Řád německých rytířů

Věž pevnosti řádu v Akkonu

Umístění německých rytířů v Akkonu s templáři a johanity

Řád německých rytířů byl původně špitálním řádem. Jeho historie začala roku 1190. Během obléhání Akkonu za třetí křížové výpravy založili brémští a lübečtí kupci působící v rámci řádu johanitů, polní lazaret pro poutníky do Svaté země. Roku 1199 pověřil papež Inocenc III. bratry, kteří se o nemocnici starali, bojem proti pohanům. Lazaretní bratrstvo se postupně přeměnilo na samostatný rytířský řád, jenž začal sdružovat německé rytíře, kteří dosud působili v řadách frankofonních johanitů. Jeho prvním sídlem se stalo Akko (Acre).

Související články: Křížové výpravy, Křižácké státy, Fridrich Barbarossa, Třetí křížová výprava, Pátá křížová výprava, Šestá křížová výprava, Devátá křížová výprava.

Počátkem 13. století bylo křižácké panství v Palestině již velmi omezeno a poměr sil zde byl již značně vychýlen ve prospěch starších rytířských řádů, zejména konkurenčních templářů a johanitů, proto se řád snažil najít nové působiště v Evropě. Krátkou dobu působil v Benátkách a roku 1211 je uherský král Ondřej II. Uherský pozval do Sedmihradska. Úkolem rytířů tu bylo bránit východní hranice uherského království před vpády kočovníků a šířit v zakarpatských oblastech křesťanství a uherskou svrchovanost před pohanskými Kumány. Řád ve snaze zajistit si postavení v Evropě usiloval s pomocí papežské kurie o vynětí svěřeného mu území z moci krále. Ondřej II. ho proto roku 1225 vyhnal ze země.[1]

Heřman ze Salzy, v pořadí čtvrtý velmistr řádu

Na přelomu let 1225/1226 pozval kníže Konrád I. Mazovský řádové rytíře do Polska a nabídl jim odměnou za ochranu prusko-mazovského pohraničí državu chełmiňské země, ale při zachování knížecí svrchovanosti nad tímto územím. Vzhledem k předchozím zkušenostem s německými rytíři v Sedmihradsku, to byl neprozřetelný čin, avšak Konrád byl rozhodnut získat pomoc řádu při obraně území, které se mu nedařilo ochránit před nájezdy pobaltských kmenů, zejména Prusů, kteří dosud nepřijali křesťanství a při svých nájezdech nebrali ohledy ani na kostely a kláštery. Konrád se dříve snažil problém vyřešit tím, že podporoval formování nového rytířského řádu, ale jeho úspěšnost nebyla vysoká. Naproti tomu němečtí rytíři, početnější a zkušenější z válek ve Svaté zemi a Sedmihradsku, byli pro tento úkol vhodnější. Bezprostředně poté potvrdil Konrád řádu držbu pohraničních území včetně těch, která měla být dobyta na Prusích. Císař Fridrich II. v tzv. Zlaté bule z Rimini (1226) udělil německým rytířům právo si pro sebe uzurpovat východní země (mimo jiné udělil velmistrům řádu používat i zlatě zdobený kříž s erbem říšského orla uprostřed, který řád používá dodnes). Roku 1234 papež Řehoř IX. přiznal řádu svrchovanost na územích Konráda Mazovského, pravost rukopisu však polští historici od roku 1918 zpochybňují (tzv. krušvický falsifikát).[1]

Německý rytíř a minnesänger Tannhäuser v řádovém oděvu. Zobrazení v Codex Manesse.

Prusko té doby byla převážně zalesněná a bažinatá země, obývaná roztroušenými a politicky nejednotnými baltskými kmeny, ale nacházející se v přínosné blízkosti Baltského moře a jeho obchodních tras. Nikdo netušil, že se z nevýrazné vojenské organizace stane v průběhu několika let významná a vlivná vojenská a politická síla, která bude soupeřit i s okolními královstvími. Po sloučení německých rytířů s Řádem mečových rytířů, který působil ve východním Pobaltí, se Prusové ocitli v kleštích a byli do roku 1283 podmaněni, třebaže kladli silný odpor (ještě roku 1283 se Prusové vzmohli na mohutné povstání, které bylo tvrdě potlačeno), též částečně podporovaný a iniciovaný sousedním Pomořanskem s úmyslem ochromit vzmáhající se řád.[1]

