Honorius (císař)

Honorius se narodil 9. září 384 v Konstantinopoli jako druhorozený syn císaře Theodosia I. a jeho první manželky Aelie Flaccilly.[1] Stejně jako jeho staršímu bratru Arcadiovi se mu dostalo patřičné křesťanské výchovy a již od útlého věku byl připravován na budoucí nástupnictví.[2] Ve dvou letech formálně zastával konzulát. V reakci na úmrtí Valentiniana II. a následnou uzurpaci Eugenia prohlásil Theodosius v lednu 393 Honoria za augusta.[3] Po vítězství v bitvě u Frigidu v září 394 nechal Theodosius dopravit Honoria do Mediolana (dnešní Milán).[4] Theodosiův zdravotní stav se ještě před synovým příjezdem náhle zhoršil a 17. ledna 395 císař nemoci podlehl. Tehdy desetiletý Honorius se tak stal vládcem západořímské říše, zatímco o sedm let starší Arcadius obdržel Východ.[5] Theodosiova smrt je tradičně považována za moment faktického rozdělení římské říše, a to navzdory deklarované formální jednotě.[6] Obě poloviny impéria k sobě nadále poutaly politické a dynastické vazby, třebaže žádnému z panovníků se již nepodařilo získat kontrolu nad celou říší.[7] Protože Theodosiovi synové byli příliš mladí a nezkušení, moc třímali ve svých rukou různí velitelé a vysocí úředníci, neváhající kvůli vlastním ambicím obětovat zájem státu a vytvářet napětí ve vzájemných vztazích Východu a Západu.[8]

Na Západě náležel rozhodující vliv Stilichonovi, generálovi (magister utriusque militiae) polobarbarského původu, jehož Theodosius určil za Honoriova poručníka.[9] Stilicho si nárokoval toto postavení i vůči Arcadiovi, v čemž mu dodávala na legitimitě jeho příslušnost k císařské rodině.[10] Jeho záměr narážel na odpor pretoriánského prefekta Rufina, vládnoucího na Východě za Arcadia.[11] V této době se na Balkáně vzbouřili vizigótští foederati, vedení Alarichem, kteří ohrožovali Konstantinopol oslabenou nepřítomností vojenských sborů, nalézajících se dosud v Itálii.[12] Stilicho se v čele spojeného západního a východního polního vojska vydal proti Alarichovi do Thesálie, avšak konstantinopolský dvůr, obávající se více Stilichona než Gótů, jeho pomoc odmítl.[13] Arcadius nařídil Stilichonovi, aby poslal východní oddíly zpět do Konstantinopole a opustil prefekturu Illyricum.[14] Honoriův vojevůdce se poslušně podvolil, ačkoli se tím podle svého obdivovatele, básníka Claudiana, připravil o příležitost ke zničení Vizigótů.[15] Při návratu východní armády do hlavního města dal gótský důstojník Gainas zavraždit Rufina, což učinil nejspíše ze Stilichonova návodu.[16] Stilicho přesto nedosáhl svého cíle, neboť Rufinovu vůdčí pozici na Východě brzy zaujal císařský komoří, eunuch Eutropius.[17]

Alarich neustával v plenění Řecka, a proto Stilicho podnikl v roce 397 s reorganizovanými vojenskými silami, doplněnými o četné barbarské spojence, námořní výpravu na Peloponés.[18] Přiměl sice Alaricha k ústupu do Epiru, ani tentokrát ale nedokázal Góty rozdrtit.[19] Stilichonova akce vedla pouze k dalšímu vyhrocení sporů mezi oběma částmi říše.[20] Eutropius navíc podnítil velitele v severní Africe (comes Africae) Gildona, aby na podzim téhož roku odpadl od Západu a svoji loajalitu přenesl na Konstantinopol.[21] Gildo přerušil dovoz afrického obilí do Itálie a vyvolal nedostatek potravin, čímž nahlodal stabilitu západořímské vlády.[22] Stilicho vyslal proti Gildonovi nevelké vojsko pod velením jeho bratra Mascezela, jemuž se podařilo vzpouru zakrátko potlačit a obnovit kontrolu Západu nad Afrikou.[21] Během této krize se Stilicho snažil posílit své postavení získáním náklonnosti římského senátu a provdáním své dcery Marie za Honoria v roce 398.[23]

