. 4. 1776 Vídeň)
- 1765–1769 Antonín Karel Salm-Reifferscheidt (6. 2. 1720 Vídeň – 5. 4. 1769 Laeken (Brusel))
- 1770–1775 Jindřich Josef z Auerspergu (24. 6. 1697 Vídeň – 9. 2. 1783 Vídeň)
- 1775–1796 František Xaver Orsini-Rosenberg (1723–1796)
- 1796–1806 František de Paula Colloredo-Waldsee (1736–1806)
- 1806–1823 Rudolf Jan Bruntálský z Vrbna (23. 7. 1761 Vídeň – 30. 1. 1823 Vídeň)
- 1824–1845 Jan Rudolf Černín z Chudenic (9. 6. 1757 Vídeň – 23. 4. 1845 Vídeň)
- 1845–1848 Mořic Jan z Ditrichštejna (19. 2. 1775 Vídeň – 27. 8. 1864 Vídeň)
- 1849–1863 Karel Lanckoroński-Brzezie (1799–1863)
- 1863–1867 Vincenc Karel Auersperg (15. 7. 1812 Dornbach u Vídně – 7. 7. 1867 Hietzing)
- 1867–1884 František Folliot de Crenneville (1815–1888)
- 1884–1896 Ferdinand z Trauttmansdorff-Weinsbergu (27. 6. 1825 Vídeň – 12. 12. 1896 zámek Friedau bei St. Pölten)[12]
- 1897–1904 Hugo Abensperg-Traun (20. 9. 1828 Vídeň – 3. 8. 1904 Maissau, Dolní Rakousy)
- 1904–1913 Leopold Gudenus (15. 9. 1843 Mühlbach – 1. 10. 1913 Ulrichskirchen)
- 1913–1916 Karel Antonín Lanckoroński-Brzezie (1848–1933)
- 1916–1918 Leopold Berchtold (18. 4. 1863 Vídeň – 21. 11. 1942 Peresznye u Šoproně)
Moravské markrabství
Titul dědičného komorníka královského dvora měli Žerotínové.[13]
Dědičný říšský komoří
Dědičný říšský titul udělil markrabě braniborský hrabatům z Falkensteinu, od roku 1418 náležel titul hrabatům z Hohenzollernu (od roku 1576 hrabatům větve Hohenzollern-Sigmaringen, v roce 1623 se stali knížaty).
Rakouské země
Horní Rakousy
V roce 1675 udělil císař Leopold I. (1657–1705) post dědičného nejvyššího komorníka v Horních Rakousích (Oberst-Erblandkämmerer in Österreich ob der Enns / Oberösterreich) rodu Lambergů. Úřad zastávali i v roce 1848.[14]
- 1662–1682 Jan Maxmilián z Lambergu (23./28. listopadu 1608 Brno – 12./15. prosince 1682 Vídeň)
Dolní Rakousy
V roce 1848 zastával úřad rod hrabat z Breuner-Enckevoirthu.[14]
- ?–1813 Josef Breuner-Enckevoirth (1765–1813)
- 1813–1877 August Breuner-Enckevoirth (30. 6. 1796 Řezno – 24. 4. 1877 Obermais)
- 1877–1894 August Johann Breuner-Enckevoirth (1828–1894)
Štýrsko
V roce 1848 zastával úřad rod hrabat z Attemsu.[14]
Korutany
V roce 1848 zastával úřad rod hrabat z Herbersteinu.[14]
Kraňsko a vindická marka
V roce 1463 získali dědičně hodnost nejvyššího komorníka (Oberst-Erbland-Kämmerer) a zároveň zemského maršálka Kraňska Auerspergové. Úřad zastávali i v roce 1848.[14]
- 1463–1466 Engelhart I. (1404–1466)
Tyrolsko
V roce 1848 zastával úřad rod svobodných pánů z Clesu.[14]
Gorice a Gradiška
V roce 1848 zastával úřad rod hrabat Breuneru.[14]
Salcbursko
Po roce 1815 nebylo léno znovu uděleno.[14]
Odkazy
Reference
- BŮŽEK, Václav, a kol. Společnost českých zemí v raném novověku : struktury, identity, konflikty. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 1025 s. ISBN 978-80-7422-062-3. S. 193–194.
- HRBEK, Jiří. Barokní Valdštejnové v Čechách : 1640–1740. Praha: NLN a UK, 2013. 861 s. ISBN 978-80-7422-233-7. S. 604.
- HORMAYR, Josef: Wien, seine Geschichte und seine Denkwürdigkeiten; Vídeň, 1825, s. 11-12 dostupné online
- FELLNER, Thomas; KRETSCHMAYR, Heinrich. Die österreichische Zentralverwaltung. I. Abteilung. Von Maximilian I. bis zur Vereinigung der österreichischen und böhmischen Hofkanzlei (1749). Bd. 1: Geschichtliche Übersicht. Wien: [s.n.], 1907. Dostupné online. S. 277–278.
- FUČÍKOVÁ, Eliška (ed.). Tři francouzští kavalíři v rudolfínské Praze: Jacques Esprinchard, Pierre Bergeron, François de Bassompierre. Praha: Panorama, 1989. 136 s. S. 115. Dále jen Tři francouzští kavalíři.
- Tři francouzští kavalíři, s. 126 a 129
- MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500–1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1062 s. ISBN 80-7106-312-6. S. 402.
- Tři francouzští kavalíři, s. 130
- FELLNER, Thomas; KRETSCHMAYR, Heinrich. Die österreichische Zentralverwaltung. I. Abteilung. Von Maximilian I. bis zur Vereinigung der österreichischen und böhmischen Hofkanzlei (1749). Bd. 1: Geschichtliche Übersicht. Wien: [s.n.], 1907. Dostupné online. S. 277.
- Habsburkové 1526–1740: země Koruny české ve středoevropské monarchii. Příprava vydání BŮŽEK, Václav, SMÍŠEK, Rostislav. Praha: NLN, 2017. 912 s. ISBN 978-80-7422-572-7. S. 694.
- Die österreichische Zentralverwaltung. I1., s. 278
- POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 406.
- VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 521.
- FRÖLICHSTHAL, Georg. Im Jahr 1848 belehnte Familien [online]. Adler – Heraldisch-Genealogische Gesellschaft Wien, 2017-09-16 [cit. 2020-10-17]. Dostupné online. (DE)[nedostupný zdroj]