Na území Pruska vznikl mocný, dobře organizovaný a hospodářsky prosperující Stát Řádu německých rytířů (německy Staat des Deutschen Ordens), někdy nepřesně označovaný jako „Pruský řádový stát“ (podle jména země, ve které vznikl) či zastarale „Řádová země Prusy“. Druhý řádový státní útvar (Terra Mariana) vybudovala livonská větev řádu ve východním Pobaltí na území dnešního Lotyšska a Estonska. Němečtí rytíři a jeho livonská větev počali budovat na dobytém území rozvinutou infrastrukturu s dominantní sítí vojenských sídel a hradů, které byly netradičně budovány z pálených cihel. Ve snaze donutit místní porobené obyvatelstvo přijmout křest a nový způsob života (což se dařilo jen stěží), přivedl řád na své území mnoho německých osadníků a Pobaltí bylo postupně germanizováno (tím rovněž byly položeny i základy pro zrod budoucího německého státu v Prusku), původní pobaltské obyvatelstvo bylo takto kompletně asimilováno a jeho kultura i jazyk zanikly. Jak naznačují štědré výnosy i podpora evropských panovníků, řád se těšil z podpory Západu a tedy i neustálého přísunu dobrovolníků. Do jeho řad nepřicházeli pouze Němci a rytíři-šlechtici, ale prakticky kdokoli, kdo pocházel z německých zemí nebo zvládal německý jazyk. V řádu bylo možné sloužit také jen dočasně (jako „host“ řádu), což bylo pro mnohé západní šlechtice vítanou příležitostí, kterak získat bojové zkušenosti a třeba i majetek v podobě válečné kořisti.[1]

Řádové státy v roce 1260 a vojenská tažení obou rytířských řádů

Po dobytí pruského a pomořanského území se agrese řádu obrátila proti pohanské Litvě a pravoslavným ruským knížectvím, jejichž obyvatelé byli považováni z katolického hlediska za heretiky či schizmatiky, později také proti katolickému Polsku, které udržovalo blízké spojenectví s Litvou. Roku 1240 zaútočili livonští řádoví rytíři v koordinaci se švédskými vojsky, která se vylodila v ústí Něvy, na severovýchodní Rus. Poté, co se zmocnili pevnosti Izborsk, jim otevřelo svoje brány důležité obchodní středisko Pskov, neboť vládnoucí bojaři byli ochotni uznat svrchovanost řádu (Pskov byl součástí novgorodské země). Rytíři odsud podnikali další výpravy, na nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu. Novgorodský kníže Alexandr Něvský, který porazil ještě roku 1240 Švédy na Něvě, vyrazil urychleně na sever, dobyl tu křižáckou pevnost Koporje a nechal ji rozbořit (1241). Poté vyhnal řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně Čudského jezera, zastavil Alexandr na jaře roku 1242 v tzv. „ledové“ bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše. Tato bitva ukončila s definitivní platností pokusy livonských rytířů proniknout na východ a německou východní expanzi ve středověku vůbec.[1]

Český král Přemysl Otakar II. se v letech 1254–1255 vydal poprvé na výpravu do Litvy. Spolu s ním se vydalo i mnoho členů české vysoké šlechty. Tato výprava byla úspěšná a krátce po ní byl založen hrad, pojmenovaný na Přemyslovu počest Königsberg (Královec).[1]

Hrad Malbork (německy Marienburg)

Působiště německých rytířů se ve 13. století plně přesunulo do východního Pobaltí, kde řád postupně založil větší počet hradů a měst. Kolem roku 1274 byl vybudován hrad Marienburg (dnes Malbork v Polsku), v jehož podhradí vznikla osada, která brzy získala městská práva. Roku 1309 se Marienburg stal sídlem velmistra řádu. V témže roce řád obsadil Východní Pomoří, čímž se dostal do konfliktu s Polskem. Spor se v roce 1321 dostal až k papežskému soudu, který řád prohrál, ale území Polsku nevrátil. Úplatkem řád přesvědčil francouzského krále, aby vymohl na papeži zrušení rozsudku. S ohledem na to, že v té době papež byl v tzv. Avignonském zajetí, tak ustoupil a rozsudek zrušil. V roce 1330 řád zaútočil na Polsko. Pustošil Kujavy a Velkopolsko. V roce 1331 byla řádová vojska zastavena v bitvě u vesnice Płowce. Od těchto událostí se jedním z hlavních politických cílů Polska stalo zničení řádu v Prusku.[1]

