Theodosius II.

Theodosius se narodil 10. dubna 401 v Konstantinopoli jako jediný syn východořímského císaře Arcadia a jeho manželky Aelie Eudoxie.[1] Z otcovy strany byl vnukem Theodosia I., zatímco jeho matka byla dcerou franského velitele Bautona, sloužícího v římském vojsku. Již před dosažením prvního roku života byl 10. ledna 402 prohlášen za augusta, a tím se formálně stal spolucísařem svého otce.[2] V pozdějším věku se mu dostalo klasického vzdělání a pravděpodobně hovořil latinsky i řecky.[3] Sokrates Scholastikos popisuje Theodosia jako silně věřícího křesťana a moudrého jedince, oddávajícího se askezi.[4] V dospělosti se s velikou zálibou zabýval studiem a četbou náboženských knih a nemenší zájem projevoval o kaligrafii.[5]

Vláda na něho přešla v sedmi letech, když Arcadius 1. května 408 zemřel.[6] Theodosiovo postavení se jevilo být poněkud nejisté, neboť faktický vládce západořímské říše, generál Stilicho, a západní císař Honorius, Theodosiův strýc, projevili přání odcestovat do Konstantinopole a uspořádat tamější poměry.[7] Východní dvůr vyslal obvyklé poselstvo do perské říše, jež oznámilo nástup nového panovníka velkokráli Jazdkartovi I. Perský vládce vyslovil svoji podporu Theodosiovi a pohrozil válkou tomu, kdo by se pokusil ho svrhnout.[8] Prokopios z Kaisareie se dokonce zmiňuje o tom, že umírající Arcadius ustavil Jazdkarta poručníkem svého syna, ačkoli věrohodnost tohoto tvrzení je sporná.[9] Nástupnická krize záhy pominula, k čemuž přispělo i Stilichonovo zavraždění, vedoucí k pozvolnému napravení pošramocených vztahů mezi oběma polovinami impéria.[10]

Rekonstruovaná část konstantinopolských hradeb

Za nezletilého císaře řídil státní záležitosti pretoriánský prefekt Anthemius, počínající si se značnou svědomitostí.[6] Anthemius se už roku 408 musel vypořádat s útokem Hunů, kteří v čele s Uldinem překročili Dunaj, obsadili pevnost Castra Martis (Kula) a vpadli do Thrákie.[11] Římská diplomacie a nedostatek zásob narušily soudržnost útočníků, načež římské vojsko přimělo Uldina, opuštěného zástupy svých spojenců, k překotnému úprku.[12] Zhruba ve stejné době se znatelně zhoršila situace na Západě. Počátkem roku 410 Anthemiova vláda odeslala 4000 východních vojáků do Ravenny, kde si Honorius s jejich pomocí udržel trůn.[13] Ani tato výprava nicméně nedokázala zabránit Vizigótům ve vyplenění Říma v témže roce. Východ nadále svíralo ohrožení ze strany Hunů, kvůli čemuž dal Anthemius renovovat opevnění měst na Balkáně a obnovit římské loďstvo na Dunaji.[14] Především však v roce 413 vystavěl nové konstantinopolské hradby, nepřesně připisované samotnému císaři.[15] Mohutná dvojitá hradba zabezpečila hlavní město říše před jakýmikoli pozemními útoky.[14] Vedle zvýšení obrany státu prefekt prosadil řadu administrativních opatření k zajištění zásobování Konstantinopole, k odstranění různých přehmatů a ke konsolidaci financí.[16] Navzdory enormním stavebním výdajům se stav státní pokladny pod Anthemiovým vedením zásadně zlepšil, což vládě umožnilo odpustit daňové nedoplatky za několik předchozích desetiletí.[16]

