Kleopatra VII.

Kleopatra byla jmenována spoluvladařkou svého otce, Ptolemaia XII., počátkem roku 51 př. n. l. V této době jí podle dobových záznamů bylo sedmnáct let. Pravděpodobně v květnu téhož roku Ptolemaios XII. zemřel. Podle jeho závěti se stala královnou spolu se svým bratrem Ptolemaiem XIII., kterému bylo deset, maximálně dvanáct let. Spoluvláda znamenala v tehdejších podmínkách Egypta manželství. Jelikož král byl nezletilý (podle egyptského práva byla Kleopatra již zletilá) vznikl triumvirát (Achillás, Theodótos a Porthein tj. velitel vojska, vychovatel a učitel Ptolemaia XIII.), který vytvořil tzv. poručnickou radu a převzal moc v Egyptě. S tímto stavem Kleopatra nesouhlasila a prohlásila radu za nelegitimní a docílila zrušení poručnictví nad sebou, nad spolukrálem Ptolemaiem XIII. však poručnictví trvalo dále.

Již v srpnu 51 př. n. l. se vztahy mezi Kleopatrou a radou vyhrotily a Kleopatra vládla prakticky sama, na úředních listinách z tohoto období je podepisována pouze ona a mince byly raženy taktéž pouze s jejím portrétem. Kleopatra se v tomto období opírala o moc římské říše, která byla v tomto regionu dominantní. Toto její chování porušovalo ptolemaiovskou tradici, podle které osamoceně vládl král. To vzbuzovalo nelibost, v roce 50 př. n. l. situaci zkomplikovala neúroda způsobená nedostatečnými záplavami Nilu. Dalším nepříznivým faktorem bylo vypuknutí občanské války v Římě a následná Pompeiova žádost o obilí. Kleopatra nemohla tuto žádost odmítnout, a přestože se jí podařilo tuto žádost radikálně snížit, vypuklo v Egyptě povstání, které navíc posílil fakt, že z Egypta byla stažena i část římských vojáků. Kleopatra tak v roce 49 př. n. l. musela utéci z Egypta.

Není známo, kam Kleopatra uprchla, jisté je, že se jí podařilo utéci i s dostatečným množstvím zlata, aby mohla uvažovat o zahájení bojů o svůj návrat k moci. Zdá se pravděpodobné, že z Egypta odjela do Arábie, kde nalezla podporu, a odtud pak do Sýrie. Zde se jí podařilo postavit armádu, se kterou se chtěla pokusit o obsazení Egypta. Proti této armádě vytáhl Achillás s králem. Dříve než se mohly tyto armády střetnout, došlo k události, která tuto válku rozhodla jinak. Do Egypta uprchl Pompeius, který byl poražen v římské občanské válce. Poručnická rada se tak dostala do bezvýchodné situace a jakékoliv její jednání by vedlo ke stejným následkům. Nakonec se rozhodli Pompeia popravit (28. července 48 př. n. l.). Dva dny po Pompeiově příjezdu dorazil do Alexandrie i Julius Caesar, který ho pronásledoval a Ptolemaios mu jako dar předložil Pompeiovu hlavu a doufal, že si ho tak nakloní. Caesara to rozzlobilo a prohlásil, že zavraždili římského konzula a jeho zetě a že tato smrt pro římského občana takového postavení je potupou Říma. Vzniklé situace ovšem využil ve svůj prospěch a s jednou polovinou legie, s níž do Egypta přišel, zůstal a začal situaci v Egyptě řešit – dosadil Kleopatru na trůn.

Po návratu z Říma zemřel její bratr, spoluvládce a manžel Ptolemaios XIV.; podle mnoha dobových autorů ho nechala otrávit, což není nepravděpodobné, ale důkazy pro toto tvrzení nejsou. Místo Ptolemaia XIV. dosadila na trůn jako spoluvládce svého a Caesarova syna Caesariona, ten však nebyl všeobecně uznán, proto nebývá některými autory označován jako Ptolemaios XV.

Mezitím v Římě vypukla již zmíněná občanská válka, jejímiž hlavními aktéry byli Marcus Antonius a Octavianus (pozdější císař Augustus). Kleopatra se snažila nezatáhnout do této války Egypt, to však již nebylo možné. Vzhledem k faktu, že se již nešlo opírat o římské vojáky, hledala podporu u Egypťanů. Již v roce 44 př. n. l. poskytla římské egyptské jednotky k dispozici Dolabelovi, ten však byl poražen, stejnou pomoc pak odmítla poskytnout jeho přemožiteli, čímž se nuceně dostala na stranu Octaviana. V roce 43 př. n. l. byla v Egyptě opět neúroda a Kleopatra poskytla zdarma příděly mouky chudým; tím získala značnou popularitu, kterou ještě posílila podporou obnovy chrámů. Těmito kroky si zajistila podporu prakticky všech skupin obyvatelstva.

Po bitvě u Filipp byl Marcus Antonius jako jeden z vítězů pověřen urovnáním problémů ve východní části Římské říše, v této době se Kleopatra snažila vystupovat jako suverénní vladařka, nezávislá na Římě. To Marcus Antonius akceptoval a zorganizoval setkání, které proběhlo zcela v režii Kleopatry.