Velký zájem projevoval Řád německých rytířů o Žmuď (Žemaitsko), území litevských Žemaitů, které bylo vklíněno mezi území řádových států. V polovině 13. století ovládl část Žmudi první známější představitel litevského státu kníže Mindaugas. Když se však proti němu začala formovat koalice řádu německých rytířů, podmaněných žemaitských knížat a Jatvingů, souhlasil Mindaugas s přijetím křesťanství a odstoupením Žmudi řádu německých rytířů. Jakmile se však řád pokusil převzít Žmuď do své moci, utrpěl roku 1260 těžkou porážku u Durbeského jezera. Mindaugas svoje kontakty s německými rytíři přerušil, vrátil se k pohanským kultům, ale o ovládnutí Žmudi se již nepokoušel. Ta se později stala objektem soustředěné křižácké expanze. Z jedné strany na ni útočili řádoví rytíři z Prus, z druhé strany livonská větev řádu, která právě opanovala území Zemgalů.[1]

Mapa Řádové země Prusy kolem roku 1350 (z publikace Historicko-zeměpisný atlas školní starého, středního a nového věku, asi 1923)

Největšího rozmachu se řád dočkal za velmistra Winricha von Kniprode v letech 1351–1382, poté však začaly jeho pozice slábnout. Roku 1386 došlo v důsledku uzavření smlouvy v Krevě k vytvoření personální unie Polska a Litvy a k christianizaci Litevců. Jedním z důvodů bylo spojenectví proti řádu, kromě toho němečtí rytíři nyní ztratili ideologický důvod k agresi na litevské území. Situace zneužil bratranec polského krále a litevského velkoknížete Vladislava II. Jagella Vytautas a uzavřel roku 1398 na ostrově Salinu tajnou smlouvu s řádem. Jejím cílem bylo osamostatnění Litvy. Za to se musel vzdát Žmudi ve prospěch řádu. Paktování se s řádem proti příbuzným nebylo v litevské vládnoucí dynastii Jagellonců během bojů o moc ničím neobvyklým. Krátce nato zahájili křižáci dobývání Žmudi. V zemi však vypuklo roku 1401 proti dobyvatelům povstání, které podpořil a možná i inspiroval Vytautas. Na podzim se rozhořela válka mezi řádem a Litvou, v níž nebyla litevská strana navzdory polské pomoci úspěšná. Do konfliktu se vmísil římský papež Bonifác IX. a zprostředkoval roku 1404 uzavření míru, jímž byla Žmuď přiřčena řádu.[1]

Řádový stát v roce 1410 a jeho expanze

Obraz Grinswald od Jana Matejky

Moderní výjev bitvy u Grunwaldu

Roku 1409 vypuklo na Žmudi další rozsáhlé povstání proti řádu, které se Vytautas opět rozhodl podpořit. Řád doufal, že v konfliktu, který byl nevyhnutelný, zachová Polsko neutralitu, ale Jagiello vstoupil do tzv. velké války po boku Litvy. Boje probíhaly na polském a pruském území a vyvrcholily 15. července 1410 katastrofální porážkou řádu u Grunwaldu (Tannenbergu, litevsky Žalgiris). Bitvy se zúčastnily obrovské vojenské kontingenty nejen z účastnických zemí, ale také žoldnéři z Německa, Švýcarska, Slezska a Lužice, kteří pomáhali řádu, zatímco v polsko-litevském vojsku, vedeném Jagellem osobně, bojovali Tataři a pomocný oddíl z moldavského knížectví, vazalsky závislého na Polsku. Češi a Moravané se bitvy zúčastnili na obou stranách. Valná většina řádových rytířů včetně velmistra Ulricha von Jungingen našla v bitvě smrt. Poté vstoupili do války také livonští rytíři. Příznivou okolností pro řád německých rytířů byly značné rozpory, které existovaly mezi jeho protivníky. Počátkem roku 1411 byl uzavřen první toruňský mír. Řád se musel vzdát Žmudi, která se tak stala součástí litevského velkoknížectví, a Dobřínska, jež získalo Polsko. Kromě toho musel polské straně zaplatit vysoké kontribuce jako výkupné za zajaté členy řádu.[1]

