Ferdinand Bonaventura z Harrachu

Pocházel ze starobylého, původem českého rodu, kterému od roku 1627 náležel hraběcí titul a v 17. až 20. století z něj vzešla řada významných osobností. Byl jediným synem císařského plukovníka Otto Bedřicha Harracha (1610–1639) a jeho manželky Lavinie Gonzaga-Novellara (1610–1639), po otci byl mimo jiné synovcem Albrechta z Valdštejna, po matce byl spřízněn s rodem vládnoucích mantovských vévodů. V době smrti obou rodičů byl nezletilý, poručníkem se stal jeho strýc, kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu. V letech 1655–1657 absolvoval kavalírskou cestu, na níž procestoval Francii, Belgii a Německo, v roce 1658 byl jako císařský komoří účastníkem korunovace Leopolda I. římským císařem ve Frankfurtu, poté pokračoval v cestách po Itálii.

Po návratu do Vídně zaujal u dvora přední pozici jako říšský dvorský rada, v roce 1661 získal Řád zlatého rouna. Jako diplomat zastupoval v Paříži císaře při křtu jednoho ze synů Ludvíka XIV. V letech 1671–1674 byl nejvyšším maršálkem císařského dvora, v letech 1673–1677 vyslancem v Madridu. I v době diplomatické mise u španělského dvora bylo jeho prioritou udržet si pozice ve Vídni. To se mu podařilo a po návratu ve funkci nejvyššího štolby (1677–1699) patřil dlouhodobě k nejvlivnějším osobnostem habsburské monarchie, od roku 1677 byl zároveň členem Tajné rady. V letech 1697-1698 vedl další diplomatickou misi do Španělska, kde měl za úkol hájit zájmy rakouských Habsburků před očekávaným vymřením španělské linie. Po návratu svou kariéru završil jako císařský nejvyšší hofmistr (1699–1705), v této funkci převzal i předsednictví Tajné rady a v závěru vlády Leopolda I. určoval směr zahraniční politiky. Své postavení ztratil po nástupu Josefa I. a generační obměně v nejvyšších státních úřadech.

Jeho postavení u dvora vyplývalo i ze sňatku s hraběnkou Johannou Terezií z Lambergu (1639–1716), dcerou vlivného státníka Jana Maxmiliána z Lambergu (1608–1682). Z jejich manželství se narodilo devět dětí, z nichž tři zemřely v dětství. V úspěšné kariéře Harrachů pokračovali synové František Antonín (1665–1727), arcibiskup v Salcburku, Alois Tomáš (1669–1742), místokrál v Neapoli, a Jan Josef Filip (1678–1764), polní maršál a prezident dvorské vojenské rady.

Po otci byl Ferdinand Bonaventura dědicem značného majetku v Podkrkonoší (Horní Branná), v sousedství Hradce Králové (Stěžery), menší statky vlastnil také ve středních Čechách (Vlkava). Svůj majetek postupně rozšiřoval nákupy dalších menších statků, zásadně pak přispěl k budování rodové domény ve východních Čechách nákupem panství Jilemnice, které získal v roce 1701 za 240 000 zlatých. Kromě toho vlastnil majetek v Dolním Rakousku, jeho hlavním sídlem se ale stal rodinný palác ve Vídni (ulice Freyung č. 1 ve čtvrti Innere Stadt), který vznikl koncem 17. století za účasti předních architektů (D. Martinelli. Mezi Vídní a Bratislavou vlastnil zámek Rohrau, který nechal přestavět po poničení za tureckého vpádu.

Zemřel během léčebného pobytu v Karlových Varech 15. června 1706 ve věku 69 let, pohřben je v kostele sv. Augustina ve Vídni.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ferdinand Bonaventura z Harrachu na Wikimedia Commons

• ANDĚL, Rudolf a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. – Východní Čechy, 1989
• KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených, Pelhřimov, 2013 ISBN 978-80-7415-071-5
• SMÍŠEK, Rostislav: Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenbergů za vlády Leopolda I., České Budějovice, 2009 ISBN 978-80-7394-165-9