Křižácké státy

Blízký východ roku 1135 s tureckými, arabskými a křižáckými státy (Outremer).

První čtyři křižácké státy vznikly v Levantě, tzv. Outremeru neboli Zámoří (jinak též Svatá země) na Blízkém východě těsně po první křížové výpravě:

• Edesské hrabství Edesské hrabství, byl první z křižáckých států, existující v letech 1098–1144, první hrabětem z Edessy byl Balduin z Bouillonu.
• Antiochijské knížectví Antiochijské knížectví bylo založené roku 1098 a padlo v roce 1268. Prvním antiochijským knížetem byl Bohemund z Tarentu.
• Tripolské hrabství Tripolské hrabství, (Tripolis, město v Libanonu a nikoliv hlavní město Libye), bylo založeno roku 1104, samotné město bylo dobyto o pět let později a padlo roku 1288, prvním hrabětem z Tripolisu byl Bernard z Toulouse.
• Jeruzalémské království Jeruzalémské království bylo založeno roku 1099 a padlo roku 1291 s pádem Akkonu, poslední pevnosti v rukách křesťanů, poté byli křižáci ze Svaté země definitivně vyhnáni. Prvním představitelem nového státu byl Godefroi z Boulloinu, ovšem jen s titulem Ochránce Božího hrobu. Po jeho smrti roku 1100 byl korunován za krále jeruzalémského jeho mladší bratr Balduin z Bouillonu, hrabě z Edessy. Království se dělilo na mnoho feudálních panství, z nichž čtyři nejdůležitější jsou:
  • Galilejské knížectví
  • Hrabství Jaffa a Askalon
  • Zajordánské panství (Oultrejordain)
  • Sidonské panství
• Arménské království v Kilíkii nebylo ryze křižáckým státem, pouze díky evropskému vlivu, častým kontaktům a spojenectví s evropskými křižáky se k nim částečně přiblížilo. Kilikijská Arménie byla ještě jako knížectví Rubenidů založena arménskými utečenci, kteří uprchli z oblasti Arménie před Seldžuky, tehdy se nové arménské knížectví v Kilikii nacházelo na území Byzantské říše, které bylo podřízeno. K jeho vzniku došlo jen se svolením byzantského císaře. Jak postupně slábla moc Byzance pod náporem Seldžuckých Turků a dalších nepřátel, se Kilikie vymanila z byzantského podrůčí, a aby sama sebe ochránila v nejistém prostředí obklopeném muslimy, navázala prospěšné vztahy a spojenectví s nedalekými křižáckými státy Levanty. Královský status byl zemi udělen teprve papežem Inocencem III. a později se na královský trůn dostala křižácká dynastie Lusignanů původem z Francie, která zemi ještě více přiblížila západní Evropě. Mimo jiné se i neúspěšně pokusila přimět Armény k přijetí západního římskokatolictví, s čímž ovšem pochodila jen částečně u arménské šlechty, u prostých Arménů a venkovanů zachovávající věrnost k pravoslaví však způsobila značnou nevoli, které následně vyústilo v lidovou bouři. Po zániku křižáckých států v Levantě stihl stejný osudu i Kilikii, když hlavní město království Sis dobyli roku 1375 egyptští Mamlúci.