Další porážka čekala slábnoucí řád v třináctileté válce s pruskými městy a Polskem, která probíhala v letech 1454–1466. Poté byl uzavřen tzv. druhý toruňský mír, podle jehož ustanovení Polsku připadly tzv. Prusy královské (Východní Pomoří nebo pozdější Západní Prusko), s Marienburgem, který byl dosud sídelním městem velmistra řádu, Gdaňskem, Toruní a Elblagem. Hlavním městem zbývajícího řádového území, tzv. Prus křižáckých, a sídlem velmistra se poté stal Königsberg (česky Královec), město založené českým králem Přemyslem Otakarem II. Samotný řádový stát se stal formálně polským lénem. Na počátku 16. století došlo k další roztržce mezi řádem a Polskem. Nový velmistr řádu Fridrich von Wettin odmítl složit vazalskou přísahu polskému králi. Nová válka nevypukla jedině díky změnám na polském trůně a následné smrti velmistra. Poslední velmistr řádu Albrecht Braniborský přijal roku 1525 luteránskou reformaci a prohlásil se za světského vládce dosud řádového území. Albrecht jako vládce tzv. Prus knížecích složil v roce 1525 vazalskou přísahu polskému králi.[1]

Koncem 18. a začátkem 19. století ztratil řád velkou část majetku a pozemků, Napoleon v roce 1809 přikázal dokonce řád rozpustit. Roku 1834 dostal řád nová pravidla. Dále existoval výlučně jako špitální řád se sídlem ve Vídni. Vídeňský dům a kostel řádu se nachází nedaleko svatoštěpánského dómu v Singerstrasse a jsou přístupné návštěvníkům. Přístupná je také řádová klenotnice.

Na moravské a slezské majetky Řádu německých rytířů uvalilo ministerstvo zemědělství v březnu roku 1919 nucenou správu. Jednalo se o panství:

• Panství Freudenthal-Hubertskirch-Karlsbrunn sestávající z hospodářských správ: Freudenthal (Bruntál), Altstadt (Staré Město), Kotzendorf (Moravský Kočov) a lesních správ: Freudenthal (Bruntál), Tiergarten (Obora), Hubertskirch (Hubertov), Kleinmohrau (Malá Morávka), Dürrseifen (Suchá Rudná), Wiedergrün (Podlesí), Würbenthal (Vrbno pod Pradědem), Karlsthal (Karlovice). K velkostatku patřila průmyslová výroba s pivovarem, lihovarem, pilou, hutí a také lázně. Celková rozloha činila 12 052 ha.[2]

• Panství Štítina (Stettin), Hrabyně (Hrabin), Dvořisko (Oppahof), Smolkov (Smolkau), Sucholazec a Kravařov (Hadrunek) ve Slezsku. Sestávalo z hospodářských správ: Štítina, Hadruněk, Smolkov, Hrabyně a z lesní správy: Hrabyně. K panství patřil pivovar a mlýn. Celková výměra činila 1 816 ha.[2]

• Panství Opava ve Slezsku s hospodářskou správou Opavě o celkové výměře 236 ha.[2]

• Panství Bouzov (Busau) na Moravě, sestávající z hospodářských správ: Bouzov, Podolí, Červená Lhota a lesní správy v Bouzově a cihelny s pilou. Celková výměra činila 2 808 ha.[2]

• Panství Dlouhá Loučka (Ober Langendorf) na Moravě, sestávající z hospodářských správ: Oberhof (Horní dvůr) a Mittelhof (Prostřední dvůr), Aichen a Niederhof (Dolní dvůr) a z lesních správ: Dlouhá Loučka, Zechitz, Lobnig, Paseky, Friedland a jedné pily o celkové výměře 72,98 ha.[2]

Zničující dopad na řád měl nástup nacismu. Řád patřil mezi jeho skalní odpůrce a trpěl rozsáhlým pronásledováním. V Československu na konci třicátých let poskytli němečtí rytíři zdarma některé své pozemky a objekty ve slezském pohraničí (v okolí Hrabyně) k obranným účelům a také půjčili státu peníze na výstavbu československého pohraničního opevnění.[3] Německé okupační orgány ihned po převzetí moci nad protektorátem (v pohraničí již dříve) nejdříve uvalily nucenou správu na majetek řádu a poté jej zkonfiskovaly. Po propuknutí druhé světové války byl řád krutě pronásledován, řada jeho členů (zejména mužské větve) byla nacisty vězněna, popravena nebo zavražděna a řádový majetek byl nacisty konfiskován všude, kde pro ně byl k dosažení.