Západořímský císař Honorius, obraz od Jean-Paula Laurense

V zimě 401 až 402 se Stilicho vypravil do Raetie a Norika, aby čelil Vandalům a Alanům.[24] Alarich, dosud prodlévající na Balkáně, využil Stilichonova zaneprázdnění a koncem roku vpadl přes Julské Alpy do severní Itálie.[25] Vizigóti oblehli mimo jiné i Mediolanum, odkud se Honoriův dvůr stáhl do neprostupnými bažinami chráněné Ravenny.[26] Honorius dokonce zvažoval úprk do Galie.[27] Stilicho se urychleně vrátil do Itálie a roku 402 svedl s Alarichem dvě nerozhodné bitvy u Pollentie a Verony.[28] Vizigóti posléze zamířili na východ do Panonie a zde, na pomezí obou říší, setrvali několik následujících let.[29] Třebaže Stilicho nedosáhl nad svým protivníkem jednoznačného vítězství, v pramenech se vyskytují jistá podezření, že Alarichovi úmyslně dovolil uniknout.[30]

Vzhledem k opětovně se zhoršujícím vztahům s Konstantinopolí Honorius jmenoval okolo roku 405 na základě Stilichonova doporučení Alaricha do hodnosti magister militum.[31] Alarich a jeho stoupenci se patrně v téže době přesunuli do Epiru.[32] Pokud Stilicho zamýšlel zahájit s jeho pomocí tažení proti Východu za účelem obsazení sporné východní části prefektury Illyricum,[33] o čemž spekulují moderní badatelé, nová vlna barbarských útoků, vyvolaná pohybem Hunů na západ, jeho plán zásadně narušila.[34] Koncem roku 405 se zpoza Dunaje přihnal do Itálie gótský král Radagaisus s obrovskou brannou mocí.[35] Stilicho v reakci na to odvelel značnou část vojska z Británie a Rýna a doplnil své sbory o hunské a alanské spojence.[36] Poté, co se útočníci rozdělili na tři části, Stilicho obklíčil hlavní skupinu Radagaisových Gótů u Faesulae.[37] Radagaisus padl do zajetí a v srpnu 406 byl v Římě popraven.[37] Olympiodoros se zmiňuje o tom, že 12 000 poražených barbarů bylo vřazeno do římského vojska a mnozí jiní byli prodáni do otroctví.[24] Enormní počet zajatců měl způsobit výrazný pokles ceny otroků.[38] Stilicho tímto úspěchem posílil svoji prestiž, nicméně tlak barbarů na hranice říše neustával.[31]

Již v průběhu Radagaisova tažení se zdramatizovala situace v severních provinciích. Opakované odvedení posádek za Magna Maxima a Eugenia dovršené Stilichonovým stažením, nepřítomnost císařského dvora v Galii a soustavné zanedbávání ochrany hranice v předchozím desetiletí učinily tamější poměry velice nestabilní.[39] Nespokojení vojáci v Británii se v závěru roku 406 vzbouřili a v rychlém sledu prohlásili tři uzurpátory: první dva, Marka a Gratiana, brzy zavraždili, načež do svého čela postavili Konstantina III.[40] Hordy Vandalů, Svébů a Alanů překročily nedaleko Mogontiaka (Mohuč) jen chabě hájený Rýn, zdolaly franské foederaty, pokoušející se zastavit jejich postup, a pronikly do Galie.[41] Prosper z Akvitánie uvádí, že se tak stalo v poslední den roku 406, ačkoli mezi některými současnými historiky převládá názor, že k ní došlo o rok dříve.[42] Barbaři vzápětí vydrancovali rozlehlé oblasti na pravém břehu Rýna. Na jaře 407 Konstantin III. vstoupil do severní Galie, kde dosáhl jistých omezených vítězství nad útočníky a získal podporu zbytků rýnského vojska a provincií.[43] Uzurpátor si díky tomu rychle zajistil kontrolu nad většinou Galie.[44] Přetrvávajícího rozvratu římské obrany využili nedlouho poté Burgundové a Alamani k obsazení několika měst na Rýně.[45]