Nástupnické státy po dobytí Byzantské říše křižáky

• Kypr pod nadvládou templářů se dostal během třetí křížové výpravy. Anglický král Richard I. Lví srdce dobyl Kypr na místním vládci, samozvaném byzantském císaři Izáku Komnenovi při cestě do Svaté země. Ostrov předal do vlastnictví templářům. Řeckým obyvatelům Kypru se ale noví páni příliš nezamlouvali a rytířský řád, jehož pokladna byla vytížena svatou válkou a správou rozsáhlého majetku, usoudil, že daleko výhodnější bude ostrov prodat bývalému jeruzalémskému králi Guyovi de Lusignan.
• Kyperské království Kyperské království bylo založeno během třetí křížové výpravy. Z bývalé byzantské provincie, kterou krátce spravovali templáři, bylo vytvořeno křižácké království, na jehož trůn dosedl roku 1192 bývalý jeruzalémský král Guy de Lusignan, který ostrov odkoupil od jeho předchozích templářských vlastníků. Templáři ale působili na ostrově dál v rámci Kyperské komturství. Po dobytí Jeruzaléma muslimy a tedy definitivní ztrátě Jeruzalémského království bylo Kyperské království formálně povýšeno na Království Kypru a Jeruzaléma a po zániku Arménského království v Kilíkii na Království Kypru, Jeruzaléma a Arménie. Království zaniklo, když jej poslední královna prodala Benátčanům.

Během čtvrté křížové výpravy byla dobyta Byzantská říše a její území rozděleno na:

• Latinské císařství Latinské císařství (Imperium Romaniae) – existující v letech 1204–1261, prvním latinským císařem se stal Balduin IX. Flanderský
  • Filipopolské vévodství – existovalo v letech 1204–1205, součást Latinského císařství
  • Lemnos – ostrov se stal lénem Latinského císařství od roku 1207
  • Soluňské království Soluňské království – existující v letech 1204–1224, první soluňský král byl Bonifác z Montferratu
  • Bodonitské markrabství – existovalo v letech 1204–1414, původně jako vazal Soluňského království, později Achajského knížectví
  • Salonské hrabství – existovalo v letech 1205–1410
  • Achajské knížectví – existovalo v letech 1205–1460 prvním achajským knížetem byl Guillaume de Champlitte
    • Panství Argu a Nauplia – podřízené Achajskému knížectví, existovalo v letech 1212–1388
  • Athénské vévodství – existovalo v letech 1205–1453 a součást Aragonské koruny, prvním vévodou z Athén byl Otto de la Roche
  • Vévodství Naxos – existovalo v letech 1207–1538, prvním vévodou z Naxu byl Benátčan Marco Sanudo
  • Negropontská triarchie – existovalo v letech 1204–1470, tento malý křižácký stát byl formálně vazalem Soluňského království a Latinského císařství, ale prakticky byl pod silným vlivem Benátčanů, od roku 1390 se již coby „Negropontské království“ stal regulérní benátskou kolonií

Latinské císařství a Théby byly v roce 1261 Byzantinci dobyty zpět. Křižácká správa přetrvala v Athénách a Peloponésu až do 15. století, kdy byla panství dobyta Osmanskými Turky.

• Falckrabství Kefalonia a Zakynthos – existovalo v letech 1185–1479 jakou součást Sicilského království
• panství Řádu johanitů na Rhodu – v roce 1310 si johanité vytvořili vlastní panství na ostrově Rhodos a několika dalších ostrovech v Egejském moři, která drželi až do roku 1522, kdy je turecký sultán Sulejman I. Nádherný vyhnal, a rytíři byli nuceni přesunout se na ostrov Malta.
  • Ostrov Kastellorizo byl v roce 1309 zabrán johanity. Od roku 1440 až do roku 1450 jej okupovali egyptští mamlúci a nakonec se ostrova zmocnili Benátčané, kteří na něm vydrželi až do roku 1635.
  • Řád obsadil další ostrovy a města v Egejském moři, Anatolii a Řecku: Smyrna (dnes Izmir, 1344–1402), Attaleia (dnes Antalya, 1361–1373), Halikarnassos (dnes Bodrum), Korint (1397–1404) a ostrovy Ikaros (1424–1521) a Kós (1215–1522).

Neopatrijské vévodství – vzniklo až mnohem později a nebylo ani založeno křižáky, ale katalánskými žoldnéři původně ve službách Byzantské říše, existovalo mezi lety 1319–1390, ale spolu s Athénským vévodstvím se stalo součástí Aragonské koruny, ke křižáckým státům se většinou nepočítá

Ačkoliv malá, existovala ve Středomoří další křižácká panství, vybudované ve stylu západního feudalismu, a to ostrovy Djerba a Taborca, nacházející se při pobřeží Tuniska.