V zemích, které se po druhé světové válce ocitly pod nadvládou komunismu, pak následovalo po nacistickém pronásledování i pronásledování ze strany komunistů. Ačkoliv nešlo o německou, ale nadnárodní, protinacisticky zaměřenou a nacisty pronásledovanou organizaci, československé – komunisty ovládané – ministerstvo zemědělství v roce 1946 vyhlásilo konfiskaci majetku řádu podle Benešových dekretů a provedlo ji, ačkoliv mu to zakazovalo hned několik nařízení vlády. V roce 1948 Nejvyšší správní soud v Praze konfiskace prohlásil za neodůvodněné a nezákonné a vydal rozhodnutí, podle kterého náleží konfiskovaný majetek stále řádu. Komunistický převrat ale znemožnil převzetí majetku řádem a komunistické úřady poté vyhnaly všechny rytíře německého původu ze země.

Po dokončení odsunu v roce 1949 působili v Československu jen dva rytíři-řeholníci. Řád byl v průběhu komunistického režimu krutě pronásledován, řeholníci a někteří familiáři řádu, jakož i sestry, byli nezákonně internováni, v některých případech pak odsouzeni ve vykonstruovaných procesech a vězněni. Sestra Marie Helena Knajblová na následky věznění zemřela. Činnost řádu byla zcela znemožněna.

Po sametové revoluci řád v Československu obnovil svoji činnost, jeho zdejší vedení, tedy provinciál i představená provincie, sídlí v Opavě.[4][5] Obě větve řádu, jak mužská tak ženská, existují v České republice jako české provincie. Ženská větev má název Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské.

V českém prostředí řád užívá oficiální názvy „Německý řád“ (od roku 1929). Obecně je znám pod názvy Řád německých rytířů, Německý řád, Bratři německého řádu Panny Marie Jeruzalémské.

Ve své činnosti v Česku se Německý řád zaměřuje na provoz a podporu zdravotnických a sociálních zařízení a na charitativní oblast. Vypomáhá také v duchovní správě. Velká pozornost je věnována rozsáhlým majetkoprávním sporům s Českou republikou o majetek řádu zkonfiskovaný v roce 1946 Československem, z nichž největší vášně vzbuzuje spor o hrad Bouzov. V listopadu 2007 řád převzal Moravské reálné gymnázium, z něhož hodlá pod jménem Církevní gymnázium Německého řádu vybudovat prestižní vzdělávací instituci s vazbami na německé, rakouské a italské univerzity.[6]

• ADAM, Petr. Němečtí rytíři : malý úvod do historie Německého řádu : se zvláštním přihlédnutím k dějinám Českomoravské komorní bailivy. Svitavy: Trinitas, 1998. 159 s. ISBN 80-86036-08-1.
• ADAM, Petr. Řád německých rytířů a jeho působení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2005. 254 s. ISBN 80-7277-283-X.
• BOGDAN, Henry. Řád německých rytířů. 1. vyd. Praha: Garamond, 2009. 256 s. ISBN 978-80-7407-063-1.
• IRGANG, Winfried. Freudenthal als Herrschaft des Deutschen Ordens 1621-1725. Bonn ; Bad Godesberg: Verl. Wissenschaftl. Archiv, 1971. 276 s. (německy)
• JAN, Libor; SKŘIVÁNEK, František. Němečtí rytíři v českých zemích. Praha: Synergon ; Klub pro českou heraldiku a genealogii, 1998. 127 s. ISBN 80-902448-2-3.
• NICOLLE, David. Řád německých rytířů : 1190-1561. Brno: Computer Press, 2009. 62 s. ISBN 978-80-251-2581-6.
• TURNBULL, Stephen Richard. Hrady Řádu německých rytířů : cihlové hrady v Prusku 1230-1466. Praha: Grada, 2008. 64 s. ISBN 978-80-247-2369-3.
• ZIEGLER, Uwe. Kreuz und Schwert : die Geschichte des Deutschen Ordens. Köln: Böhlau, 2003. 282 s. ISBN 3-412-13402-3. (německy)

• Velmistři Řádu německých rytířů
• Rytířské řády
• Řád mečových bratří
• Řád dobřínských rytířů
• Prusko

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Řád německých rytířů na Wikimedia Commons
• Galerie Řád německých rytířů na Wikimedia Commons
• Německý řád rytířský ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
• Oficiální stránky řádu Česku
• Oficiální stránky řádu v Rakousku
• Oficiální stránky řádu v Německu
• Řádové insignie
• Miloslav Stieber: Němečtí rytíři – dobré zdání