V první polovině roku 414 ustávají v pramenech zprávy o Anthemiovi, z čehož lze usuzovat na jeho možné sesazení či smrt.[17] Valná část jeho moci přešla na Theodosiovu starší sestru Pulcherii, která byla v červenci téhož roku prohlášena za augustu a fakticky působila jako regentka za svého bratra.[18] Mimořádně zbožná a energická Pulcherie požívala nezměrné mravní autority, protože složila slib panenské čistoty, k čemuž později přesvědčila i své dvě mladší sestry.[19] Převzala také osobní dohled nad Theodosiovou výchovou, jíž vtiskla striktně ortodoxní náboženský charakter s důrazem na křesťanskou morálku.[20] Soudobí autoři poznamenávají, že jejím přičiněním se císařský palác podobal klášteru zaplněnému biskupy a mnichy.[21]

O dominantní roli Pulcherie svědčí skutečnost, že její obraz byl vystaven v budově senátu vedle portrétu jejího bratra a Honoria.[22] Její hluboká víra se promítla i do vnitřního a zahraničního směřování říše, vyznačujícího se vyzdvihováním křesťanských ctností a zásad, majících garantovat bezpečnost a blahobyt státu.[23] Zřejmě jejím hlavním stoupencem při prosazování těchto principů byl dlouholetý představený císařských úřadů (magister officiorum) Helion.[24] Třebaže Pulcherie vystupovala jako rozhodná zastánkyně ortodoxie, rostoucí měrou spoléhala na germánské a barbarské velitele, jako byl gótský magister militum praesentalis Plinta, jeho příbuzný alanského původu Ardabur a Ardaburův syn Aspar.[25] Vojevůdci v Konstantinopoli se přesto nedomohli srovnatelné pozice, jakou si vydobyli jejich kolegové na Západě, v čemž jim nepřekážel ani tak barbarský původ jako spíše jejich ariánské vyznání.[26]

Vliv Pulcherie nepolevoval ani poté, co císař dosáhl dospělosti. Podle tradičního podání měla Theodosiovi vyhledat vhodnou nevěstu, jíž nalezla v nádherné a vzdělané Athenais, dceři pohanského filozofa pocházející z Athén.[27] Moderní historikové se ovšem přiklánějí k tomu, že volba císařovy manželky vzešla z kruhů usilujících o omezení Pulcheriiny netolerantní náboženské politiky.[28] Athenais přijala křest a změnila si jméno na Aelia Eudocia, načež se 7. června 421 provdala za Theodosia.[29] Císaři porodila tři děti, z nichž se dospělosti dožila jenom dcera Licinia Eudoxia.[30] Po jejím narození Theodosius povýšil Eudokii v lednu 423 do hodnosti augusty, čímž v ní Pulcherii vyrostla potenciální konkurentka.[31] Eudokii se podařilo vymanit svého muže z moci jeho sestry, jež dokonce opustila dvůr a odebrala se do vlastního paláce.[32] Pokusila se rovněž vytvořit frakci sobě oddaných úředníků a oproti Pulcherii zaujala umírněnější postoje v oblasti náboženství.[33]

Theodosius se uklání ostatkům Jana Zlatoústého

Bigotní Pulcherie se zasadila o vydání celé řady zákonů namířených proti Židům, pohanům a kacířům, jimž bylo znemožňováno působení ve státní správě a armádě.[34] Opakující se zákazy konání obětí a nařízení o ničení chrámů či synagog přesto naznačují, že proces christianizace východořímské společnosti probíhal jen pozvolna.[35] K tomu přispívala i sama císařská vláda postupující se značnou pragmatičností a liknavostí, když se leckdy spokojila s vydáním příslušných předpisů, nikoli už s jejich vynucením.[36] Známí pohané a ariáni nadále setrvávali ve vysokých civilních postech, zatímco nemalý počet ariánských Gótů ve vojsku bránil efektivnímu prosazení těchto zákonů.[36] Zostřující se atmosféra vůči všem jinověrcům se projevila obzvláště v Egyptě, kde významný teolog a alexandrijský patriarcha Kyrillos zakročil nejprve proti novatiánům a posléze začal terorizovat Židy.[37] Třebaže císařský správce Orestes je vzal pod svoji ochranu, Kyrillos opanoval se stovkami zfanatizovaných mnichů ulice Alexandrie a rozpoutal otevřenou válku, která skončila vypovězením Židů z města.[38] Ani pohané nebyli ušetřeni běsnění patriarchových přívrženců, jimž v roce 415 padla za oběť proslulá novoplatonská filozofka Hypatia.[39] Její brutální zavraždění zůstalo navzdory stížnostem alexandrijských představitelů proti Kyrillovi prakticky bez potrestání.[23]

