Alpy

Počátek vzniku se datuje do doby kolem spodní křídy, kdy se na dno geosynklinály neboli mořské rozsedliny v oceánu Tethys usazovaly sedimenty. Ve třetihorách, asi před 40 až 60 miliony let vlivem natlačování Africké desky na Eurasijskou, se začaly vrstvy usazenin vrásnit v procesu alpínské orogeneze. Výrazné vyzdvihování probíhalo na přelomu třetihor a čtvrtohor. Dalším faktorem modelování pohoří bylo pleistocénní zalednění, po němž zbylo kolem 3 000 km² ledovců, četné kary a jezera.

Alpy jsou složitý příkrovový horský systém. Ze severního a severozápadního směru byly kdysi nasunuty hlavní, největší příkrovy. Z hlediska geologické stavby lze Východní Alpy rozdělit na Centrální krystalické Alpy (rula, svor a břidlice), Severní vápencové Alpy (vápenec, dolomit) a Jižní vápencové Alpy. Ve vápencových Alpách převládají horniny zejména z období triasu, jury a křídy (usazené horniny z druhohor). Na severozápadním okraji Západních Alp (Vnější krystalické Alpy) se také vyskytují pásma vápenců. Krystalické Alpy se dělí na Vnější (hercynské krystalické masívy) a Vnitřní (pevninské příkrovy a metamorfované horniny). Centrální masívy tvoří jádro (žuly, ruly a krystalické břidlice), které je pozůstatkem starších hor z karbonu. Okrajově se vyskytují též pásma flyšových sedimentů.

řeka Rýn

Řeka Pád

Alpy jsou nejvýznamnější pramennou oblastí ve střední Evropě. Na jejich vrcholech či hřebenech probíhají i mnohá evropská rozvodí (Albula, St. Gotthardpass). Alpské řeky se vlévají do několika moří: Středozemního, Jaderského, Černého a Severního. V masivu Gotthard ve Švýcarsku se dokonce rozcházejí řeky do tří moří (Rhôna, Rýn, Ticino). Podobně je tomu v pohoří Albula poblíž Svatého Mořice (Inn, Rýn a Pád). Ve Východních Alpách tvoří toky povětšinou dlouhá údolí, rovnoběžná s hřebeny hor (Dráva, Inn, Enns). Západní Alpy jsou na tom naopak, toky zde vytvářejí kratší a příkřejší údolí, většinou s velkým převýšením (Aara, Rýn, Rhôna). Často jsou tyto doliny směrově napříč horskými masivy. Zde vznikly na mnoha místech vodopády (např. Krimmelské vodopády). Řeky v Alpách jsou z velké většiny napájeny z ledovců, a proto jsou v létě bohaté na vodu.

K nejvýznamnějším alpským tokům náleží:

Ženevské jezero

Obrovské ledovce z období pleistocénu doslova vymačkaly na krajích hor časté mohutné morény, ve kterých následkem toho vznikla jezera. Běžně se nacházejí na severních i jižních svazích hor. Také plesa zdobící vyšší pásma mají svůj původ v ledovcové činnosti. Největším jezerem Alp je Ženevské jezero na hranicích Švýcarska a Francie, nejhlubší jsou italská jezera Lago di Como (Comské jezero, 409 m), Lago Maggiore (365 m) a Lago di Garda (Gardské jezero, 346 m).

K nejvýznamnějším jezerům Alp se řadí:

Velký Aletschský ledovec

Dnešní zalednění Alp o rozloze cca 3 200 km² jsou asi 2 % původního plochy pleistocenních ledovců. V holocénu před 5900 lety zde ale bylo méně ledovců než dnes a přibývaly.[3] Za posledních 150 let pozorujeme značný ústup ledovců. Tato proměna odtávání (ablace) bývá v některých obdobích přerušována. Jsou však i roky, kdy dochází i k úbytkům v řádech metrů mocnosti ledovců (např. Dachstein). V létě nezamrzají ledovce ani přes noc a tím dochází k velkým úbytkům v důsledku odtávání. Tento fakt je velkou měrou způsoben globálním oteplováním planety.

Největším ledovcem Alp je Velký Aletschský ledovec v Bernských Alpách. Jeho délka je 24 km, plocha asi 115 km². Místo, kde se pod vrcholem Aletschhorn stéká několik ledovců v jeden mohutný ledovcový proud, se nazývá Konkordiaplatz. Mocnost ledu zde dosahuje kolem 350 m. Další velké ledovce v Alpách jsou Gornergletscher ve Walliských Alpách (délka 15 km a rozloha 67 km²) nebo Mer de Glace v Savojských Alpách (délka 16 km, rozloha 55 km²).

Do tohoto celku patří takřka celé Švýcarské Alpy, některé části Italských Alp, Francouzské Alpy a území celého Monaka. Oblouk Západních Alp je otevřený k východu a obklopuje severoitalské nížiny Piemontskou a Lombardskou. Tato část pohoří leží západně od linie Bodamské jezero – horní tok Rýna. Obecně lze říci, že hory Západních Alp jsou vyšší a mají strmější svahy s velkými výškovými rozdíly. Nalézají se zde nejdelší a nejrozsáhlejší alpské ledovce. Mont Blanc na italsko-francouzských hranicích je se svými 4 810 metry nejvyšším vrcholem Alp a zároveň celé Evropské unie. Dalšími významnými vrcholy jsou např. Matterhorn na švýcarsko-italských hranicích či Jungfrau a Eiger v Bernských Alpách.