Kolaps císařské vlády v Galii donutil Stilichona k odklonu od konfrontačního kurzu vůči Konstantinopoli.[46] Stilicho se pokusil zpočátku úspěšně zastavit Konstantinův postup, koncem roku 407 ale padla do rukou uzurpátora jižní Galie včetně města Arelate (Arles), v němž zřídil své sídlo.[44] Alarich se mezitím přesunul z Epiru na sever do Norika, v nebezpečné blízkosti Itálie, a žádal o zaplacení 4000 liber zlata.[47] Stilicho realisticky přistoupil na Alarichův požadavek, od čehož si sliboval gótskou účast ve válce s Konstantinem.[48] Přesvědčil Honoria a římský senát, aby schválili vyplacení této nemalé sumy, tím ovšem vážně podkopal svoji reputaci a vliv, už tak narušené Konstantinovou uzurpací.[49] Senátoři souhlasili jen velmi neochotně a jeden z nich odvážně poznamenal, že se tím neustavuje mír, nýbrž otroctví.[50] Honoriovu vzrůstající podezřívavost ke Stilichonovi rozněcovanou jeho dvořany, zvláště představeným císařských kanceláří (magister officiorum) Olympiem, nezaplašila po smrti Marie ani svatba s generálovou druhou dcerou Thermantií.[51]

Počínající nesoulad mezi císařem a jeho mocným generálem přerostl v otevřenou roztržku v souvislosti se smrtí Honoriova bratra Arcadia v květnu 408.[52] Honorius projevil přání odcestovat do Konstantinopole a dohlédnout na nastolení svého nezletilého synovce Theodosia II. na trůn.[53] Tytéž úmysly choval i Stilicho, jenž Honoria přiměl setrvat v Itálii, zatímco sám se chystal na Východ chránit zájmy theodosiovské dynastie.[54] Honorius nedůvěřoval generálovým motivům, v čemž ho utvrzoval Olympius a jeho přívrženci, šířící zvěsti, že Stilicho hodlá na Východě učinit císařem vlastního syna Eucheria.[55]

V létě 408 císař dorazil do Ticina (Pavia), kde se připravovalo vojsko k tažení do Galie. Olympius shromážděné vojáky podnítil ke vzpouře, jíž padli za oběť četní vysoce postavení důstojníci a civilní hodnostáři, zřejmě dosazení Stilichonem.[56] Honorius se ocitl v Ticinu v jistém ohrožení, přesto přečkal krveprolití bez újmy. Stilicho se zdržoval v Bononii (Bologna) jen s nevelkým doprovodem jemu oddaných barbarských oddílů.[53] Posléze se odebral do Ravenny, v níž ho zastihl císařský list nařizující jeho zatčení. Generál vyhledal azyl v jednom z ravennských kostelů, z něhož odešel teprve po ujištění, že jeho život bude ušetřen.[57] Vzápětí ho zpravili o tom, že císař nařídil jeho neodkladné usmrcení.[57] Stilicho se podřídil Honoriovu rozhodnutí a nedovolil svým mužům klást odpor, načež byl popraven.[58]

Oblíbenci císaře Honoria, obraz od Johna Williama Waterhouse

Nová vláda v Ravenně, vedená Olympiem, zaujímala výrazně protigermánský postoj, přičemž usilovala o zničení všech zbývajících Stilichonových stoupenců.[59] Po odstranění vůdčích představitelů Stilichonova režimu Římané zmasakrovali rodiny svých barbarských spojenců ubytovaných ve městech po celé Itálii.[60] Tisíce barbarských vojáků, rozzuřených věrolomností Římanů, nato uprchly do Norika a přidaly se k Alarichovi.[61] Olympius a Honorius odmítli potvrdit dřívější dohodu sjednanou s Alarichem a obdobně se postavili i k jeho novým návrhům.[60] Vizigótský vůdce proto opět vtáhl do Itálie a bez vážnějších překážek pronikl až k samotnému Římu, který v zimě 408 až 409 odřízl od zásobování obsazením přístavu Portus, čímž ve městě vyvolal hlad.[62] Jelikož Honorius a jeho rádci neposkytli Římu žádnou pomoc, senát vyplatil obléhatelům obrovské výkupné a vyslal do Ravenny delegaci vyzývající k zahájení rozhovorů mezi císařem a Alarichem.[63]

