České exklávy v Horní Lužici

Historie českých exkláv v Horní Lužici sahá až do středověku, kdy římský císař Fridrich I. Barbarossa v roce 1158 propůjčil za vojenskou pomoc českému knížeti Vladislavu II. hrad a území Budyšín (německy Bautzen) v léno. Nástupem Habsburků na český trůn v roce 1526 se Horní Lužice dostala do sféry jejich mocenského vlivu. Po uzavření Pražského míru v roce 1635 mezi císařem Ferdinandem II. a katolickou ligou obdaroval císař Horní a Dolní Lužicí saského kurfiřta Jana Jiřího I. Územní ostrovy Günthersdorf (polsky Godzieszów) a Niedergerlachsheim (polsky Grabiszyce), Schirgiswalde (česky Šerachov) a Niederleutersdorf, které byly již dědičným majetkem a pod správou Koruny české, se tak objevily uprostřed saského majetku. Území Günthersdorf a Niedergerlachsheim byla odstoupena Sasku v roce 1815 a Schirgiswalde v roce 1845. Teprve po dlouhém vyjednávání došlo v roce 1849 skrze výměnu území i na exlávu Niederleutersdorf.[1]

Nejstarší historie

V roce 1002 daroval Jindřich II. polskému vévodovi Boleslavu I. Chrabrému lénem Milsko a v roce 1004 přenechal hrady Ostrusna, Trebista a Godobi (Göda) míšeňskému biskupovi. Po vítězství krále Konráda II. nad vévodou Měškem II. bylo léno uděleno markraběti míšeňskému a v roce 1076 českému vévodovi Vratislavovi II. Jako svatební dar putovalo území v roce 1084 jeho zeťovi, saskému hraběti Wiprechtovi z Grojče. Dědictví se pak ujali západně od Labe Wettinové a Horní Lužice připadla v roce 1135 k Čechám. Po krátkém držení míšeňskými hrabaty ji císař Fridrich Barbarossa udělil jako říšské léno znovu českému králi Vladislav I. Horní Lužice, až na léta 1254-1319, zůstala do roku 1806 součástí Českého království, respektive Rakouského císařství.[2]

Frýdlantské panství
Poloha Lužice v Evropě
Lužická Marka v letech 1150 až 1250
Mapa Horní Lužice z roku 1645 podle předlohy Bartholomea Sculteta

V roce 968 byla zřízena tři tzv. lužickosrbská biskupství: v Meziboří (Merseburg), Žíči (Zeitz) a Míšni (Meißen), spadající pod arcibiskupství v Děvíně (Magdeburg). Frýdlantská oblast, kam pozdější české exklávy spadaly, byla v 10. století považována za část země Milčanů a zahrnovala území na horním toku Zhořelecké Nisy, území na horním toku několika potoků ve směru k Labi a na severu dosahovala až k Herrnhutu. Západní část se nazývala zemí Budyšínskou a jihovýchodní Záhvozd (Zagozd, Zagost). Záhvozd se rozprostíral od Chřibské – Nové Vsi až ke Kwize (Queiss) u Marklissa (Leśna, Polsko) a k Friedebergu (Mirsk, Polsko) a zahrnoval kraj Kvízy, panství Seidenberg (Zawidów, Polsko), okolí Žitavy, opatství Marienthal a panství Frýdlant, Liberec, Grabštejn, dále Varnsdorf, Tolštejn a Rumburk.[3] Na jihu ohraničovaly Záhvozd Jizerské hory a Ještědské pohoří. Východní část Záhvozdu mezi Nisou a Kwizou se dotýkala až nynějších okresů Liberec a Jablonec nad Nisou, kde byl později ve 13. století vybudován hrad Frýdlant s okolními vesnicemi (Arnoltice, Horní Řasnice, Pertoltice, Bulovka, Dětřichovec, Hejnice, Jindřichovice, Kunratice, Ludvíkov, Libverda, Luh, Lužec, Raspenava, Větrov, Dolní Řasnice, Krásný Les, Ves, Dolní Oldříš, Mníšek, Oldřichov v Hájích, Dětřichov, Albrechtice a Višňová).[4] Ještě v roce 1188 spravovalo ale Frýdlantsko míšeňské biskupství a patřilo k Lužici.[5]

