František Eusebius z Pöttingu

Jeho rodiči byli Bedřich Pötting z Persingu (1577–1642) a Kunhuta Eliška ze Šternberka (1578–1631). Studoval v Lovani, díky matce měl blízké vazby na českou šlechtu a ve velmi mladém věku se uplatnil ve správě Českého království. Od roku 1647 byl radou apelačního soudu, v letech 1649–1664 byl místokancléřem Českého království. Mezitím získal hodnost císařského komořího (1650) a tajného rady (1660), v letech 1650 a 1660 byl císařským komisařem na českém zemském sněmu.[2]

V letech 1663–1674 byl císařským vyslancem v Madridu, kde měl s ohledem na příbuzenské vztahy rakouských a španělských Habsburků důležitou úlohu, již v roce 1663 obdržel Řád zlatého rouna, krátce poté pomáhal zorganizovat sňatek španělské infantky Markéty Terezie s Leopoldem I. Ve Španělsku mimo jiné usnadnil přístup ke dvoru mladým šlechticům z habsburské monarchie na kavalírských cestách (Filip Zikmund z Ditrichštejna).[3] I ze Španělska sledoval dění u vídeňského dvora a své postavení udržoval i za pomoci intrik,[4] podporoval především svého švagra Ferdinand z Ditrichštejna. Pöttingův deník z té doby je dodnes důležitým pramenem i pro španělské historiky a byl vydán knižně.[5] Post vyslance ve Španělsku byl velmi prestižní a Pötting se stal plnohodnotným členem španělského královského dvora a účastníkem společenských událostí. Přestože z Vídně pobíral paušální plat ve výši 34 000 zlatých, náklady na reprezentaci i jeho umělecké zájmy jej postupně přivedly do finančních nesnází. Kromě toho postupem doby cítil potřebu být blíž císařskému dvoru, takže v dubnu 1674 Španělsko opustil a vrátil se do Vídně.[6]

Již v roce 1671 byl jmenován nejvyšším maršálkem císařského dvora, tehdy ale ještě pobýval ve Španělsku a v jeho nepřítomnosti jej zastupoval Ferdinand Bonaventura z Harrachu, fakticky se této funkce ujal až po návratu z Madridu v roce 1674.

Poprvé se oženil v roce 1650 s Marií Margaretou Löblovou (†1658), dcerou dvorního rady a plukovníka vídeňské městské gardy Jana Kryštofa Löbla. Marie Margareta byla se svými sestrami spoludědičkou panství Rumburk a Varnsdorf s hradem Tolštejnem. Pötting skoupil za 92 000 zlatých podíly manželčiných sester a od roku 1656 byl samostatným majitelem Rumburku.[7] Český inkolát obdržel již v roce 1652 a v roce 1653 dostal darem od císaře Ferdinanda III. panství Miličín na Benešovsku. Vlastnil také pozemky v Praze a v Břevnově po roce 1650 nechal postavit letohrádek, který po něm dodnes nese jméno Petynka.

V roce 1662 s podporou císařovny Eleonory uzavřel druhý sňatek s Marií Sophií z Ditrichštejna (1652–1711), nejmladší dcerou knížete Maxmiliána z Ditrichštejna. Z tohoto manželství pocházely dvě děti, obě ale zemřely v kojeneckém věku. Po ovdovění se Marie Sophie v roce 1681 podruhé provdala za Václava Ferdinanda Lobkovice (1654–1697).

Jako vzdělaný aristokrat se širokým spektrem zájmů proslul především jako sběratel knih. Ve Španělsku za vlastní peníze i na náklady Leopolda I. soustředil unikátní sbírku knih. Z pozůstalosti markýze Cábregy zemřelého v roce 1671 zakoupil jeho knihovnu, která dodnes tvoří základ španělského knižního fondu Rakouské národní knihovny (jedná se o 5 000 svazků a řadu vzácných rukopisů). Pöttingova osobní sbírka knih byla po jeho smrti rozptýlena, většina ale zůstala v majetku rodu až do 19. století, řada vzácných exemplářů se dnes nachází například ve strahovské knihovně, knihovně Národního muzea nebo Národní knihovně. Výjimečně se některé knihy dostaly do Rakouské národní knihovny, ale také do Velké Británie nebo Kanady.[8]

V Rumburku založil kapucínský klášter a inicioval stavbu klášterního kostela sv. Vavřince, celý komplex byl ale dokončen až po jeho smrti. V nově vybudovaném klášteře byl vyčleněn prostor pro uložení knižní sbírky ze Španělska, k tomu ale nakonec nedošlo. Mimoto byl také donátorem jedné kaple na poutní cestě ze Staré Boleslavi do Prahy.

V roce 1652 uprchla z rumburského panství většina luterského obyvatelstva do sousední Lužice. V roce 1956 získal toto panství hrabě František z Pöttingu, který zároveň vlastnil i pozemky na opačné straně hranice. Se svolením kurfiřta Jana Jiřího I. Saského dal vyhledat poddané uprchlé z rumburského panství, nechal pro ně postavit malé domky v gersdorfském lese a dál mu museli sloužit i jako luteráni z Lužice. Tímto činem se zasloužil o založení města Neugersdorf.[9][10]