Gótové se stáhli k městu Ariminum (Rimini), nicméně jednání zanedlouho ztroskotalo na Honoriově neochotě udělit Alarichovi vojenské velení, což vedlo k Olympiově sesazení a odchodu do vyhnanství.[64] Honorius se obával Konstantinova zásahu v Itálii v případě otevřeného konfliktu s Góty, přesto nepřistoupil ani na Alarichovy umírněnější podmínky, v nichž spatřoval doklad slabosti barbarů.[65] Vizigóti se tedy vydali na Řím a podruhé ho sevřeli obležením.[66] Senát, rozčarovaný Honoriovou lhostejností k osudu města, se koncem roku 409 podrobil Alarichovým výhrůžkám a dle jeho příkazu ustavil za císaře městského prefekta Priska Attala.[67] Ten jmenoval Alaricha velitelem vojska (magister militum) a vyslal menší expediční sbor do severní Afriky proti tamějšímu veliteli Heraclianovi, jenž zachoval věrnost Honoriovi a ustal v dovozu obilí do Itálie.[68] Alarich a Attalus pak vytáhli k Ravenně. Zděšený Honorius vyslal k Attalovi poselstvo s nabídkou společné vlády.[69] Attalus se ale rozhodl císaře sesadit a vykázat do vyhnanství, pročež se Honorius začal chystat k útěku do Konstantinopole.[70] V tomto kritickém momentu přistálo v Ravenně 4000 vojáků z Východu, jimiž císař zpevnil obranu města.[67] Současně dorazily z Afriky povzbuzující zprávy o Heraclianově vítězství nad Attalovými muži. Vzhledem k těmto okolnostem Alarich přivedl Attala k Ariminu a v létě 410 ho zbavil císařské hodnosti.[71]

Alarich byl nakloněn novému vyjednávání s Honoriem, avšak kvůli menšímu střetu vyprovokovanému gótským důstojníkem v římských službách od něho upustil.[72] Místo toho vyrazil znovu na Řím, jehož obléhání tentokrát trvalo jen krátce. 24. srpna 410 Vizigóti vstoupili otevřenou Salarijskou bránou do vyhladovělého „věčného města“, jež plenili po tři dny a ušetřili pouze kostely a duchovní.[73] Třebaže město v zásadě neutrpělo výraznější škody, jeho vydrancování zanechalo v myslích soudobých Římanů hluboké trauma, neboť bylo chápáno jako předzvěst zániku impéria.[70] Křesťané čelili obviněním pohanů, činících je odpovědnými za tuto katastrofu.[74] V reakci na to Augustinus napsal své dílo O Boží obci, v němž mimo jiné vyvracel tezi, že odklon od starých bohů přivodil pád Říma.[75] Alarichovi muži, obtížení ohromnou kořistí a provázení mnoha významnými zajatci, včetně císařovy sestry Gally Placidie, zamířili na jih, pravděpodobně s úmyslem vynutit si přes Sicílii přechod do Afriky.[76] Nicméně jejich plán se nezdařil a Alarich, pokořitel Říma, zanedlouho zemřel.[77]