Majitelé frýdlantského panství

Ve 13. století došlo k novému vytyčení hranic. Frýdlantsko zůstalo u míšeňskému biskupství. Jeho severní hranici vytvářela spojnice mezi obcemi Windisch-Ossig (část Zhořelce), Schönberg (polsky Sulików), Halbendorf (polsky Mała Wieś), Bellmannsdorf (polsky Radzimów), Berna (polsky Bierna), Linda na severu a Radmeritz. Obce Wilka, Zwecke (polsky Ksawerów), Seidenberg (polsky Zawidów), Alt-Seidenberg (polsky St. Zawidów), Háj, Pertoltice, Bulovka, Horní, Střední a Dolní Grabiszyce ohraničovaly biskupství na jihu.[6] Hrad Frýdlant s okolím vlastnili příslušníci žitavského purkrabského rodu Častoloviců (1257 Ronovec Častolov). Český král Přemysl Otakar II. pak v roce 1278 přenechal léno rytíři Rulkovi z Biberštejna (Bieberstein). Významné statky v Čechách, v Lužici a ve Slezsku byly v držení jeho vnuka Friedricha. Po vymření rodové linie na Frýdlantsku (před rokem 1551) připadly statky České koruně. V roce 1558 přenechal císař Ferdinand lenní panství Frýdlant (Liberec, Hamrštejnem a Seidenberg-Zawidów) Friedrichovi von Redern, synu Christopha v. Redern na Ruppersdorfu ve Slezsku.[5]

Panství ale za účast na povstání proti císaři Ferdinandovi II. propadlo státu a v roce 1622 jej císař přenechal jako korunní léno Albrechtu Václavu Eusebiovi z Valdštejna. Po jeho zavraždění v Chebu v roce 1634 získal frýdlantský majetek do dědičného vlastnictví polní maršál a president dvorské válečné rady Matthias hrabě Gallas.[5] Panství se tehdy skládalo z množství vrchnostenských a lenních vsí. Mezi lenní vesnice v roce 1629 patřily Loučná, Dolní Oldřiš, Andělka, Háj, Ves, Arnoltice, Černousy, Poustka, Boleslav, Habartice, Srbská, dále Nová Ves, Gerlachsheim (Grabiszyce, Polsko) a Günthersdorf (Godzieszów Polsko), také části Bulovky a Višňové. Jako vrchnostenské vesnice se uváděly Krásný Les, Dolní Řasnice, Horní Řasnice, Jindřichovice, Dětřichovec, Ludvíkov, Libverda, Bílý Potok, Hejnice, Lužec, Luh, Raspenava, Oldřichov v Hájích, Mníšek, Albrechtice, Vysoká, Dětřichov, Heřmanice, Kunratice, Větrov, Předlánce a části Bulovky a Višňové.[5][7]

Rumburské panství

Samotný Rumburk je písemně zmíněn v roce 1298 a jeho jméno je spojeno s tehdejšími majiteli Berky z Dubé. Od roku 1464 drželi rumburské panství Vartenberkové. Po nich nastoupili roku 1485 Schleinitzové[8]. V roce 1587 panství koupil Jiří Mehl ze Strehlitz a v letech 1604 - 1634 se do dějin panství zapsal rod Kinských. Na přelomu 16. a 17. století patřil Leutersdorf k jedné z nejdůležitějších tkalcovských vesnic jižní Lužice. Vzhledem k tomu, že nepatřila k žitavským vesnicím, neplatila ves žádné koncesní poplatky. Vedle Dolního Leutersdorfu (Niederleutersdorf) spadaly pod panství také vsi Gersdorf (Česká Kamenice), Innozenzendorf (Lesné), Josefsdorf (Skalice u České Lípy), Neu-Gersdorf (v Sasku), Neu-Leutersdorf (v Sasku), Nieder-Ehrenberg (Rumburk), Niedergrund (Dolní Podluží), Ober-Hennersdorf (Rumburk), Schönborn (Studánka) a Warnsdorf (Varnsdorf), takže tkalci nejenže odváděli jen malý poplatek ze stavů, ale obchodovali se zbožím přímo ve vsi.[9] Na přelomu 17. a 18. století se majiteli panství stali Lichtenštejnové (1681 - 1848).[10]