Vážná teologická kontroverze vypukla nedlouho poté, co v roce 428 Theodosius ustavil antiochijského kazatele Nestoria konstantinopolským patriarchou.[40] Fanatický a výřečný Nestorios v souladu s učením antiochijské školy odmítal nazývat Pannu Marii jako Theotokos („Bohorodička“), neboť podle něho existovaly v Kristu dvě rozdílné a oddělené přirozenosti, lidská a božská.[41] Marie měla porodit toliko člověka, a proto ji označoval pouze jako Christotokos.[42] Tím ale popíral formulaci o spojení božské a lidské přirozenosti v Kristu, přijatou na konstantinopolském koncilu v roce 381.[43] Kyrillos a četní jiní biskupové rozhořčeně oponovali Nestoriově nauce a prohlásili ho za heretika, v čemž se odrážel i vzájemný antagonismus mezi patriarcháty v Konstantinopoli a Alexandrii.[44] Theodosius a zpočátku i Eudokie sice podporovali Nestoria, avšak Pulcherie se postavila proti němu.[45] Proti Nestoriovu učení se vyslovil i římský biskup Coelestinus, s nímž konstantinopolský patriarcha vedl spor o jurisdikci nad východním Illyrikem.[46]

Když Coelestinus Nestoria v roce 430 v Římě odsoudil, vložil se do sporu Theodosius a ve snaze o jeho urovnání svolal na rok 431 ekumenický koncil do města Efesos.[47] Kyrillos a přívrženci alexandrijské školy dorazili do Efesu dříve než jejich protivníci, čehož využili k sesazení Nestoria a k odsouzení jeho doktríny.[48] Později příchozí syrští biskupové zasedli odděleně a rozhodli o exkomunikaci Kyrilla.[49] Efesos zatím zachvátily zuřivé násilnosti mezi příslušníky obou stran.[50] Kyrillos v téže době vyslal do Konstantinopole emisary, kteří obrovskými sumami a cennými dary uplatili členy císařského dvora.[51] Ačkoli Theodosius nařídil zadržet oba patriarchy, závěry efezského koncilu vyzněly jednoznačně v neprospěch Nestoria.[52] Ten se musel vrátit do Sýrie a po letech skončil ve vyhnanství v egyptské pustině.[53] Jeho stoupenci byli v dalších letech vystaveni pronásledování jako kacíři, přesto jejich komunita přetrvala v Edesse a silná inklinace k nestoriánství se projevila především u perských křesťanů.[54] Kyrillos unikl vazbě včasným odchodem zpět do Alexandrie, kde byl při svém příjezdu bouřlivě uvítán.[53] Stoupenci alexandrijské a antiochijské školy se roku 433 s přispěním Pulcherie sjednotili na kompromisní dogmatické formuli o spojení obou přirozeností v Kristu.[55]

V roce 429 Theodosius pojal úmysl soustředit všechny právní předpisy do jediné ucelené sbírky, v čemž mu jako předobraz posloužily soukromé kodifikace vytvořené za Diocletiana.[56] Potřeba vytvoření kodexu pramenila z nepřehlednosti práva, způsobené enormním množstvím zákonů a jejich časté rozpornosti vedoucí k právní nejistotě.[57] Theodosius ustavil komisi, jíž pověřil shromážděním po roce 312 vydaných císařských ediktů, reskriptů a jiných nařízení.[58] Takto získaný materiál měl být následně očištěn od všech neaktuálních, nejednoznačných a kontradiktorních předpisů, nicméně tato fáze projektu se nerealizovala.[56] Druhá komise, jmenovaná v roce 435, završila primární úkol a sebrané právní texty chronologicky uspořádala do šestnácti knih nazvaných Codex Theodosianus.[59] Sbírka byla slavnostně publikována v únoru 438 a předložena senátům v Konstantinopoli a v Římě.[60] Přestože původní záměr se podařilo naplnit pouze zčásti, vypracování sbírky představovalo zásadní pokrok a dosud slouží jako významný pramen pro právní dějiny.[61] V 6. století se stala podkladem pro Justiniánovu mnohem ambicióznější kodifikaci římského práva známou jako Corpus iuris civilis.[62] Vizigóti navíc v roce 506 zahrnuli velkou část kodexu do vlastní sbírky Lex Romana Visigothorum.[35]

