Pascherfriedel

Pascherfriedel se narodil v oddělené české exklávě v Horní Lužici, tvořené čtyřúhelníkem vesnic Niederleutersdorf, Neuleutersdorf, Josephsdorf a Neuwalde. Tato oddělená a tehdy hustě hustě zalesněná oblast byla útočištěm pašeráků i dalších nekalých živlů z obou stran hranice. Rakouské represivní a zákonodárné složky jako celní stráž a četnictvo se v ní téměř neangažovaly a ty saské do ní nebyly oprávněny služebně vstupovat. Ještě krátce před Pascherfriedelovým narozením řádil v exklávě a především v jejím okolí loupežník Jan Karásek se svojí bandou. Doba v níž Pascherfriedel strávil mládí, byla časem vysokých cel, kdy protekcionistické Rakousko vyšroubovalo cla tak vysoko, že pašeráctví se stalo záležitostí celé společnosti a továrníci i řemeslníci ze Saska i Čech si najímali pašeráky jako řádné zaměstnance jen proto, aby je neohrozil bankrot. Na přelomu let 1833 a 1834 navíc vznikl Německý celní spolek, hospodářská zbraň Pruska proti Rakousku, která vyvolala celní válku. A právě v této době je znám největší nárůst nejen Pascherfriedelových pašeráckých aktivit.

Nejslavnější kousky, jakých se Pascherfriedelova tlupa dopustila, spadají do let 1834-1835. Ačkoli velké pašerácké transporty byly obvyklé jen v zimě a za špatného počasí, odvážil se Pascherfriedel husarského kousku a převezl tři koňské povozy naložené kávou, cukrem a kořením z Čech do Saska za světlé letní noci z 25. na 26. července 1834. Využil toho, že v neděli v předvečer akce se v Neugersdorfu konala střelecká slavnost a Svatojakubská pouť a celní strážci obou států se na ní tak opili, že nebyli schopni žádného účinného konání, s čímž Pascherfriedel dopředu počítal. Perfektně připravená akce zahrnovala i pokrytí cest slámou v předvečer transportu, aby drkotající kola nevzbudila nežádoucí pozornost. Převoz z Rumburku oklikou přes Varnsdorf, Seifhennersdorf, českou exklávu a její ves Neuwalde až do cílového Oderwitz se opravdu zdařil a obchodník, který si akci objednal, Pascherfriedlovi zaplatil smluvenou cenu.

O poznání hůř dopadla akce z 5. prosince toho roku. Tehdy měl Pascherfriedel pěšky se svou bandou přenést balíky látky z Rumburku přes Šluknov a státní hranici až na setkání s překupníkem u Donathova mlýna za saskou hranicí. Akce ale byla dopředu vyzrazena, neboť zadavatelovi lidé se o ní v Sasku neopatrně bavili v hostinci. Ačkoli Pascherfreidelovi se zdařilo prchnout a jeho bandě také, náklad byl na hranici zadržen celní stráží obou států a do rukou celníků padl i nejmladší z pěti bratrů Neumannových, stálých členů Pascherfriedelovy bandy.

Neúspěch však Pascherfriedela ani jeho lidi na dlouho neodradil. Již 30. ledna 1835 vyrazil další pašerácký vůz, po okraj naplněný českým cukrem, kávou a kořením. Trasa měla vést z Rumburku na východ a přes českou exklávu dál do saského Žitavska. I tato výprava však byla předem prozrazena. Mezi Rumburkem a českou exklávou se tehdy rozkládal tmavý, hustý a nevlídný les, zvaný příznačně Höllengrund "Peklo". Právě tam čekal na pašerácký povoz jízdní oddíl saských hraničních myslivců. Protože tehdy bývalo naprosto běžné, že pašeráci s sebou nosili zbraně, spustila se okamžitě přestřelka i boj šavlemi muže proti muži. Tři pašeráci a několik pohraničníků padlo, jeden pohraničník byl dokonce usmýkán koňmi za povozem k smrti. Přesto se i přes závěje zbylým pašerákům podařil husarský kousek - vůz byl obrácen a zbylí pašeráci i s Pascherfriedelem samotným a s povozem unikli do prostoru české exklávy. Podle Boodenova líčení však byli pašeráci ztrátou svých kamarádů tak otřesení, že i za cenu velké finanční ztráty utopili celý náklad z vozu v niederleutersdorfském rybníce, než by se poskvrnili ziskem na úkor mrtvých. Jestli byl tento pokus poslední akcí známého Pascherfriedela, nikdo neví, jisté však je, že žádnou další mu již nikdo neprokázal.

Artur Booden, vlastním jménem Eduard Walter, byl rakouský důstojník finanční stráže, který koncem 80. let 19. století odešel do důchodu, který trávil v Rumburku. Prakticky ihned po přestěhování se do nového bydliště začal Booden shromažďovat zajímavosti vlastivědného charakteru a především, ovlivněn svým dosavadním povoláním, vybíral ty, které se týkaly dějin pašování v severních Čechách a Horní Lužici. V té době ještě žili lidé, kteří Pascherfriedela, některé jeho lidi nebo v románu vzpomínané pohraničníky, zejména legendárního saského Tintemanna, znali osobně. Booden využíval při psaní románu svých znalostí z praxe, výpovědí pamětníků i archivních pramenů. Pascherfriedel je tak svého druhu jedinečným dílem s velkou historickou výpovědní hodnotou. Poprvé vyšel na pokračování v časopise Oberlausitzischer Dorfzeitung v r. 1906. V celku jej pak poprvé vydalo nakladatelství Teller und Roßberg v Neugersdorfu v roce 1911. Od té doby byl román vydán ještě několikrát, naposledy v Drážďanech v roce 2001. Nikdy však nevyšel mimo Sasko a také nebyl nikdy z němčiny přeložen do žádného jazyka. Není tedy divu, že zatímco v německé Horní Lužici je román vcelku známý, v Čechách neexistovala donedávna žádná možnost, jak se s historickou postavou Pascherfriedela nebo s Boodenovým románem seznámit. První, velmi skromný pokus v tomto ohledu učinil článek Adama Votruby[1] a o pár let později výstava Celníci a pašeráci v Trojzemí, pořádaná Multifunkčním centrem Brána Trojzemí v Hrádku nad Nisou v letech 2014-2015.[2]