Západní Alpy se dělí na sedmnáct hlavních skupin :

Grajské Alpy, Gran Paradiso

Východní Alpy se skládají z celků : Rakouské Alpy, Italské Alpy, Slovinské Alpy a malou částí i Švýcarské Alpy. Sněžná čára Východních Alp dosahuje 2 800 metrů na severním a 2 900 metrů na jižním svahu. V této části dosahují nejvyšších vrcholů Ötztaler Alpen (Wildspitze 3 772 m) sahající k švýcarským a italským hranicím. Do této oblasti naštěstí zasáhl rozmach turistiky o něco citlivěji než v jiných oblastech, takže na ploše kolem 500 km² narazíme jen zřídka na známky lidské činnosti, například přehradní nádrž Gepatsch, několik sjezdovek a malé vesničky. Na západě jsou ohraničeny Innem a na východě údolím Ötztal. Za ním pak navazují Stubaier Alpen (Zuckerhütl 3 507 m). V západní části jsou rovněž panenské, ale Brennerský průsmyk (1 371 m), který je ohraničuje z východu, dnes slouží jako dopravní tepna z Innsbrucku do italského Bolzana, čili ideální místo na využití svahů pro sportovní a rekreační účely. V tomto průsmyku vedla už v roce 1772 silnice, 1867 železnice a dnes dálnice A13. Dále na východ pokračují Zillertalské Alpy s kvalitními lyžařskými areály v okolí Mayrhofenu nebo na severním svahu hory Olperer (3 476 m). Některé sjezdové tratě jsou až 12 km dlouhé. Ve Vnějších Alpách se s místy věčného sněhu nesetkáváme. Na severovýchodě mezi řekami Inn, Rosanna a Lech se táhne v délce 40 kilometrů romantické horské pásmo Lechtaler Alpen s nejvyšší horou Parseierspitze (3 036 m) nad městečkem Landeck. Horská silnice mezi Imstem a Elmenem překonává hřeben v sedle Hahntennjoch v nadmořské výšce 1 905 metrů. Hlavní hřeben Východních Alp dosahuje délky takřka 500 km.

Východní Alpy se dělí na 66 horských skupin :

Totes Gebirge, Grosser Priel

Obec Tux v Tuxských Alpách v Tyrolsku

borovice limba

Vegetace Alp je pestrá a bohatá, s množstvím endemických druhů. Převládají fytogeografické vlivy středoevropské, eurosibiřské, arkto-alpínské, alpsko-karpatské, od jihu (například v jižní Francii či v Itálii) též mediteránní. Pásmo lesů je na severních okrajích hor ve výšce kolem 1 600 m, na jižních zasahuje i do výšek 2 200 m, ve vysokých horách až do 2 300 m. V nižších stupních lesů vlhkých okrajových částí okrajových jsou to bučiny s buky a javory; v centrálních suchých částech buk chybí, naopak se mohou vyskytovat lesy borové. Výše se nacházejí horské smrčiny složené převážně ze smrků a jedlí, v ještě vyšších polohách okolo lesní hranice též z modřínů a borovice limby.

Subalpínský stupeň je tvořen porosty kosodřeviny, jalovců, keřovitých olší a vrb, křovinami pěnišníků a vysokobylinnou vegetací. Ve vyšších výškách se pak nalézají alpínské louky s typickou alpskou květenou. Kvetoucí rostliny ve vysokých polohách jsou na bazických vápencových stanovištích velice druhově rozmanité (např. medvědice alpské, mydlice, kopretina, zvonky), za symbol Alp se považuje tzv. alpská protěž (neboli plesnivec alpský). Daří se zde pochybkům, lýkovci, zvonečníkům (stal se symbolem města Cortina d'Ampezzo), silenkám a nízkým prvosenkám. Další typickou květinou Alp je hořec, kterých se zde vyskytuje velké množství druhů (např. v jižních částech Alp druhy Gentiana froelichii, hořec žlutý, Gentiana terglouensis a hořec Clusiův). Na kyselých silikátech jsou naopak smilkové louky nebo porosty sítiny trojklané a ostřice zakřivené. Dále jsou zde vyvinuta suťová stanoviště a sněhová vyležiska, v subniválním stupni pak kryofilní trávníky a roztroušená keříčkovitá vegetace.

svišť horský

V Alpách je fauna zastoupena druhy typickými i pro jiné horské systémy v Evropě. K těmto známým zvířatům patří např. kamzík, svišť, kozorožec, medvěd, rys, zajíc atd. Vlk byl v Alpách vyhuben kolem roku 1900, kolem roku 1990 se zase vrátil z Apenin. Dnes žije na 100 vlků v italských a francouzských Západních Alpách. Až do výšek kolem 4 000 m se dostává hraboš sněžný. Z ptáků zde lze vidět tetřeva, tetřívka, bělokura horského či pěnkavu sněžnou. Dravce zastupují nejčastěji orel skalní, orlosup bradatý, sokol stěhovavý, jestřáb a jiní. Z ryb se zde hojně vyskytují pstruzi, kteří žijí v horských jezerech i ve výškách 2 600 m, líni či lipani. V alpských plesech nalezneme živočichy, již jsou přímými potomky druhů z doby ledové. Někteří plazi se dostávají až do výšek 3000 m (zmije obecná a ještěrka živorodá).

• publikace Světová pohoří (Evropa, Jiří Šlégl a kolektiv) – ISBN 80-242-0822-9

• Alpinismus
• Alpské čtyřtisícovky
• Italské Alpy
• Rakouské Alpy
• Slovinské Alpy
• SOIUSA
• Švýcarské Alpy

• Galerie Alpy na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alpy na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Alpy ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Alpy v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• NASA – Visible Earth
• Milan Chytrý: Alpy. Přednáška z cyklu Vegetace a biotopy Evropy na Masarykově univerzitě