Pražský mír

Rok 1635 a podepsání Pražského míru znamenalo definitivní odtržení Horní a Dolní Lužice ze svazku zemí Koruny české. Markrabství Lužice (Horní i Dolní) Ferdinand II. zastavil do správy saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu I. Při předání již dříve zastaveného území se však nejednalo o české ostrovy, které byly bezprostřední součástí korunní země Čechy. Česko-lužická zemská hranice se totiž během středověku složitě utvářela a často měnila. Změny závisely na tom, kam která vrchnost, nejčastěji drobný šlechtic, učinil přiznání k zemi a kam odváděl zemskou berni. To vedlo k tomu, že při předání Horní a Dolní Lužice v roce 1635 existovalo několik ostrůvků, českých exkláv, na území Horní Lužice a naopak několik saských enkláv v Čechách.[11]

Situace po napoleonských válkách
Mapa saské části Horní Lužice po roce 1815, rozdělení do okresů Budyšín a Görlitz

Po vojenské porážce v bitvě u Slavkova (viz Prešpurský mír) se František I. Rakouský vzdal titulu římského císaře, čímž došlo 6. srpna 1806 k formálnímu zániku Svaté říše římské. České království, jako součást Rakouského císařství, stálo v napoleonských válkách proti Francii. Sasko po porážce v bitvě u Jeny (viz Tylžský mír) využilo situace a v roce 1806 vstoupilo do Rýnského spolku. Jako Napoleonův spojenec získalo v roce 1807 Varšavské knížectví, od Pruska Chotěbuz (Cottbus), od Rakouska Západní Halič a Krakovsko. Napoleon dokonce přemýšlel i o tom, že by Sasku daroval i Čechy. V roce 1809 vypukla nová válka a území na česko-saské hranici sužovaly přechody rakouských a sasko-vestfálských vojsk. Na mírových jednáních saský král požadoval severozápadní pohraničí Čech od Chebu přes Ústí nad Labem až po Liberec, ale ze všech nároků nakonec zůstalo jen u českých historických enkláv.[12] K předání ale kvůli dalším válkám nedošlo. Teprve až v roce 1849 se česká hranice vůči Sasku a Prusku (dnes vůči Německu a Polsku) ustálila na svém současném průběhu.[13]

Ze začátku se jednalo o čtyři české ostrovy. Dva z nich, Günthersdorf a Nieder-Gerlachsheim (Günthersdorf, Taubentränke, Neukretchen, Nieder-Gerlachsheim, Winkel a Ginkel), byly po Vídeňském kongresu v roce 1815 s velkou částí Saska odstoupeny Prusku.[14] Po roce 1815 zůstaly na saském území dva české ostrovy Schirgiswalde[15] a Niederleutersdorf[16]. Na město Schirgiswalde se vsí Neuschirgiswalde, Peterswalde a Niederleutersdorf s Josephsdorfem se díky válečným událostem nedostalo. Schirgiswalde tak fungovalo v jakémsi interregnu. Nejvyšším představitelem tohoto "lužického San Marina" se stal městský soudce. Na území české exklávy neexistovala povinná vojenská služba, neodváděly se daně a uzavřená smlouva s Pruskem umožnila dovážet do českých ostrovů zámořské zboží z Hamburku, Brém a Lübecku, které se pašovalo do okolního Saska a Čech.[17]

Lapkové, lupiči a pašeráci
Leutersdorf na mapě z roku 1844/46
Leutersdorf - muži v kroji z roku 1897

Po ukončení sedmileté války se v Horní Lužici rozmohlo pašeráctví a lupičství, které kolem roku 1800 nabralo nejvyššího vrcholu. Nejvíce se rozšířilo v oblasti mezi Sprévou a Lužickou Nisou, kde operovalo několik band najednou.[18] Mezi nejznámější loupeživé vůdce patřili Palme, Jan Nepomuk Karásek (Prager Johannes nebo Prager Hansel), Václav Kummer (Böhmische Wenzel) a pašerák Friedrich Pietsche (Pascherfriedel). Pro své bezcelní území a nemožnost zásahu saské policie nabízely zejména exklávy Leutersdorf a Schirgiswalde bandám pašeráků a lapků nejlepší útočiště. Karáskovým hlavním stanem se stal Neuleutersdorf a Václav Kummer se zařídil v Neuschirgiswalde, odkud podnikali loupeživé výpravy do saského a blízkého českého okolí. Společně s Karáskem se podařilo z jeho 18-20členné bandy zatknout jeho ženu Magdalénu a členy Joh. Gottlieba Kühneie, Jakoba Köhlera, Johanna Georga Kessela, Antona Klingera, Gottlieba Neumanna, Jakoba Engelmanna, Augusta Wessela, Friedricha Wessela, Gottloba Kellera, Franze Heegenbartha.[19][20]