Pravděpodobně z iniciativy císařovny Eudokie došlo v roce 425 k podstatnému rozšíření vzdělávací instituce v hlavním městě, fakticky k založení konstantinopolské univerzity.[63] Často se vyzdvihuje skutečnost, že zde vedle deseti latinských a deseti řeckých gramatiků působilo pět řeckých rétorů, ale jen tři latinští, dva právníci a jeden filosof.[64] Východ zažíval v první polovině 5. století všeobecný kulturní rozkvět, o čemž svědčí značný počet autorů tvořících svá díla v této době, jakými byli dějepisci Eunapios a Olympiodoros či církevní historikové Sokrates Scholastikos, Sozomenos, Filostorgios a Theodoretos.

Theodosiův solidus

Za Theodosiova panování se vztahy se západořímskou říši, zásadně narušené na počátku 5. století, vyvíjely veskrze bezproblémově. Theodosius a jeho dvorští hodnostáři opětovně vojensky zasahovali ve prospěch členů theodosiovské dynastie vládnoucích na Západě a už v roce 410 dopomohli císařovu strýci Honoriovi k uhájení trůnu.[65] Napětí znovu vyvstalo, když Honorius povýšil roku 421 svého generála Constantia, manžela Theodosiovy tety a své sestry Gally Placidie, do hodnosti augustus.[66] Rozhněvaný Theodosius odmítl uznat Constantia za císaře, a ten proto začal chystat tažení na Východ, v němž mu však zabránila brzká smrt.[67] Ovdovělá Placidie se posléze znepřátelila s Honoriem a musela se odebrat se svým synem Valentinianem do exilu v Konstantinopoli.[68] Nedlouho nato Honorius v roce 423 zemřel, čímž se Theodosius stal císařem celé římské říše, byť pouze formálně.[69] Moci v Ravenně se ještě v témže roce chopil vysoce postavený úředník Joannes, jenž pro sebe s podporou části západní armády a byrokracie uzurpoval císařskou důstojnost.[68] Theodosius se po jistém váhání rozhodl prosadit dědické nároky svého pětiletého bratrance Valentiniana na Západě.[70] Císařští vojevůdci Ardabur a Aspar během krátké výpravy zdolali síly stojící na straně uzurpátora, zmocnili se Ravenny a Joanna sesadili.[71] Theodosius poté poslal Valentiniana společně s Placidií do Říma, kde ho magister officiorum Helion v říjnu 425 korunoval za císaře.[72]

Úspěšným svržením uzurpátora Joanna se Theodosiovi a jeho rádcům podařilo uhájit vládu theodosiovské dynastie nad oběma polovinami říše. V souvislosti s tím byla zdůrazňována přetrvávající jednota a nerozdělitelnost impéria, o níž se Theodosius zmínil při přípravě kodexu.[73] Celistvost říše demonstrovala svatba Valentiniana a Theodosiovy dcery Licinie Eudoxie v říjnu 437 v Konstantinopoli a stejně tak publikace kodexu na Západě v následujícím roce.[74]

