Solidus

Solidus (latinský výraz solidní) byla zlatá mince užívaná Římany. Její užívání se udrželo až do pozdní antiky a raného středověku, kdy byla nahrazena měnou hyperpyron. Od 4. až do 11. století byl zachován nezměněný obsah zlata v minci, což je nejdelší doba v historii.[1] Ovlivněna solidem byla i ražba obdobných arabských či evropských mincí.

Solidus Juliana, 361
Tremissis, třetina solidu západořímského císaře Avita, 456
Solidus východořímského císaře Maurikia, 582–602

Historie

Starověký Řím a Byzanc

Solidus jako měna byl poprvé užit za vlády římského císaře Diocletiana roku 301 a představoval šedesátinu římské libry čistého zlata (tedy 5,3 gramu) a hodnotu 1000 denariů.[2] Diocletianův solidus byl vydán pouze v malém množství a tak jeho zavedení mělo na římskou ekonomiku minimální dopad. Později byl znovu zaveden Konstantinem Velikým roku 312 a nahradil zlatý aureus coby císařskou zlatou minci. Nový solidus představoval dvaasedmdesátinu římské libry čistého zlata a každá mince vážila 24 řecko-římských karátů, tedy asi 4,5 gramů zlata. V té době již měl hodnotu 275 000 denariů, které neustále snižovaly svou hodnotu.

Solidus byl udržován v oběhu prakticky v nezměněné formě až do 10. století, ačkoliv v řeckojazyčném světě a později i v byzantské ekonomice byl znám jako nomisma (pl. nomismata). Kdykoliv byla mince přijata do státní pokladny, byla roztavena a znovu vyražena. Tím se zajišťovala pravidelnost váhy oběhových solidů a díky tomu neměla mince sklony k dlouhému oběhu a opotřebování se.

Ražení zlatých mincí – stejně jako získávání základního materiálu – neprobíhalo pořád na stejném místě. Kvůli nárokům na výrobu těchto mincí musely být daně placeny ve zlatě a ražba mincí tak probíhala poblíž císaře a jeho dvora; například solidy se roku 353 razily v Miláně a po roce 402 v Ravenně – tedy tehdejších sídelních městech římských císařů.

Ačkoliv obchodníci za Byzance měli zakázáno užívat solidus pro obchod mimo území říše, přesto se těmito mincemi platilo i při obchodech mimo Byzanc a solidus se záhy stal žádaným platidlem v arabských zemích. Od té doby již císařové v solidech nevybírali daně, čímž mince nebyly přetavovány a měkké čisté zlato těchto mincí se brzy stalo opotřebované. Koncem 7. století začal chalífa Abd al-Malik razit arabské obdoby byzantských solidů – zlaté dináry, ražené ze zlata získávaného na horním Nilu. Dináry vážily pouze 20 řecko-římských karátů, nicméně opotřebovaným solidům, které byly v té době v oběhu, se plně vyrovnaly. V arabských zemích tak tyto dvě mince byly v oběhu společně.

Vyjma zvláštních případů již v 7. století není zaznamenána ražba a oběh solidů. Solidy byly širší a tenčí než římské aureje, s výjimkou některých exemplářů nižší kvality pocházející z byzantského období. Solidus se dělil na semissis (půl-solidy) a tremissis (třetiny solidů).

Užití v dalších zemích

Franská říše

V Marseille a Provenci pokračovala ražba solidů až do 7. století, častěji než celý solidus byl ražen triens (nebo tremissis), třetina solidu. Dosti dlouho Frankové respektovali nárok Byzance na výhradní umístění císařova jména a podoby na minci. Poprvé solidy se svým jménem razil Theudebert I. kolem roku 538, jména císařů se však na franckých ražbách vyskytovala až po Herakleia (610–641).[3] Kolem roku 575 se začalo razit z libry zlata 84 solidů místo 72, změna byla na mincích vyznačena.[3] V období od roku 590 do šedesátých let 7. století poklesl obsah zlata v mincích na minimum, prakticky se přešlo na stříbrné peníze, nazývané denáry (denarii). Podle některých autorů probíhal pokles obsahu zlata v mincích postupně a plánovitě a souvisel s relativním dostatkem stříbra oproti zlatu.[3]

Středověká Evropa

Ve středověké Evropě byla v oběhu stříbrná mince, zvaná denarius. Jednotka složená ze 12 denariů se poté rovnala 1 solidu. Různé varianty slova solidus dali v různých jazycích jméno mnoha pozdějším měnám.

Francie
Podrobnější informace naleznete v článku Sou.

Ve Francii byl od solidu odvozen název malé mince sou, který měl hodnotu 12 denierů. V současné francouzštině se výraz sou užívá pro drobnou minci malé hodnoty (v kanadské francouzštině se jedná o slangový výraz pro kanadský cent).

Itálie

V Itálii se od slova solidus odvodil výraz soldo (pl. soldi). V současném užití výraz soldi znamená italsky peníze.

Španělsko a Peru

Ve španělštině se od slova solidus odvodil výraz sueldo (na Filipínách často pozměněno na suweldo). Následně od suelda se v Peru odvodil peníz sol (formálně sol de oro – zlatý solidus). V současné španělštině ovšem výraz sol znamená slunce (z latinského sol), etymologie názvu této měny je tak tudíž často zmatena.

Velká Británie
Podrobnější informace naleznete v článku Šilink.

Až do přechodu Velké Británie na desítkovou soustavu v roce 1971 se zkratka s, odvozená od solida, užívala pro označení šilinku, stejně tak d (denarius) pro penci a £ (římská libra) pro libru, z čehož se později vyvinula zkratka £sd.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Solidus (coin) na anglické Wikipedii.

  1. REVENDA, Zbyněk. Zlatá mince, která drží historický rekord: platila 700 let. iDNES.cz [online]. 2015-09-28 [cit. 2016-08-03]. Dostupné online.
  2. BOWMAN, Alan K.; GARNSEY, Peter; CAMERON, Averil. The Cambridge ancient history. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. ISBN 0521301998. S. 335. (anglicky)
  3. JAMES, Edward. Frankové. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. Kapitola Franští králové a jejich poddaní. Mince, s. 190–195.

Literatura
  • PORTEOUS, John. Coins in History: A Survey of Coinage from the Reform of Diocletian to the Latin Monetary Union. Londýn: Weidenfeld & Nicolson, 1969. Dostupné online. ISBN 0297178547. (anglicky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.