Hráči loterie

Císařovna Marie Terezie zavedla v roce 1751 domácí loterii Lotto di Genova a zahraniční loterie, které odváděly domácí kapitál, zakázala. Loterie se stala jedním z nejvýznamnějších zdrojů státního rozpočtu. Postupně pro velkou oblibu vznikaly i lokální loterie.[21] V české exklávě se tedy hrála loterie podle patentu rakouského a v době "svobodné republiky" se do Schirgiswalde sjížděli hazardní hráči z celého okolí. Tah probíhal v Praze a v Brně každou středu a neděli. Stávalo se, že bankéři v Schirgiswalde přijímali sázky ještě v době, kdy už byla v Čechách čísla dávno tažena. K tomu finanční podvodníci vyvinuli systém, kterým si předávali zprávy o tažených číslech z jednoho kopce na druhý. Přirozeně při odhalení takového podvodu, kdy banky podvodníkovi výhru nevyplatily, docházelo i k velkým bitkám.[22]

Exulanti

V českých exlávách hledali útočiště také osoby vykázané ze země a utečenci z různých zemí. Do roku 1813 žil v domě č. 66 francouzský abbé, v roce 1825 pod pseudonymem Heinrich jistý pruský rytmistr, v domě č. 275 až do roku 1831 ve vyhnanství rakouská hraběnka nebo do města mířili saští dezertéři. Taxa za dopadení se pohybovala kolem 18 grošů a vojenští zběhové pak putovali k nejbližší české posádce.[23]

Řemesla a cechy

Během interregna do Schirgiswalde mířili ze Saska, Pruska, Čech, ale i ze vzdálenějších zemí, všemožní řemeslníci. A to hlavně z důvodu velkého množství ve městě usazených cechů a nižších cechovních poplatků. Mnohem levněji tak skládali tovaryšské a mistrovské zkoušky. Už v roce 1704 působily ve městě cechy kovářů, zámečníků, kolařů, sudařů, stolařů, sklářů a zedníků. V roce 1716 přibyli hodináři, ostrožníci, puškaři, v roce 1721 tesaři, v roce 1722 krejčí, v roce 1742 ševci a obuvníci, v roce 1750 řezníci, pekaři, mlynáři, mýdlaři, hrnčíři, cukráři, knihvazači a jirchaři, v roce 1756 punčocháři. Konečně až v roce 1845 to byl také cech soukeníků.[24]

Nastolení pořádku a předání Sasku

Situace se změnila až v roce 1834 založením Německého celního spolku (Deutsche Zollverein). Schirgiswalde a Niederleutersdorf se tak rázem dostaly do vnitřního území obklopeného hranicí s celnicemi. Schirgiswalde se vyhnulo tíživé situaci uzavřením smlouvy se Saskem, kterému městská správa odváděla celní poplatky. K nastolení pořádku došlo až po zásahu rakouského ministra zahraničí Metternicha. Dne 4. července se konalo za přítomnosti litoměřického krajského hejtmana, budyšínského okresního ředitele, představitelů města a církevní správy slavnostní předání.[25][26]

Mnohem komplikovaněji probíhala jednání o předání exklávy v Niederleutersdorfu[27]. Rumburské državy na samém severu Šluknovského výběžku zahrnovaly obce Nieder Leutersdorf, Neuleutersdorf, Josephsdorf a Neuwalde, které se nacházely v prostoru ohraničeném saskými obcemi Gersdorf, Hetzwalde, Neueybau, Oberleutersdorf, Neucunnersdorf a Seifhennersdorf. Smlouvu o předání a výměně území uzavřené mezi státy Rakouskem a Saskem se podařilo nakonec uzavřít 5. března 1848. Rakousku připadla oblast severně a jižně od Višňové (Weigsdorf), dále území obcí Minkovice (Minkwitz) a Víska (Alt- und Neudoerfel) na česko-saské hranici, dále na jižní hranici tehdejší Horní Lužice a dosud náležící k Sasku území u Oldřichova na Hranicích (Ullersdorf) a to až do Uhelné (Gohlig) a cesty do Luptinu (nyní poblíž obce Kopaczów). Naopak Koruně saské připadly statky Nieder Leutersdorf, Josephsdorf a Neuwalde.[28][29]