Ani proklamovaná soudržnost říše nemohla zastavit rozklad Západu, čelícího nepolevujícímu náporu germánských kmenů. Vandalové pronikli do bohaté severní Afriky, načež tam Theodosius v roce 431 vyslal vojenskou expedici pod velením Aspara.[45] Východořímský velitel za svého tříletého pobytu v Africe sice Vandalům jednou podlehl, přesto poněkud zbrzdil jejich postup.[75] S přispěním Východu se tak podařilo prozatím uhájit římskou kontrolu nad nejdůležitějšími africkými provinciemi.[76] Již v roce 439 ale Vandalové obsadili Kartágo a vybudovali zde flotilu, s níž přistáli na Sicílii, a dokonce začali ohrožovat pobřežní oblasti na Východě.[77] Tento vývoj přiměl východní vládu k zesílení opevnění Konstantinopole před útoky z moře a k uspořádání zřejmě největšího západního tažení, k němuž došlo za Theodosia.[78] Výprava podniknutá v roce 441 ve spojení se západními silami skončila ovšem nezdarem, neboť loďstvo bylo z důvodu hunského vpádu odvoláno zpět nedlouho po doplutí k Sicílii.[79]

V době Theodosiova nástupu vládl v perské říši velkokrál Jazdkart I., udržující přátelské styky s Římany[80] a zastávající nezvykle smířlivý postoj vůči svým křesťanským poddaným.[81] Dlouhotrvající mír umožnil rozvoj obchodu mezi oběma říšemi, probíhající v římském městě Kallinikon (dnešní Rakka) a v perské Nisibis.[82] Vzájemné vztahy se vyhrotily, mimo jiné vlivem Pulcheriiny nábožensky nesnášenlivé politiky, v závěru Jazdkartova panování, kdy jistý perský biskup zapálil zarathuštrovský chrám ohně.[83] Po Jazdkartově smrti se chopil moci jeho syn Bahrám V., který obnovil pronásledování křesťanů, což vedlo k jejich útěku k Římanům.[84] Když velkokrál žádal vydání těchto uprchlíků, Theodosius mu v roce 421 odpověděl válkou.[85] Římané ihned vyrazili do Persarménie na pomoc tamním křesťanům a současně pod vedením Ardabura oblehli Nisibis v Mezopotámii.[84] Bahrám nato přitáhl k Nisibis a donutil Římany k ústupu, zatímco jeho arabští spojenci Lachmovci byli odraženi při pokusu o vpád do Sýrie.[86] V témže čase se na Balkáně dali do pohybu Hunové.[87] Theodosius proto poslal k Peršanům Heliona, a ten v roce 422 vyjednal ukončení nerozhodného střetnutí s tím, že obě strany se zavázaly nepronásledovat vyznavače protivníkova náboženství.[88]

Smlouva zůstala zachována až do roku 440, kdy Bahrámův syn Jazdkart II. napadl římské území.[89] Ani Římané, zle tísnění Huny, ani Peršané, znepokojovaní Hefthality ze střední Asie, neměli zájem na vedení války a vzápětí sjednali klid zbraní trvající několik dalších desetiletí.[90] S výjimkou těchto dvou krátkých konfliktů se poměry na východní hranici říše vyvíjely za Theodosia převážně mírově, přesto zde byla trvale vázána velká část východořímských vojenských sborů.[91]

Mapa Evropy kolem roku 450

V samém úvodu Theodosiovy vlády přepadli Hunové vedení Uldinem balkánské provincie východní říše.[92] Ačkoli Římané odrazili Uldinův nájezd, přítomnost těchto nomádů v oblasti Velké uherské nížiny představovala pro Konstantinopol v první polovině 5. století konstantní nebezpečí.[93] Patrně v roce 421 podnikly východní sbory rozsáhlou výpravu do Panonie s cílem omezit rostoucí moc Hunů, jimž podléhalo četné germánské obyvatelstvo sídlící severně od Dunaje.[94] Při tom zajaly značný počet Hunům poddaných Gótů a odvedly je do Thrákie, kde byli tito barbaři usazeni.[91] V následujícím roce využil hunský vládce Rua zaneprázdněnosti východních Římanů, válčících s Persií, k útoku na jejich území, čímž přiměl říši k vyplácení pokořujícího každoročního tributu ve výši 350 liber zlata.[95] K obdobnému kroku se uchýlil i v roce 434, což mu dále umožnilo stupňovat své požadavky.[96] Hunové mezitím postupně rozvrátili dunajskou hranici západořímské říše, z níž se v rukou Římanů udrželo pouze Sirmium, obsazené východními oddíly.[97]