Poté, co uzurpátor Konstantin do určité míry stabilizoval Galii, vyslal v roce 408 svého syna Constanta společně s generálem Gerontiem podrobit Hispánii.[78] Constans a Gerontius se museli vypořádat se zdejšími Honoriovými příbuznými, kteří proti vzbouřencům shromáždili soukromá vojska, ale nakonec jim podlehli a dva z nich padli do zajetí.[79] Constans je odvedl do Arelate, kde je Konstantin nechal usmrtit.[80] Někdy v téže době uzurpátor vypravil delegaci do Ravenny s nabídkou smíru, již Honorius, tísněný Alarichem, vyslyšel a uznal ho za spoluvládce.[81] Vztahy mezi oběma císaři se brzy opět zhoršily, když Konstantin přivedl do Itálie vojsko k boji s Alarichem a Honorius, obávající se spiknutí, popravil jednoho ze svých generálů.[82] V Hispánii se mezitím proti Konstantinovi vzbouřil Gerontius, jenž porazil Constanta a ustavil za císaře Maxima.[83]

Nápis na Foru Romanu z let 417 nebo 418 oslavující Honoria jako „nejskvělejšího a nepřemožitelného“

Galii ničili svým pleněním Vandalové, Svébové a Alani.[84] O rozsahu zkázy vypovídá výrok básníka Orientia, podle něhož „celá Galie plála jako jediná pohřební hranice.“[66] Na podzim 409 barbaři využili nedbalosti posádek chránících průsmyky v Pyrenejích a vtrhli do Hispánie, již značně zdevastovali.[85] Hydatius uvádí, že v dalších dvou letech si mezi sebe rozdělili tamější provincie: Svébové a vandalští Hasdingové obdrželi Gallaecii, Alani Lusitánii a Carthaginensis a vandalští Silingové Baetiku.[86] Orosius poznamenává, že se našli lidé dávající přednost barbarům před římskými daněmi.[87] Někdy kolem roku 410 obyvatelé Británie odpadli od římské říše, v čemž následovaly jejich příkladu také Armorica a některé severní galské provincie, opanované bagaudy.[57] Zosimos zmiňuje Honoriův dopis britanským městům s výzvou, aby se sama postarala o svou bezpečnost.[88] Atrofie římské moci v severní Galii vyústila v přenesení sídla prefektury z Trever (Trevír) do Arelate, k němuž došlo někdy v tomto období.[89]

Gerontius pronásledoval v Galii Constanta, jehož v roce 411 dostihl a zabil ve Vienně.[90] Pak zamířil k Arelate, v němž oblehl Constantova otce Konstantina. Většina Gerontiových mužů však přešla k vojsku přivedenému z Itálie Honoriovým vojevůdcem Constantiem. Gerontius uprchl zpět do Hispánie, kde krátce nato zahynul.[91] Constantius pokračoval v obléhání Arelate, dokud se Konstantin nevydal do jeho rukou.[92] Uzurpátor se pod příslibem ušetření vydal do zajetí, ovšem po překročení Alp byl z Honoriova rozkazu zabit a jeho hlava dopravena do Ravenny.[93] Constantiovo vítězství přivedlo jihovýchodní část Galie znovu pod kontrolu Honoria.

Nedlouho předtím se v Mogontiaku s podporou Burgundů a Alanů prohlásil za císaře galorománský šlechtic Jovinus.[94] V závěru roku 411, pravděpodobněji počátkem roku 412, vtáhli do Galie Vizigóti, v jejichž čele stál Alarichův nástupce a švagr Athaulf.[95] Ten nejprve vystupoval jako Jovinův spojenec, ale jejich vztah brzy zatížily vzájemné rozpory. Athaulf Jovina zajal a předal Honoriovým lidem, kteří ho popravili stejně jako Konstantina.[96]

Zatímco se toto dělo v Galii, comes Africae Heraclianus se na jaře 413 vylodil s vojskem v Itálii.[97] Jeho vpád byl rychle odražen a sám Heraclianus byl ještě v témže roce zavražděn v Kartágu.[98] Heraclianův útok patrně nesměřoval proti samotnému císaři, nýbrž proti generálu Constantiovi, jenž vzešel vítězně z intrik odehrávajících se na Honoriově dvoře po Stilichonově smrti.[99] Constantiovu pozici upevnily jeho vojenské úspěchy, zvláště potlačení Konstantinovy uzurpace, díky čemuž se ujal vlády v Ravenně a podobně jako Stilicho zastával hodnost velitele obojího vojska (magister utriusque militiae).[100]