České exklávy po roce 1945

Po roce 1945 připadly bývalé české exklávy Günthersdorf (Godzieszów) a Niedergerlachsheim (Grabiszyce Dolne)[30] s ostatním územím v Horní Lužici, rozprostírajícím se v oblasti na východ od Nisy až po řeku Kwisu, Polsku. Günthersdorf se nachází v dolnoslezském vojvodství v okrese Bolesławiec a Niedergerlachsheim je součástí města Leśna v okrese Lubáň. Rozhodnutí jaltské a postupimské konference potvrdila mírová smlouva o hranici Odra-Nisa z roku 1950 a v roce 1990 německo-polská příhraniční smlouva. Ostrovy Schirgiswalde a Niederleutersdorf náležely NDR a po zrušení zemí v roce 1952 spadala Horní Lužice z větší části pod kraj Drážďany a okresy Hoyerswerda a Weißwasser pod kraj Chotěbuz (Cottbus). Po roce 1990 jsou součástí Svobodného státu Sasko - Schirgiswalde v zemském okrese Budyšín a Niederleutersdorf v zemském okrese Zhořelec. Preambule Saské ústavy sice obsahuje návaznost saského lidu na dolnoslezskou historii, ale o Horní Lužici se nezmiňuje. Od 1. ledna 2011 tvoří město Schirgiswalde společně s obcemi Kirschau a Crostau správní obec Schirgiswalde-Kirschau.[31]

