Koncentrační tábor

Termín koncentrační tábor byl pro internační tábor poprvé použit v roce 1896, kdy nechal španělský generál Valeriano Weyler y Nicolau „koncentrovat“ (tedy soustředit) kubánské obyvatelstvo do speciálních táborů.

Koncentrační tábory budovala i britská armáda během druhé búrské války v letech 1899–1902 v Jižní Africe (30 až 40 tisíc obětí).

Americká armáda v letech 1899–1902 při Filipínsko-americké válce také poprvé systematicky užila koncentrační tábory k internaci filipínského civilního obyvatelstva (přes 200 tisíc obětí).[3][4][5]

Německá armáda v letech 1904–1909 v Jihozápadní Africe (Namibie) – Gobabis, Lüderitz, Shark Island, Swakopmund, Windhoek (60 až 70 tisíc obětí).^[zdroj?]

Od roku 1918 byly zřizovány koncentrační tábory[6] v Sovětském Rusku, později SSSR s názvem Gulag. Tábory prošlo 18 milionů lidí[7], 1,6 milionu v nich zemřelo[7], z toho 25 tisíc Čechoslováků.[8]

Mrtvoly - koncentrační tábor Buchenwald

Mezi lety 1933–1945 založili nacisté kolem 20 000 různých táborů, kde věznili milióny obětí.[9] Tábory byly používány pro řadu účelů: byly to pracovní tábory, tranzitní (průchozí) tábory, kde lidé pouze čekali na další transport, a také tábory vyhlazovací určené výhradně pro hromadné vraždění.

Pouhé dva měsíce vlády stačily Hitlerově NSDAP k zřízení prvního koncentračního tábora v Dachau (22. března 1933). V prvních letech nacistické vlády byly koncentrační tábory určeny především pro politické odpůrce režimu (v rétorice NSDAP „nepřátele státu“), zejména komunisty a sociální demokraty, ale také pro homosexuály, Romy, Svědky Jehovovy (a další „asociální živly“), mezi vězněnými bylo samozřejmě nemalé procento Židů.[10]

Od roku 1935, kdy byla uzákoněna rasová a biologická méněcennost „neárijského“ obyvatelstva Německa (Norimberské zákony), byli do koncentračních táborů posíláni také Židé.

Po anexi Rakouska v dubnu 1938 bylo mnoho německých a rakouských Židů deportováno do Dachau, Buchenwaldu a Sachsenhausenu. Masové zatýkání Židů probíhalo také po Křišťálové noci (96 Židů bylo zavražděno během ní, asi 30 000 posláno do koncentračních táborů)[11] v listopadu 1938.

Po rozpoutání 2. světové války v září 1939 počet koncentračních (pracovních) táborů a jejich poboček rychle rostl. Statisíce občanů okupovaných zemí tu umíraly vyčerpáním, hladem či týráním (v některých byly na vězních prováděny pseudolékařské pokusy). Od roku 1941 bylo nutné zvýšit počet táborů pro válečné zajatce. Některé tábory byly postaveny v již existujících táborových komplexech v Polsku (např. Osvětim). Tisíce sovětských zajatců byly např. zastřeleny či zplynovány v nově založeném táboře v Lublinu, později známém pod jménem Majdanek.

Židé (a Romové) z okupovaných zemí byly nejprve deportováni do shromažďovacích a průchozích táborů – ghett (např. Varšava, Lodž ad. v Polsku, Westerbork v Nizozemí, Drancy ve Francii, Terezín v Protektorátu Čechy a Morava). Ghetta byla „přestupními stanicemi“ na cestě do „stanic konečných“ – vyhlazovacích táborů (či „táborů smrti“) na území Polska. Vyhlazovací tábory měly zefektivnit masové vyhlazování židovského obyvatelstva (viz holokaust).

Prvním vyhlazovacím táborem bylo Chełmno (něm. Kulmhof), založeno v prosinci 1941, oběti zde byly vražděny v pojízdných nákladních autech (tzv. dušegubkách).[12] Další vyhlazovací tábory vznikly v r. 1942 v Belžci, Sobiboru, Treblince a Březince (=něm. Birkenau – pobočný tábor v táborovém komplexu Osvětim). Vězni byli vražděni v plynových komorách a těla spalována v krematoriích. V Březince v době nejintenzivnějších deportací bylo denně plynováno až 8 000 osob.[13][14]

V různých druzích nacistických táborů, pod správou SS[15], byly vězněny a zavražděny milióny lidí.

Během druhé světové války se koncentrační tábor nacházel i v Chorvatsku (tehdy Nezávislý stát Chorvatsko) – koncentrační tábor Jasenovac měl pět částí, také dokonce oddělení pro děti. Dle svědectví jednoho německého vojáka/důstojníka (zdroje se liší) se při pohledu na způsoby zacházení s vězni v Jasenovci zvedal žaludek i Němcům. Byli v něm uvězněni lidé především srbského původu, kteří vyznávali pravoslaví (naproti katolickým Chorvatům), Židé, Romové a lidé nesouhlasící s touto politikou. Paradoxně muslimští Bosňáci nebyli Chorvaty nijak perzekvováni a napomáhali Chorvatům v boji proti jejich nepřátelům. Tento fakt jen podtrhuje absurdnost jejich počínání, ze kterého později v 90. letech někteří chorvatští politici i vojáci během války ještě čerpali inspiraci pro své zločiny.

I po druhé světové válce jako „koncentrační tábory“ označovali a označují jejich kritici i další zařízení, určená pro internaci či věznění lidí, v nichž podle jejich názoru dochází k závažnému porušování lidských práv, třebaže tato zařízení oficiálně nesou jiný název. Například to byly či jsou:

• Pracovní tábory SSSR, Gulag – (rusky: ГУЛАГ, Главное Управление Исправительно-Трудовых Лагерей), budované na základě carských pracovních táborů za Lenina a dále rozšířené za Stalina.
• Ruské Filtrační tábory v Čečensku během tamních válek, v nichž byli zadržovaní a často brutálně týráni potenciální nepřátelé Ruska, tedy čečenští muži a chlapci.[16]

• Internační tábory pro příslušníky „nepřátelských“ národností na území Spojenců za druhé světové války, zejména USA, kde fungovaly např. internační tábory pro osoby japonského původu. Některé z nich se jako koncentrační tábory označovaly oficiálně.
• Vojenská věznice na námořní základně USA v Guantánamu na Kubě,[17][18][19] zřízená v roce 2002 v rámci války proti terorismu, zadržující osoby, podezřívané z účasti na mezinárodním terorismu či ze spolupráce s hnutím Taliban.
• Tábory zřizované vojenskými diktaturami (v Řecku 1948–1967, v Chile 1973–1989 a jinde).
• Zajatecké a internační tábory zřizované v průběhu občanské války v Jugoslávii válčícími stranami.^[zdroj?]
• „Převýchovné“ tábory a věznice pro politické vězně v komunistických zemích. Dosud je ve velkém měřítku provozuje Severní Korea[20][21] a Čínská lidová republika (tzv. laogai).[22][23]