Odstranění Jovina vytvořilo prostor pro vyjednávání mezi Ravennou a Vizigóty. Podle Olympiodora žádal Constantius Athaulfa, aby propustil Gallu Placidii, za což Vizigótům sliboval poskytnutí zásob obilí.[101] Římané však zřejmě nebyli schopni dodržet svoji část dohody z důvodu Heraclianovy vzpoury v Africe.[102] Athaulf proto odmítl vydat Honoriovu sestru a napadl Massilii (Marseille).[103] Třebaže comes Bonifatius odrazil jeho útok na město, Vizigóti koncem roku 413 obsadili Narbo (Narbonne), Tolosu (Toulouse) a Burdigalu (Bordeaux).[103] Orosius naznačuje, že Athaulf choval dalekosáhlé ambice, přičemž hodlal ovlivňovat politiku říše.[104] V souladu s těmito plány obdařil Priska Attala opět císařskou důstojností.[105] V lednu 414 pak přikročil k nevídanému činu, když se v Narbonu slavnostně oženil s Gallou Placidií.[106] Císařova sestra ještě v témže roce porodila Athaulfovi syna, jehož pojmenovali Theodosius.[107] Tento vnuk stejnojmenného císaře si vzhledem k Honoriově bezdětnosti mohl činit nárok na trůn, chlapec ovšem záhy zemřel.[106] Constantius zareagoval na gótský odpor námořní blokádou, jež způsobila v Narbonu vážný nedostatek potravin.[106] V roce 415 se hladem frustrovaní Vizigóti vydali do Hispánie, ale ani tam Constantiův tlak neustával.[108] Nespokojenost Gótů s Athaulfovou politikou vyústila v létě 415 v převrat, během něhož byl jejich vůdce zabit.[109]

Nový gótský předák Wallia vrátil Placidii jejímu císařskému bratrovi, načež Constantius uvolnil blokádu a zásobil Vizigóty obilím.[110] Priscus Attalus se pokusil utéci, nicméně Římané ho dopadli a přivedli v triumfu do Ravenny, kde byl potrestán zmrzačením a vypovězením do vyhnanství.[111] Jakmile Římané a Vizigóti sjednali mír, Constantius přiměl Walliu, aby se svými muži vytáhl proti Vandalům, Alanům a Svébům, okupujícím většinu Hispánie.[111] Tažení Vizigótů v letech 416 až 418 znamenalo pro tyto barbary pohromu, již výstižně líčí Hydatius.[110] V průběhu tří let Wallia zcela zničil vandalské Silingy, usazené v Baetice, a Alani, dosud nejmocnější z těchto barbarů, utrpěli takové ztráty, že přeživší z nich se uchýlili na sever do Gallaecie pod ochranu vandalských Hasdingů.[112] Když Constantius s pomocí Vizigótů zatlačil barbary do severozápadního kouta Hispánie, stáhl v roce 418 nebo 419 své spojence do jihozápadní Galie a vymezil jim k obývání provincii Aquitania Secunda a sousední města v údolí řeky Garonny.[113] Podmínky usazení Vizigótů nejsou příliš známy, patrně však obdrželi půdu k obdělávání a nikoli podíl na daňových příjmech.[114]

Zatímco Gótové válčili v Hispánii, Římané podnikli roku 417 úspěšné tažení proti bagaudům v Armorice, jíž kromě vnitřního neklidu zmítaly rovněž vlny uprchlíků z Británie.[115] O rok později císař opět svolal sněm galských provincií, jehož se ale účastnili pouze zástupci jižní Galie.[116] Území severně od řeky Loiry bylo podobně jako Británie přinejmenším dočasně ponecháno svému osudu.[117]

