Správní úřad

Správní úřad je organizační jednotka zřízená zákonem, jejíž působnost je stanovena zákonem (čl. 79 Ústavy), která vystupuje navenek prostřednictvím svých orgánů nebo zástupců, kteří jednají jménem subjektu či za subjekt (např. stát), jehož je správní úřad organizační součástí (organizační složkou). Atributem úřadu je pak trvalost, to znamená, že úřad v tomto pojetí existuje bez ohledu na personální změny v něm. Dalším znakem je i absence právní subjektivity; úřad je vždy non-subjekt. Dnes se v českém právu termín správní úřad používá i například v označeních některých typů či věcných působností úřadů: například silniční správní úřad, drážní správní úřad atd.

Správní úřad jako správní orgán
Související informace naleznete také v článku Ústřední orgán státní správy.

Správní orgány jsou dvojího typu: [1]

  • správní orgány neúředního typu (např. vláda České republiky, zastupitelstvo kraje, zastupitelstvo obce)
  • správní orgány úředního typu (správní úřady)
    • ústřední správní úřady (15 úřadů: Úřad vlády České republiky a všechna ministerstva)
    • další ústřední správní úřady, které nemají nadřízený správní úřad (17 úřadů, např. Český úřad zeměměřický a katastrální, Energetický regulační úřad, Národní bezpečnostní úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, atd., viz § 2 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, v pl.z.)
    • podřízené správní úřady (478 úřadů, např. úřady podléhající jednotlivým ministerstvům, krajský úřad, obecní úřad, katastrální úřad, obvodní báňský úřad)

Správní orgány úředního typu (správní úřady) jsou součástí výkonné moci a při výkonu státní působnosti podléhají vládě, která je metodicky řídí prostřednictvím interních normativních aktů.[2] Správní úřady mohou postupovat jen na základě a v mezích zákona (secundum et intra legem).[3] Na rozdíl od soudů jsou vázány i podzákonnými právními předpisy[4] (vyhláškami ministerstev a jiných ústředních správních úřadů a nařízeními vlády).

Při výkonu správní působnosti správní úřad působí jako správní orgán, orgán veřejné moci. Typickým správním orgánem státu je státní úřad neboli orgán státní správy, jako správní orgán státu však může působit i úřad samosprávného celku neboli orgán územní samosprávy (v Česku kraje, obce nebo městského obvodu či městské části)[5] při výkonu přenesené působnosti. Například působnost matričního úřadu vykonávají mj. obecní úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností a kraje v rámci své přenesené působnosti.[6] Seznam orgánů veřejné moci poskytuje například systém Czech POINT.[7]

Správním orgánem mohou být na základě zákona z titulu své funkce a při jejím výkonu i fyzické osoby (např. veřejná stráž, prezident republiky aj.) Rovněž při výkonu policejních působností je mnohdy správním orgánem konkrétní strážník či policista, nikoliv příslušná policie jako organizace. Taková osoba se při výkonu své pravomoci a odpovědnosti označuje jako úřední osoba.

V souvislosti se zrušením okresních úřadů došlo k přenesení výkonu státní správy ze státních orgánů na územní samosprávné celky (obce a kraje), které zajišťují výkon státní správy v rámci přenesené působnosti. Tato skutečnost[zdroj?!] modifikovala výše uvedenou charakteristiku správního úřadu ve smyslu funkčního pojetí – zákon přiznává postavení úřadu určitým osobám, útvarům v rámci organizační jednotky nebo také několika organizačním jednotkám společně.

Výlučné správní úřady

Při výkonu státní správy jsou správní úřady územně dekoncentrovány, tzn. je jich více stejného druhu a každý vykonává svou pravomoc pouze vůči určitému území. Výjimkou jsou ústřední orgány státní správy a další úřady podobného charakteru, pokud je zřízen jen jeden, a pak ty správní úřady, jimž je svěřena výlučná pravomoc v určitém oboru pro celé území státu. Jde např. o:

Reference
  1. Průcha, P.: Správní právo – obecná část, 7.vydání, Doplněk, 2007, str.125
  2. např. § 21 zákona č. 2/1969 Sb, o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy
  3. čl. 2 odst. 3 zák. č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 zák. č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod
  4. Čl. 95 odst. 1 ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
  5. § 7 odst. 2 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích; § 2 odst. 2 zák. č. 129/2000 sb., o krajích
  6. § 2 odst. 1 zák. č. 301/2000 Sb., ve znění zák. č. 342/2006 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů
  7. Seznam orgánů veřejné moci, státní správa
  8. § 38 zákona ze dne 2. srpna 2000, č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů
  9. § 45 zákona ze dne 2. srpna 2000, č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů
  10. § 20 odst. 2, § 23 odst. 1 a § 24 odst. 1 zákona České národní rady ze dne 29. prosince 1992, č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky
  11. § 7 odst. 1 písm. g) zákona ze dne 27. září 1995, č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů
  12. § 74 odst. 2 zákona ze dne 2. srpna 2000, č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů
  13. § 10 odst. 4 zákona ze dne 2. srpna 2000, č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů
  14. § 4 odst. 1 písm. c) zákona ze dne 30. listopadu 1999, č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech
  15. § 12 odst. 2 zákona ze dne 30. listopadu 1999, č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech
  16. § 3 odst. 4 zákona ze dne 2. srpna 2000, č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů

Literatura
  • HENDRYCH, Dušan. Správní právo. Obecná část. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. 861 s. ISBN 80-7179-442-2. Kapitola V.
  • SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 1. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2005. 380 s. ISBN 80-7357-060-2.
  • BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří; GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 1. vyd. Praha: EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2001. 324 s. ISBN 80-86432-13-0.
  • PRŮCHA, Petr. Správní právo, obecná část. 7. vyd. Brno: MU Brno - Doplněk Brno, 2007. 418 s. ISBN 978-80-210-4276-6.

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.