Rytířský řád

Řád templářů: bratr rytíř v civilu (vlevo), ve zbroji (uprostřed) a řádový kaplan (vpravo)

Velmistr Řádu německých rytířů (vlevo) a rytíř Řádu mečových bratří

Dobytí Jeruzaléma v roce 1099 účastníky první křížové výpravou neznamenalo ještě definitivní zlomení muslimské moci v Palestině. Některé města v oblasti ještě stále zůstávala v rukou lokálních muslimských vládců (Týr padl do křižáckých rukou v roce 1124, Aškalón až v roce 1153). Do Palestiny osvobozené od muslimské nadvlády mohly znovu proudit křesťanští poutníci z Evropy, aniž by byli vystavováni předešlé seldžucké perzekuci, nyní však na svých cestách museli běžně potýkat s hrozbou přepadení muslimských lupičů, nebo i velkým nájezdům. Nově ustanovenému a nezabezpečenému Jeruzalémskému království nezbylo dostatek bojeschopných sil, neboť mnoho účastníků první výpravy dosáhlo již svého cíle, jakým bylo dobytí Jeruzaléma, popřípadě se již usadilo, získalo pozemky v novém království nebo se s nabytou kořistí vracelo do Evropy. S tím se křižácké státy potýkaly v podstatě po celou dobu své existence, kdy mnohdy muselo čelit několikanásobné početní převaze nepřátel. Byla to v podstatě neschopnost a nejednotnost okolních muslimů, které prodlužovaly životnost franckých států.

Bezprostřední příčinou vzniku řádů mohlo být napadení 700 poutníků na cestě z Jeruzaléma, kdy bylo na 300 z nich zabito a 60 zajato muslimskými útočníky právě z výše zmíněných měst Týru a Aškalónu. V roce 1120 jeruzalémský král Balduin II. potvrdil výsady organizaci provozující v Jeruzalémě špitál, známé jako johanité, rozšiřující její dosavadní špitální činnost navíc o vojenskou úlohu a přeměňující ji na řád rytířský a vojenský. O rok později totéž v souvislosti s ochranou poutníků učinil u družiny franckých rytířů ubytovaných jižně od paláce nedaleko dnešní mešity al-Aksá, známé poté jako templáři. Společným znakem těchto rytířů byly bílé pláště, později doplněné o typické červené kříže prvních křižáků.

Nový typ církevní organizace kombinující dosud neslučitelné prvky, ideály křesťanského života a mnišství kombinující s vojenstvím a válkou, zprvu budil na evropských dvorech rozporuplné reakce, ale díky nadšení z cest do Svaté země a ideálům křížových tažení zaznamenal v té době nevídaný úspěch a oblibu, a to navzdory životu bez majetku a v odříkání, které byly toho nedílnou součástí. Členům byla slibována jistota spasení, pokud podlehnou mučednickou smrtí v boji s nevěřícími. Do řádů vstupovali nejen prostí křižáci a příslušníci nižší šlechty, ale i vysoká šlechta, zpravidla neprvorození synové mající pramalé vyhlídky na dědictví, výjimkou nebyli ani bohatí mecenáši. I taková nepřímá podpora mohla znamenat odčinění hříchů. Dosažení věčného života mělo být podpořeno i tím, že zesnulí členové a v některých případech i podporovatelé byly pochováni na řádovém hřbitově. Templáři navíc v rámci svých domů rozvinuli vlastní bankovní systém. Řády tak různými způsoby přicházely k dosud nebývalému jmění, zároveň mezi nimi docházelo i k posilování rivality a nepřátelství.

Pevnosti a kláštery rytířských řádů v Palestině do roku 1291

Rytířské řády, operující zprvu pouze v Levantě, měly záhy na to majetky roztroušené po celé Evropě a všude po Středomoří, to se vyznačovalo mimo jiné výstavbou nových řádových sídel, hradů a řádových domů (komend) a kostelů. Ve snaze tyto úspěchy napodobit následoval zanedlouho vznik dalších řádů i mimo cílené působiště blízkovýchodního Zámoří, jako bylo Španělsko a severovýchodní Evropa.

Rytířské řády založené v Palestině z tohoto důvodu navazovaly kontakty v Evropě ve snaze získat další podporu a členy. Časem se staly významnou součástí vojenské síly křižáckých států. Řádoví rytíři na rozdíl od svých světských protějšků působili v křižáckém vojsku jako organizované elitní jednotky. Zejména templáři a johanité se prosadili díky své bojeschopnosti, disciplíně a odhodlání. Zároveň oba řády měly dostatek prostředků na to, aby si vydržovali menší armády složené z bratrů prostého původu, zajišťující posádky hradů, pěchotu a jezdectvo. Výjimkou nebyli ani bojovníci místního původu, takzvaní turkopolové, kteří plnili úlohu zvědů nebo lehké jízdy.

Zemřít v boji s nepřáteli Krista znamenalo pro příslušníky řádů příslib dosažení věčného spasení a odpuštění hříchů. Nebylo neobvyklé, že v klášteře, ale i mimo něj, platila přísná pravidla. Dokonce i upadnutí do nepřátelského zajetí znamenala pro templáře věznění nebo smrt, neboť stanovené regule zapovídaly vydávat za své zajatce výkupné.