Stilicho a stejně tak Constantius fakticky určovali politiku státu a v jejich rukou spočívalo kvůli Honoriově slabosti i jmenování velitelů a civilních představitelů.[118] Honorius realizoval vlastní vůli pouze v náboženských a církevních otázkách.[119] Jako zbožný křesťan navázal na náboženskou politiku svého otce a pokračoval v potírání pohanských kultů a kacířů, jimž od roku 408 nebylo dovoleno působit na císařském dvoře.[120] Již v roce 399 byli do Afriky vysláni císařští zmocněnci s úkolem ničit chrámy a zpodobnění starých bohů.[120] Císař vydal dále edikt, jímž vojsku přenechal příjmy pohanských chrámů.[121] Augustinus získal Honoriovu podporu v boji proti donatistům a přiměl císaře, aby mezi hereze zahrnul pelagianismus.[120] V souvislosti se sesazením konstantinopolského patriarchy Jana Zlatoústého se Honorius ztotožnil s postojem římského biskupa a postavil se proti Arcadiovi.[119]

Honoriův solidus

Vpády barbarů, následné zábory území a četné uzurpace podstatně ovlivnily hospodářský vývoj Západu a v období mezi léty 405 a 418 vedly k výraznému snížení státních příjmů.[122] S příchodem barbarů na římské teritorium souvisel znepokojující jev, neboť někteří pozemkoví magnáti projevovali překvapivě vysokou ochotu podrobit se útočníkům, s nimiž spolupracovali v zájmu zachování vlastního majetku.[123] Jejich počínání mohlo být motivováno také snahou vyhnout se tíživému břemenu daňové povinnosti, jejíž plnění nebyla vláda z důvodu přítomnosti nepřátelských elementů a zhroucení správních struktur schopna prosazovat. Tím pozbývala klíčové zdroje pro udržování státního aparátu a zvláště vojska.[124] Výši státních příjmů vedle územních ztrát a usazování barbarů na půdě impéria negativně poznamenala i dlouhodobá devastace rozlehlých oblastí, nad nimiž si západořímská vláda dosud uchovala kontrolu.[125] V roce 412 Honorius nařídil, aby daňová zátěž provincií ve střední a jižní Itálii byla redukována na pětinu.[125] Navzdory tomu se říše mohla nadále opírat o svoji hlavní hospodářskou základnu v severní Africe, zůstávající dosud nedotčenou.[126]

Porážky Římanů, série uzurpací a úbytek finančních zdrojů měly zásadní dopad na armádu.[124] Ze soupisu všech civilních a vojenských hodností v říši, známém jako Notitia Dignitatum, vyplývá, že polní vojsko (comitatenses), tvořící jádro římské válečné moci, pozbylo na počátku 5. století na Západě bezmála polovinu svých jednotek.[127] Největší škody postihlo vojsko na Rýně, které bylo zničeno takřka ze dvou třetin.[128] Utrpěné ztráty byly vyrovnány, a to z velké části povýšením druhořadých pohraničních oddílů (limitanei) na comitatenses. Tyto pseudocomitatenses nedosahovaly patřičné kvality a pravděpodobně nebyly nahrazovány žádnými novými útvary určenými k ochraně hranic.[129] Celková síla a efektivita západořímského vojska tedy mezi léty 395 a 420 znatelně poklesla.[124]

Honorius stvrdil Constantiův vzestup v roce 417, když za něho provdal svoji sestru Gallu Placidii. Po dvou letech manželství Placidia přivedla na svět syna pojmenovaného Valentinianus.[130] Constantius pokračoval v roce 420 v kampani proti barbarům v Hispánii a jednoho ze svých podřízených vyslal proti Frankům do severovýchodní Galie.[131] V témže roce ho císař vyznamenal mimořádnou poctou, jelikož ho potřetí obdařil konzulátem.[132] Konečně v únoru 421 Honorius nepříliš ochotně souhlasil s ustavením Constantia za augusta, ačkoli dvůr v Konstantinopoli ho odmítl uznat.[133] Honoriův spolucísař se nicméně netěšil dlouhé vládě a po sotva sedmi měsících na trůně zemřel.[134]