Po Ruově náhlé smrti, jež uvrhla Huny ve zmatek, se do jejich čela postavili jeho synovci, bratři Attila a Bleda.[98] Ti si na Římanech vynutili podstatné ústupky, včetně zvýšení ročních plateb na 700 liber zlata.[99] Navzdory tomu Hunové krátce poté, zřejmě v zimě 440 až 441, lstivě přepadli pohraniční pevnost Margus (poblíž Požarevace).[100] Na jaře 441 pak překročili Dunaj a vzhledem k absenci nezanedbatelné části východořímského vojska, soustředěného na Sicílii, se zmocnili měst v dácké diecézi ležících podél této řeky a zničili důležitý římský opěrný bod Viminacium (Kostolac).[101] V roce 442 Hunové zamířili hlouběji do vnitrozemí Illyrika, kde oblehli a dobyli strategickou silniční křižovatku Naissus (Niš).[102] Na rozdíl od dřívějších invazí, během nichž se barbaři omezili na drancování venkovské krajiny, Attila a Bleda tímto tažením prokázali hrozivou schopnost Hunů obsazovat dobře bráněná a opevněná římská města.[103] Po ztrátě Naissu Římanům nezbylo než uzavřít s nimi mírovou smlouvu, v rámci níž souhlasili s navýšením plateb, pravděpodobně na dvojnásobek předchozí částky.[104]

V roce 444 nebo 445 Attila nechal zavraždit svého staršího bratra Bledu a nadále vládl Hunům sám.[105] Východořímská vláda nejspíše využila této události a přechodného neklidu mezi Huny k zastavení dohodnutých plateb.[106] Zároveň přijala řadu opatření k posílení hranic a k doplnění stavů pohraničních i polních vojsk, mimo jiné isaurskými rekruty.[107] Attila v reakci na to vyslal své emisary do Konstantinopole, jejíž hradby v lednu 447 vážně poškodilo těžké zemětřesení, a domáhal se zaplacení tributu.[108] Římané se neúspěšně pokusili vyjednávat, načež Attila vtrhl s ohromnou brannou mocí za Dunaj a vyvrátil pohraniční pevnosti.[109] Hunské hordy poté pokračovaly na východ do Moesie, kde rozdrtily urputně se bránící thrácké polní vojsko v čele s generálem Arnegisklem, jenž v bitvě nalezl smrt.[108] Vítězství otevřelo Hunům průsmyky pohoří Haemus, po jehož překročení zamířili do rovin Thrákie.[109] Attila se přiblížil k samotné Konstantinopoli a na Chersonesu uštědřil porážku druhému římskému vojsku, vedenému generálem Asparem.[110] Hunové dosáhli pobřeží Černého moře a Propontidy, a stanuli dokonce v Kallipoli (Gelibolu) u Hellespontu.[111] Část z nich se potom vydala směrem na západ a zpustošila široký pás území táhnoucí se až k Thermopylám ve středním Řecku.[112] O rozsahu pohromy vypovídá, že většina významnějších římských měst na Balkáně, prameny nadsazeně hovoří o více než stovce, byla dobyta a zdevastována Huny.[113] Mnohá se již z této rány nevzpamatovala a zůstala opuštěná přinejmenším do 6. století.[114]

Katastrofální průběh střetnutí s Huny donutil Konstantinopol k akceptování neobvykle tvrdých mírových podmínek. Římané museli Hunům zaplatit jednorázově nedoplatek ve výši 6000 liber zlata a navíc roční tribut v částce 2100 liber zlata.[115] Mimoto museli vyklidit území ve vzdálenosti pěti denních pochodů od Dunaje, a tím dovolili Hunům volně přecházet přes řeku.[116] Historik Priskos popisuje, do jaké finanční tísně východní říše upadla v důsledku porážky, přičemž tíže dodatečně uloženého daňového břemena se nevyhnula ani senátorskému stavu.[117] Zmiňuje se dále o tom, že eunuch Chrysafios, tehdy rozhodující postava na konstantinopolském dvoře, pojal úmysl zosnovat Attilovo zavraždění.[118] Hunský král se ale dozvěděl o chystaném spiknutí a domáhal se Chrysafiova usmrcení.[119] Tomu se jen stěží podařilo usmířit Attilu, jenž zřejmě začal upínat svoji pozornost více na Západ.[120]

