Augustus (titul)

Titul byl poprvé udělen senátem zakladateli principátu, Gaiu Octavianovi, později známému jako Gaius Iulius Caesar Octavianus Augustus nebo stručně Augustus, 16. ledna roku 27 př. n. l. Jeho nástupce Tiberius titul užíval, i když mu nebyl senátem udělen. Titul pak užívali všichni následující císařové počínaje Caligulou, kterým jej senát pravidelně uděloval, u císařů provolaných vojskem alespoň dodatečně.

Do konce 2. století byl titul vyhrazen jedině vládnoucímu císaři, počínaje Galbou se titul uděloval i určenému následníkovi a od Marka Aurelia bývali dva i více nositelů současně. Dioklecián při reformě říše zavedl čtveřici vládců (tetrarchie), dva Augusty a dva Caesary, po jednom pro obě poloviny říše. S výjimkou císaře Konstantina, který vládl sám, tomu tak bylo až do roku 480, kdy zemřel Julius Nepos, poslední uznávaný západořímský císař. Titul pak užívali pouze byzantští císařové, až ho Herakleios kolem roku 629 opustil a nazýval se pouze Basileos, král.

Při obnovení západní říše Karlem Velikým roku 800 přijal císař i titul Augustus a nazýval se dále „velký císař, udržitel míru, který vládne Římské říši“. Jeho nástupci pak užívali pouze titul imperator augustus, aby se nedostali do konfliktu s Byzancí. Teprve Ota III. roku 999 zavedl i pro císaře středověké říše opět titul Romanorum Imperator Augustus, který pak užívali císaři středověké říše až do jejího zrušení Napoleonem roku 1806. Rakouští císařové jej užívali až do roku 1918, obvykle ve zkratce IMP.AUG.

Ve starověkém Římě se titul chápal ve významu „vznešený“ a odvozoval se patrně od slova augur, titul kněze státního kultu. Když Karel I. Veliký užívání titulu roku 800 obnovil, chápal se jako odvozenina slovesa augere, rozšiřovat, zvětšovat, a do jiných jazyků se pak (chybně) překládal jako „rozmnožitel říše“. V tomto významu jej užívali středověcí římští a později i rakouští císařové.