Odkazy

Reference
  1. Joachim Bahlcke: Geschichte der Oberlausitz: Herrschaft, Gesellschaft und Kultur vom Mittelalter bis zum Ende des 20. Jahrhunderts, Leipziger Universitätsverlag, 2001
  2. Stručné dějiny Horní Lužice, Marketingová společnost Horní Lužice - Dolní Slezsko s.r.o. (Marketing-Gesellschaft Oberlausitz-Niederschlesien mbH) a Turistický svaz Horní Lužice - Dolní Slezsko, registrovaný spolek (Tourismusverband Oberlausitz-Niederschlesien e.V.).
  3. Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues, roč. IV, seš. 3. (Zprávy spolku pro vlastivědu ještědsko-jizerské župy). Střediska elipsovité župy města Žitava, Rumburk a Frýdlant.
  4. Urbář panství Frýdlant z konce 14. století. Viz Dr. Hallwich, Friedland vor 500 Jahren (Frýdlant před 500 lety), Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (Zprávy spolku pro dějiny Němců v Čechách), roč. 1905.
  5. Anton Fr. Ressel: Obce Raspenava, Luh a Lužec, Popis a dějiny těchto míst, 1914
  6. Neues Lausitzer Magazin, sv. 84. Die Oberlausitzer Grenzurkunde v. Jahre 1241.
  7. Dr. Hallwich: Friedland vor 500 Jahren (Frýdlant pře 500 léty), s. 59.
  8. Bezirk Warnsdorf - Die Herren von Schleinitz Archivováno 27. 2. 2014 na Wayback Machine
  9. Textilní historie podél hranic, Historický exkurs textilní krajinou jižní Horní Lužice a Severních Čech, 2012
  10. Josef Fiedler: Heimatskunde des politischen Bezirkes Schluckenau. Rumburg: Selbstverlag der beiden Bezirkslehrvereine, 1898. 488 s. Signatura NK ČR: 19 E 553
  11. Jochen Kaminsky: Enklávy a kuriozity na sasko-české hranici, sborník Mandava 2005, ročenka Kruhu přátel muzea Varnsdorf 2004-2005
  12. Il cède et abandonne à S.M. le Roi de Saxe les enclaves dépendantes de la Bohême et comprises dans le territoire du Royaume de Saxe, savoir les paroisses et villages de Günthersdorf, Taubentränke, Gerlachsheim, Leukersdorf, Schirgiswalde, winkel, etc. In: Document Traité de Paix de Vienne (14 Octobre 1809) - Article 3 Archivováno 2. 4. 2015 na Wayback Machine
  13. Kristina Kaiserová a Walter Schmitz: Česko-saské vztahy v proměnách času – Sächsisch-Böhmische Beziehungen im Wandel der Zeit, 2013
  14. Carl Wilhelm von Lancizolle: Uebersicht der deutschen Reichsstandschafts- und Territorial-Verhältnisse vor dem französischen Revolutionskriege, der seitdem eingetretenen Veränderungen und der gegenwärtigen Bestandtheile des deutschen Bundes und der Bundesstaaten, str. 117.
  15. Exkláva Schirgiswalde na mapě 1. vojenského mapování: [online]. Dostupné online.
  16. Exkláva Niederleutersdorf na mapě 1. vojenského mapování [online]. Dostupné online.
  17. Geschichte der Stadt Schirgiswalde - online - Die Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek Dresden (německy)
  18. G. Berthold: Die Ruine Tollenstein als Raubnest oder Kardineck und Grünhans, die Vorgänger des Johannes Karaseck, Löbau 1853
  19. Deutsches Jahrbuch für Volkskunde, 7.1961 - Johannes Karraseck
  20. Die Karasekschenke - Karáskova banda Archivováno 8. 12. 2015 na Wayback Machine
  21. Ondřej Ertl: Vývoj právní úpravy loterií do rozpadu Rakousko-Uherska, 2012
  22. Geschichte der Stadt Schirgiswalde, str. 17
  23. Geschichte der Stadt Schirgiswalde, str. 18
  24. Geschichte der Stadt Schirgiswalde, str. 19
  25. Schirgiswalde - Geschichte Archivováno 8. 12. 2015 na Wayback Machine
  26. JOHNEN, Bettina; WAGNER, Tamara. Materialien zur Entwicklung der historischer Grenzen und Räume im Deutschland 1821-1870. Příprava vydání Andreas Kunze. 1.. vyd. Mainz: Universität Mainz, 2008. 552 s. (Skripte und Materielien zur Forschungsprojekt "HGIS" Germany - Historisches Informationssystem der deutschen Staatenwelt seit 1815; sv. 2). Dostupné online. S. 47. (německy) Pouze elektronická publikace, volně šiřitelné, práce studentského semináře.
  27. Historische Ortsverzeichnis von Sachsen - Niederleutersdorf
  28. Section-Zittau, rytina, po 1848, zpracoval plukovník Oberreit, ryli Krille, Hosmann, Bach a Fischer, vyšlo v řadě Topographischer Atlas des Königreichs Sachsen, Städtische Museen Zittau, Inv.-Nr. 12635/3110 - Mapa se stručným výtahem právní dokumentu z 5. března 1848
  29. JOHNEN, Bettina. Materialien..., S. 51 [online]. Dostupné online.
  30. Ober Gerlachsheim - Grabiszyce Gorne mit Ortsteilen: Günzelhäuser, Kamerun, Petersgemeinde. Mittel Gerlachsheim - Grabiszyce Srednie mit Ortsteilen: Mittelgrund, Karlsdorf, Neu Anbau, Ziegelhäuser. Nieder Gerlachsheim - Grabiszyce Dolne mit Ortsteilen: Niedergrund, Berghäusern, Gerlachsheim im Winkel. Archiv Stadt und Kreis Lauban, Nieder-Schlesien / Oberlausitz.
  31. Stručné dějiny Horní Lužice - po roce 1945, Marketingová společnost Horní Lužice - Dolní Slezsko s.r.o. (Marketing-Gesellschaft Oberlausitz-Niederschlesien mbH) a Turistický svaz Horní Lužice - Dolní Slezsko, registrovaný spolek (Tourismusverband Oberlausitz-Niederschlesien e.V.).

Literatura
  • KAMINSKI, Jochen, Enklávy a kuriozity na česko-saské hranici, Mandava: Vlastivědné čtení z Varnsdorfu a Šluknovského výběžku, Ročenka klubu přátel muzea Varnsdorf, Varnsdorf: Klub přátel muzea Varnsdorf, 2004-2005 (vyd. 2005), 269 s., S. 17-19
  • Sachsen Landtag - Landtags-Akten, Svazek 3 - třetí deputace k českým enklávám str. 545 (německy)
  • Die Geschichte der Enklave Niederleutersdorf (1635-1849) unter Einbeziehung alltagsgeschichtlicher Aspekte der Grenzregion Sachsen - Böhmen in der südlichen Oberlausitz, 1995 (německy)
  • Geschichte der Stadt Schirgiswalde - online - Die Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek Dresden (německy)
  • Das alte Markgraftum Oberlausitz - na www.neisse (německy)
  • Kristina Kaiserová a Walter Schmitz: Česko-saské vztahy v proměnách času, 2013

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.