Tremissis znázorňující Aelii Eudokii

Augusty Pulcherie a Eudokie mezi sebou ve třicátých letech sváděly otevřený souboj o Theodosiovu přízeň.[121] Pulcherie si zachovávala nemalý vliv na svého bratra, zvláště v náboženských otázkách, a roku 438 nechala s patriarchovým svolením přenést do Konstantinopole ostatky Jana Zlatoústého, oponenta své matky.[122] Eudokie pak projevila zbožnost hodnou císařovny, když podstoupila pouť do Jeruzaléma a navštívila svatá místa.[123] O rok později zakončila svoji cestu, jež výrazně pozvedla její prestiž, slavnostním návratem do hlavního města, kam přinesla cenné náboženské relikvie.[124] Někdy v téže době se úřadu pretoriánského prefekta ujal básník Kyros z Panopole, dlouholetý konstantinopolský městský prefekt, podporovaný Eudokií.[125] Kyros se díky svým stavebním počinům těšil znatelné oblibě obyvatel města a kromě jiného umožnil, aby soudní rozhodnutí a závěti byly vydávány v řečtině.[126] Ambiciózní eunuch Chrysafios mezitím s Eudokiinou pomocí přinutil Pulcherii intrikami k opětovnému odchodu do ústraní.[127] Jakmile eliminoval Theodosiovu sestru, ihned začal strojit úklady jeho choti, která záhy upadla v podezření z nevěry.[128] Přičinil se rovněž o sesazení Kyra, jehož přílišná popularita znepokojovala císaře.[129] V roce 443 se Eudokie vydala znovu do Jeruzaléma, tentokrát do dobrovolného vyhnanství trvajícího po zbytek jejího života.[51] Chrysafios postupně vymanévroval všechny své protivníky a získal titul nejvyššího komořího (praepositus sacri cubiculi), čímž demonstroval klíčovou roli, náležející mu na dvoře.[130]

Po smrti Kyrilla se alexandrijským patriarchou stal Dioskoros, muž podobně bezohledný jako jeho předchůdce.[131] Dioskoros se na rozdíl od Kyrilla stavěl proti kompromisu z roku 433 a nátlakem se dožadoval vztáhnutí Nestoriova odsouzení i na čelné stoupence antiochijské školy, jako byl biskup Theodoretos z Kyrrhu.[132] Císař se ztotožnil s názory alexandrijského patriarchy, třebaže se původně přikláněl ke zcela protichůdným závěrům Nestoria.[133] Dioskorovým hlavním stoupencem v Konstantinopoli byl archimandrita Eutyches, jemuž se dostávalo podpory Chrysafia a prostřednictvím něho císaře.[134] Eutyches ale narazil na rozhodnou opozici konstantinopolského patriarchy Flaviana, neboť přisuzoval Kristovi pouze jedinou přirozenost, božskou, za což byl lokální synodou odsouzen.[135] Navzdory tomu se Theodosius postavil za Eutycha a k projednání vyvstalého dogmatického sporu svolal do Efesu další koncil.[136] Jeho předsednictvím pověřil Dioskora, zatímco Theodoretovi účast na něm zakázal.[137] Na koncilu konaném v srpnu 449 alexandrijský patriarcha násilím prosadil rehabilitaci Eutycha, a tím i teologie později nazývané monofyzitismus.[138] Shromáždění biskupové rozhodli také o sesazení Flaviana, Theodoreta a mnoha jiných církevních představitelů.[136] Flavianus krátce poté zemřel při převozu do vyhnanství.[139] Dioskoros tak s Chrysafiovým přispěním dosáhl naprostého vítězství nad soupeřícími patriarcháty v Konstantinopoli a Antiochii.[140] Římský biskup Lev I. vyslal do Efesu tři legáty s dopisem známým jako Tomus Leonis, v němž rozvedl tezi o dvou přirozenostech Krista, avšak tento list nebyl vůbec přečten.[141] Lev, pobouřený jeho průběhem, označil koncil za „lotrovství“ (latrocinium) a dožadoval se svolání nového.[142] Pulcherie zastávala postoj shodný s papežovým, nicméně v daném okamžiku nebyla schopná změnit zamítavé stanovisko východního dvora.[143]