Egyptský sultán Saladin nechal proto po vítězné bitvě u Hattínu zajaté templáře a johanity jako zatvrzelé nepřátele islámu stít. Uvědomoval si, že pokud přeživší rytíře nechá propustit na svobodu, může si být jistý tím, že pozvednou proti němu meč znovu. Každému zajatci bylo nabídnuto, buď přijetí islámu, nebo okamžitá poprava. Všichni, nebo snad převážná většina, zvolila raději rychlou smrt. Řád templářů byl ryze rytířským řádem na rozdíl od konkurenčních johanitů. Také němečtí rytíři postupně přešli z monasticko-špitálního poslání k čistě vojenské funkci.[5] Církevní vojenské řády se tak dělily na ryze rytířské a rytířsko-špitální.[6]

Z důvodu udržení křižáckých panství v Levantě byly řády mnohdy nuceny navazovat i nepopulární spojenecké vztahy s nevěřícími protivníky. Pokud byli muslimové ve vzájemné rozepři, neváhali křesťané toho využít ve svůj prospěch. Takovou příležitostí byly dynastické spory mezi Ajjúbovci, kdy obě znepřátelené frakce sídlící v Káhiře a Damašku bojovaly mezi sebou o následnictví, nebo nechvalně proslulá ši'ítská sekta asasínů (nizárijských ismailitů), což obvykle vedlo k úpadku pověsti řádů v Evropě.[7][8] S úpadkem ideje křížových výprav a nakonec se ztrátou Svaté země se musely řády vypořádat hledáním nového působiště. Johanité přesunuli svou pozornost do Středomoří a k budování námořní flotily, zejména na ostrov Rhodos, tedy na území, které původně naleželo Byzanci, na němž si zbudovali své nové sídlo nezávisle na světské moci. Řád templářů po krátkém působení na Kypru přesunul veškerou svou pozornost do Francie, kde mu náleželo nejvíce statků, což se mu také později stalo osudným (viz proces proti templářům). Řád německých rytířů se zcela zaměřil na oblast Pobaltí a podařilo se mu v této oblasti vytvořit mocný řádový stát, ale později narazil na tvrdý odpor při pokusech toto území rozšiřovat a zasahovat do politiky okolních zemí. Ty skončily v 15. století zničením tohoto státního útvaru.

V období pozdního středověku byly zakládány také první zcela světské řády ve snaze panovníků zavázat si, sdružovat a vyznamenávat příslušníky šlechtických rodin. Výměnou za prestiž, které toto členství přinášelo, se panovník i tímto způsobem snažil rozšiřovat svůj vliv. Členství v těchto uskupeních nebylo vázáno mnišskými sliby a přísným životem v klášteře a vyznačovalo se vyznamenáním, uděleným panovníkem.

• 
  Militia Templi – laická asociace římskokatolické církve založená v roce 1979 v Itálii. Řád spadá pod římskokatolickou arcidiecézi v Sieně-Colle di Val d'Elsa-Montalcino. Řád se řídí podle moderní adaptace pravidel sv. Bernarda z Clairvaux které byly původně určeny pro Řád templářů a jedná se o samozvaný rytířský řád.
• The Grand Priory of Knights Templar in Scotland – organizace s latinským názvem Ordo Supremus Militaris Templi Hierosolymitani údajně navazuje na Řád templářů
• The Autonomous Grand Priory of Scotland – organizace údajně navazující na Řád templářů
• Ordo Supremus Militaris Templi Hierosolymitani – organizace s latinským názvem Ordo Supremus Militaris Templi Hierosolymitani údajně navazující na Řád templářů
• The International Order of Gnostic Templars – organizace údajně navazující na Řád templářů
• Rytířský řád svatého Václava – mezinárodní nevládní organizace založená v roce 1994
• Královský řád rytířů svatého Václava – občanské sdružení ČR založené v roce 2011. Jde o občanské sdružení registrované v České republice ke dni 13. června 2011. Řád vede František Jílek, který se v rámci činnosti sdružení prohlašuje za pretendenta českého trůnu.
• Královský řád Moravských rytířů svatého Rostislava a Kolumbana – občanské sdružení ČR
• Řád blanických rytířů – občanské sdružení
• Suverénní řád sv. Stanislava
• Řád sv. Agáty z Paterna
• Řád Křižovníků Stříbrného Lva – spolek založený v roce 2007
• Řád staré sekery – spolek založený v roce 2017

• BARBER, Malcolm. Noví rytíři. Dějiny templářského řádu. Praha: Argo, 2006. 433 s. ISBN 80-7203-764-1.
• BARBER, Malcolm. Proces s templáři. Praha: Argo, 2008. 396 s. ISBN 978-80-257-0018-1.
• BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. I. díl. Řády rytířské a křížovníci. Praha: Libri, 2002. 215 s. ISBN 80-7277-085-3.
• LOBKOWICZ, František. Encyklopedie řádů a vyznamenání. 2. vyd. Praha: Libri, 1999. 256 s. ISBN 80-85983-71-0.
• PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2.

• Seznam rytířských řádů
• Seznam řádů a vyznamenání

• Obrázky, zvuky či videa k tématu rytířský řád na Wikimedia Commons
• Catholic Encyclopedia: The Military Orders