Křižácké země v Pobaltí

V roce 1211 daroval uherský král Ondřej II. německým rytířům území Burzenlandu v Sedmihradsku, na obranu uherských hranic proti pronikajícím Kumánům, ale již roku 1225 byl Řád německých rytířů z území vyhnán, protože měl v plánu zřídit na území řádový stát nezávislý na uherském králi.

• Burzenland

V roce 1193 vyzval papež Celestýn III. rytířské řády, zejména Řád německých rytířů a Řád mečových bratří k boji proti nevěřícím v Pobaltí, protože v Pobaltí stále žily kmeny, které odmítaly přijmout křesťanství. Tyto řády se vydaly bojovat do těchto končin proti pohanům i proti pravoslavným ruským knížectvím.

• Německý řádový stát (neboli také Pruský řádový stát)
  • Biskupství Culm
  • Biskupství Pomesanie
  • Biskupství Ermland
  • Biskupství Samland

Řád německých rytířů založil vlastní řádový stát na dobytém území Pruska, stejně jako řád byl spravován na bázi teokratické republiky s prvky monarchie a feudalismu. Hlavou státu stejně jako řádu byl doživotně zvolený velmistr vybraný příslušným volícím orgánem (v tomto případě generální kapitula) tvořeného šlechtou. Řádoví rytíři museli být šlechtického původu, pocházeli z různých evropských zemí, většinou německých (čili původu také německého) a běžně tedy užívali němčiny, která byla úředním jazykem řádu a tedy i řádového státu. To znamenalo vytlačování domorodých jazyků pokořených baltských kmenů jako např. pruštiny. Rytíři byli vázáni poslušností k řádu a své životy přizpůsobovali pravidlům řehole včetně povinností celibátu apod., obývali různá stavení vlastněných řádem (domy, hrady a kláštery) uzpůsobených do souhrnu sídel zvané komendy či komturie, v jejichž čele obvykle stál výše postavený šlechtic a člen řádu zvaný komtur. Řádová sídla a jejich místodržitelé měli různá postavení v hierarchii řádu vůči vyšším kruhům, kromě velmistra byla řádová vláda tvořena dalšími vysokými hodnostáři a členy řádu zastávajících funkci ministrů. Pouze biskupství na území řádového státu podléhala arcibiskupství v Rize. Řád rytířů se nemohl spoléhat jen na práci svých níže postavených bratří v rámci řádu, ale převážně na prostý lid, místní domorodé (většinou pruské) obyvatelstvo, které bylo pracně a pomalu christianizováno, ale především na německé kolonisty, kteří již byli přirozeně křesťany od narození a do Pobaltí přicházeli s vidinou nových příležitostí a pozemků.

Druhý řádový stát (livonský) byl založen Řádem mečových bratří na většině dobytého území dnešního Lotyšska a postavena pod patronát Panny Marie jako země Mariina – Terra Mariana, také on byl převážně tvořen německými kolonisty. Způsob správy a vlády řádů nad oběma řádovými panstvími se principiálně nijak nelišily od panství spravovaných jinými řády jako byli johanité a templáři.

• Terra Mariana (Livonská konfederace)
  • Arcibiskupství rižské
  • Kuronské biskupství
  • Dorpatské biskupství
  • Biskupství Ösel-Wiek
  • panství ve vlastnictví Řádu mečových bratří, později Livonského řádu (po sloučení s Řádem německých rytířů)
  • Estonské vévodství – Území Estonska bylo dobyto dánskými křižáky a připojeno k Dánskému království jako přímé panství dánského krále, později se vstoupilo do konfederace.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Crusader states na anglické Wikipedii.

• Westermann, Großer Atlas zur Weltgeschichte

• Křížové výpravy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Křižácké státy na Wikimedia Commons