Chrysafios čelil rostoucímu nepřátelství četných významných jedinců.[119] Ve snaze vyvážit moc generála Aspara povolal k obraně Konstantinopole Isaury, napůl civilizovaný, bojovný lid z hor na jihovýchodě Malé Asie.[144] Jejich náčelník Zenon, zastávající hodnost magister militum per Orientem, se Chrysafiovi posléze vzepřel a usiloval o jeho sesazení.[145] Nespokojenost s Chrysafiem vyvrcholila v první polovině roku 450, kdy se Pulcherie usmířila se svým bratrem.[146] Někdy v této době císař nařídil zkonfiskovat eunuchův majetek a vykázat ho do vyhnanství.[146] Nedlouho nato Theodosius utrpěl vážné zranění, když při lovu spadl s koně, a 28. července 450 zemřel.[147] Protože nezanechal žádného mužského dědice, nastalo zhruba měsíc trvající bezvládí, během něhož byl Chrysafios popraven.[148] Pulcherie se následně provdala za jednoho z Asparových podřízených jménem Marcianus, jenž se stal Theodosiovým nástupcem.[149]

• JORDANES. Gótské dějiny; Římské dějiny. Praha: Argo, 2012 ISBN 978-80-257-0744-9
• PROKOPIOS Z KAISAREIE. Válka s Peršany a Vandaly. Praha: Odeon, 1985
• SOCRATES SCHOLASTICUS. Církevní dějiny, díl 2. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1990
• ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983

• BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Attila: Hunové, Řím a Evropa. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-169-2
• BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian (Volume 1). New York: Dover Publications, 1958. ISBN 978-0-486-20398-0
• CAMERON, Averil; GARNSEY, Peter. The Cambridge Ancient History XIII: The Late Empire, A.D. 337-425. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. ISBN 978-0-521-30200-5
• CAMERON, Averil; WARD-PERKINS, Bryan; WHITBY, Michael. The Cambridge Ancient History XIV: Late Antiquity: Empire and Successors, A.D. 425-600. Cambridge: Cambridge University Press, 2000. ISBN 978-0-521-32591-2
• CAMERON, Averil. The Mediterranean World in Late Antiquity, AD 395-600. London: Routledge, 1993. ISBN 978-0-415-01421-2
• CLAUSS, Manfred. Die römischen Kaiser. München: C.H. Beck, 2001. ISBN 3-406-42727-8
• ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-386-8
• DEMANDT, Alexander. Geschichte der Spätantike: das römische Reich von Diocletian bis Justinian, 284-565 n. Chr. München: C.H. Beck, 1998. ISBN 3-406-44107-6
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• HALSALL, Guy. Barbarian Migrations and the Roman West, 376-568. Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-521-43491-1
• HEATHER, Peter J. Der Untergang des Römischen Weltreichs. Stuttgart: Klett-Cotta, 2007. ISBN 978-3-499-62665-4
• HOLUM, Kenneth G. Theodosian Empresses: Women and Imperial Dominion in Late Antiquity. Berkeley: University of California Press, 1989. ISBN 978-0-520-90970-0
• THOMPSON, E. A. Hunové. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-203-0
• TREADGOLD, Warren. A History of the Byzantine State and Society. Stanford: Stanford University Press, 1997. ISBN 0-8047-2630-2
• ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8

• Sokrates Scholastikos. Církevní dějiny. Kniha VII
• Sozomenos. Církevní dějiny. Knihy IX (anglicky)

• Theodosius. Římské císařství
• Nathan, Geoffrey S. Theodosius II (408-450 A.D.). De Imperatoribus Romanis (anglicky)

Předchůdce: Arcadius

Byzantský císař 408–450

Nástupce: Marcianus