Constantiovou smrtí začala nová fáze mocenských bojů mezi frakcemi na císařském dvoře a v armádě.[135] V roce 422 podnikli Constantiův velitel Castinus a chráněnec Placidie Bonifatius výpravu proti spojeným Vandalům a Alanům.[120] Mezi oběma muži propukla vzájemná řevnivost, načež se Bonifatius stáhl do Afriky.[136] Castinus dotlačil Vandaly na pokraj úplné porážky, ovšem vinou údajné zrady vizigótských foederati svým nepřátelům nakonec podlehl.[137] Vandalové se poté znovu přesunuli do Baetiky.[137]

Placidia usilovala o zajištění nástupnictví pro Valentiniana, kvůli čemuž se sblížila se svým císařským bratrem.[138] Olympiodoros dokonce naznačuje, že jejich náklonnost přesáhla mez přijatelnou mezi sourozenci.[138] Vztah Honoria a Placidie se vlivem dvorských intrik brzy změnil ve vzájemnou nedůvěru.[138] V ulicích Ravenny vypukly boje mezi císařovými vojáky a gótskými stoupenci jeho sestry, a Placidia se proto odebrala i se svým synem do exilu v Konstantinopoli.[139] Nedlouho nato Honorius 27. srpna 423 zemřel na vodnatelnost, aniž by zanechal vlastního dědice.[120] Nastalého politického vakua využil civilní hodnostář Joannes, jenž byl o několik měsíců později prohlášen s podporou Castina za císaře.[140]

• JORDANES. Gótské dějiny; Římské dějiny. Praha: Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0744-9
• PROKOPIOS Z KAISAREIE. Válka s Peršany a Vandaly. Praha: Odeon, 1985
• SOCRATES SCHOLASTICUS. Církevní dějiny, díl 2. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1990
• ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983

• BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Stěhování národů. Praha: Vyšehrad, 2013. ISBN 978-80-7429-305-4
• BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian (Volume 1). New York: Dover Publications, 1958. ISBN 978-0-486-20398-0
• CAMERON, Averil. The Mediterranean World in Late Antiquity, AD 395-600. London: Routledge, 1993. ISBN 978-0-415-01421-2
• CAMERON, Averil; GARNSEY, Peter. The Cambridge Ancient History XIII: The Late Empire, A.D. 337-425. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. ISBN 978-0-521-30200-5
• CLAUSS, Manfred. Die römischen Kaiser. München: C.H. Beck, 2001. ISBN 3-406-42727-8
• ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-386-8
• DEMANDT, Alexander. Geschichte der Spätantike: das römische Reich von Diocletian bis Justinian, 284-565 n. Chr. München: C.H. Beck, 1998. ISBN 3-406-44107-6
• GIBBON, Edward. Úpadek a pád římské říše. Praha: Levné knihy KMa, 2005. ISBN 80-7309-189-5
• GOLDSWORTHY, Adrian. How Rome Fell. New Haven: Yale University Press, 2009. ISBN 978-0-300-13719-4
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• HALSALL, Guy. Barbarian Migrations and the Roman West, 376-568. Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-521-43491-1
• HEATHER, Peter. Gótové. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-199-9
• HEATHER, Peter J. Der Untergang des Römischen Weltreichs. Stuttgart: Klett-Cotta, 2007. ISBN 978-3-499-62665-4
• KULIKOWSKI, Michael. Rome's Gothic Wars: From the Third Century to Alaric. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-521-60868-8
• WILLIAMS, Stephen; FRIELL, Gerard. Theodosius: The Empire at Bay. London: Routledge, 1994. ISBN 0-203-98198-7

• Olympiodoros. Dějiny. fragmenty ve Fotiově díle Myriobiblon (anglicky)
• Orosius. Historie proti pohanům. Kniha VII (anglicky)
• Sozomenos. Církevní dějiny. Knihy VIII a IX (anglicky)

• Honorius. Římské císařství
• Rozdělení Impéria. Antika.avonet.cz
• Mathisen, Ralph W. Honorius (395-423 A.D.). De Imperatoribus Romanis (anglicky)

Předchůdce: Theodosius I.

Západořímský císař 395–423

Nástupce: Joannes