Kleopatra se do tohoto dalšího římského vůdce a zároveň Caesarova přítele zamilovala a on do ní také. Marcus Antonius žil s Kleopatrou, ale pak se na žádost Říma musel oženit s Octavianovou sestrou Octavií, tu však opustil a vrátil se ke Kleopatře a oženil se s ní. Měli spolu tři děti, a to dvojčata – dceru Kleopatru Seléné a syna Alexandra Hélia, a poté ještě syna Ptolemaia Filadelfa. Zajímavostí je, že na Kleopatřině dvoře museli být muži „čistí“, tedy obřezáni.^[zdroj?!] To znamená, že tento zákrok museli podstoupit všichni muži, kteří se setkali s před Kleopatrou (předstoupili před ni), nejen Caesar a všichni ostatní, kteří s ní sdíleli lože. V Římské říši byl tento zákrok zakázán až o 150 let později, nařízením císaře Hadriana (vládl v letech 117–138 n. l.), který obecně zakázal provádění obřízky, přičemž výjimku povolil pouze kněžím, Arabům a Židům.

V průběhu námořní bitvy u Actia, v níž Antonius podlehl Octavianovu loďstvu vedenému Markem Agrippou, Kleopatra uprchla, aby se ukryla. Antoniovi zaslala zakódovaný dopis, který si Antonius zřejmě špatně vyložil a pochopil jej tak, že spáchala sebevraždu. Proto žádal svého sloužícího, aby jej probodl mečem, sloužící však odmítl a sám sebe raději zabil, než by na Antonia vztáhl ruku. Antonius tedy sám nalehl na meč a v tu chvíli přišel další posel se zprávou od Kleopatry o tom, kde se ukrývá. Umírajícího Antonia k ní přinesli a on zemřel v jejím náručí. Octavianus si přál zbavit se Kleopatry, ale nechtěl mít její smrt na svědomí, proto jí zaslal zprávu, že bude vedena v ponižujícím vítězném pochodu Římem, i když to ve skutečnosti neměl v plánu. Jejím sloužícím řekl, že kdyby jevila známky toho, že chce spáchat sebevraždu, mají jen přihlížet. Kleopatra se skutečně nakonec otrávila poté, co se postarala o Antoniovo tělo. Přála si být pohřbena vedle Antonia. Byla poslední panovnicí starověkého Egypta, po její smrti připojil Octavianus (Augustus) državy Ptolemaiovců k římské říši a vyjádřil dokonce svůj obdiv Kleopatře, přestože za jejího života ji na smrt nenáviděl a vyjadřoval se o ní jako o děvce, která očarovala jak Caesara, tak Antonia svými kouzly.

Co se týče Kleopatřiných dětí, o jejich budoucnost se postaral právě Octavianus. Caesarova syna Ptolemaia-Caesariona nechal popravit. Důvody tohoto činu nejsou zcela jasné; obvyklé tvrzení, že mohl ohrožovat jeho postavení, jelikož byl skutečným Caesarovým synem, kdežto Octavianus byl pouhým nevlastním, a proto měl Caesarion mnohem větší právo na Caesarovo dědictví než Octavianus, nemůže obstát. Jednak si Caesar Kleopatru nikdy nevzal, a proto byl Caesarion podle zákonů nakonec prohlášen nelegitimním, jednak nebyl vůbec považován za Římana a nemohl se v Římě ucházet o žádné úřady. Ani sám Caesar ve své závěti na něj, krom spoluvlády v Egyptě, ničím dalším nepamatoval. Octavianus byl Caesarovým prasynovcem (stejně jako Marcus Antonius) a v závěti byl Caesarem adoptován, což byl obvyklý římský postup v případě, že muž neměl potomky mužského pohlaví. Adopce jej učinila naprosto zákonným synem a dědicem Caesara a jakékoli zpochybnění svého postavení se proto nemusel obávat. Lze pouze spekulovat, že tak učinil z osobních důvodů, či již ve snaze o anexi Egypta, které by Caesarion samozřejmě výrazně překážel. Jeho život tak byl krátký, na rozdíl od tří dětí ze vztahu Kleopatry s Markem Antoniem, které Octavianus svěřil do opatrování své sestře, Antoniově první manželce Octavii, která tak vychovávala celkem 10 dětí; ty, které měl Antonius s ní a s Fulvií, a další, které měla s Marcellem.

Po drtivé porážce u Actia roku 31 př. n. l. a následné smrti posledního římského spojence Marka Antonia i dosavadní legitimní královny Kleopatry se Ptolemaiovský Egypt ocitl v bezvýchodné pozici a byl zcela ovládnut a včleněn do Římské říše. Skončilo tak pro Egypt období helénské a poslední bašta diadochů Alexandra Velikého, která se v Egyptě udržela téměř 300 let, tak definitivně padla. S konečnou platností se tak naplnilo proroctví, že po Řecku bude další světovou velmocí Řím.[3]

Život (v malířství tedy především smrt) Kleopatry VII. se stal inspirací pro mnoho umělců.

Smrt Kleopatry od Reginalda Arthura