Slovanské náboženství

Obraz z cyklu Slovanské epopeje od Alfonse Muchy: Slavnost Svantovítova na Rujáně

Slovanské náboženství vychází ze stejného substrátu jako náboženství ostatních indoevropských etnik. Příkladem může být zachování trojfunkčního schématu ve funkcích hlavních božstev, nebo výraznou úctou vzdávanou hromovládnému válečnému bohu, kterému byl zasvěcen dub.

Výrazné jsou íránské analogie, některé íránské kmeny se dokonce mohly podílet na etnogenezi Slovanů. U obou etnik došlo k záměně některých náboženských výrazů, například slovanské diva a íránské déva označuje démona, zatímco příbuzné sanskrtské déva, latinské deus a germánské tiu označuje boha. Korespondence také existuje mezi praslovanským *bogЪ "bůh" a staroperským baga "bůh" nebo *svętЪ "svatý" a avestánským spenta "magicky mocný" a jinými náboženskými výrazy.[4]. Tentýž vliv je spatřován jako příčina velké úcty k ohni a slunci, prvcích dualismu a jménech některých bohů, z nichž u Chorse je prokázán.

Věštba před bitvou, Józef Ryszkiewicz, 1890

Podobné bylo náboženství Baltů, nejbližších příbuzných Slovanů, spojuje je například úcta k ohni a podobným bohům, příkladem je dvojice Perun – Perkunas nebo Veles – Velnias. Některé prvky jako upalování vdov, tedy zvyk analogický indickému satí, nebo mnohohlavost idolů, vedly některé badatele k úvahám o přímém vlivu indické civilizace na Slovany. Jedná se však spíše o dědictví společných kořenů.[5] Jistý vliv mělo také náboženství antické, germánské, keltské a to nejen v rovině obecných indoevropských paralel a také náboženství Turkotatarů a Ugrofinů, které se odráží například ve slovanském kosmogonickém mýtu. Ačkoliv počali Slované přijímat křesťanství až v 9. století, ovlivnilo toto náboženství jejich představy nejspíše už předtím.[6]

Biskup Absalon a dánský král Valdemar nechávají vláčet strženou modlu Svantovíta krátce po vítězném dobytí Rujány. Obraz Laurits Tuxen.

První historicky zaznamenané přijetí křesťanství mezi Slovany se odehrálo okolo roku 750 v Korutanech, v dnešním Rakousku.[7] Od 8. do 9. století se pak šířilo mezi jižními a západními Slovany a roku 988 byl oficiálně christianizována Kyjevská Rus. Nejdéle se udrželo původní náboženství mezi polabskými Slovany a Pomořany. O jejich christianizaci se pokoušel již Karel Veliký na konci 8. století, ale misionáři do oblastí těmito kmeny dorazili až v 11. a 12. století. Nové náboženství zde narazilo na výrazný odpor.

Stejně jako v jiných christianizovaných oblastech došlo ke vzniku dvojvěří, kdy lidé kromě křesťanství, o kterém zpravidla měli pouze mlhavé představy, praktikovali staré náboženství, což vedlo k zachování mnoha pohanských reliktů v lidové kultuře, jako je Vynášení smrti. Zakořeněnost původního náboženství a případy násilné christianizace vedly také k povstáním vedeným především slovanskými čaroději (na Rusi tzv. volchvy, česky vlchevci) a pohanskými kněžími.

V 19. století přinesl nastupující romantismus zájem o předkřesťanskou kulturu předků evropských národů, včetně slovanských. Přímá snaha o obnovu slovanského náboženství se pak objevila ve 30. letech na Ukrajině a poté v 60. letech v Sovětském svazu. Od 90. let se rodnověří začalo prosazovat i v ostatních slovanských zemích.

Úcta Slovanů se vázala i k některým přírodním objektům, například k dubům.

Rekonstruované obětiště v areálu muzea v přírodě na Pohansku

Rekonstrukce pohanského chrámu Polabských Slovanů v Groß Raden

Slovanské náboženství se praktikovalo především pod širým nebem. Důležitou roli hrála přírodní posvátná místa jako háje, stromy, hory, prameny, řeky, jezera a kameny či skály. Některé z těchto posvátných přírodních lokalit se po nástupu křesťanství transformovaly v křesťanská poutní místa. Kultovní roli měly i pohřebiště (nekropole) nebo uměle vytvořená či upravená obětiště a sakrální hradiště. V řadě lokalit je písemně či archeologicky doložená existence kultovních objektů či chrámů - identifikovat historicky zmiňované svatyně v terénu se podařilo např. v případech svatyně Rujána na poloostrově Arkona u Polabských Slovanů či svatyně Peryn v Rusku. V Čechách bývá přisuzován kultovní význam např. horám Říp či Milešovka, nebo ostrožna dnešního Pražského hradu nazývaná dříve názvem Žiži, na Moravě např. Hostýnu, Radhošti či Děvínu v Pavlovských vrších. V Polsku patří mezi hory či místa, které byly předmětem kultu, např. Ślęża, Radunia, Góra Grodowa v Tumlinu nebo Łysa Góra. Na kultovních místech hrály významnou úlohu idoly bohů, ať už dřevěné, kovové či kamenné. Jejich existence je dokázána od doby expanze v 6. století, ačkoliv někteří badatelé tvrdili, že Slované počali vytvářet modly až později a pod cizími vlivy. V kultu se také využívaly další předměty jako zbraně a výstroj a široká škála objektů souvisejících s magickými praktikami.[9][10]

U Slovanů nedošlo, s výjimkou Polabanů a Pomořanů, ke vzniku kněžské vrstvy. Jejich funkci zaujímali rodoví a kmenoví vůdci, zatímco nositeli náboženského světonázoru a znalci individuální magie byli čarodějové. Důležitou součástí slovanské duchovní praxe byla magie, která byla kromě čarodějů, běžně praktikována i běžnými lidmi. Soustředila se především na ochranu před zlými silami, zajištění plodnosti a bohatství, věštění, ale také působení zla nepříteli.

Romantická představa pohanských obřadů slovanských Ránů

Model Perunova kultovního místa v ruském Novgorodu

Základními prvky slovanského náboženství byly invokace a modlitby spojené s obětí, v některých případech krvavou. Byly známy i oběti lidské. Obřady se soustředily především na svátky během roku, jako jsou slunovraty a rovnodennosti, a v životě je jednotlivce, jako je jeho narození, svatba a smrt.

Sezonní rituály byly založeny na pozorování zdánlivého pohybu slunce a měly především hospodářský význam. Po nástupu křesťanství byly jak zakazovány, tak překrývány svátky církevními, přesto si však až do moderní doby často zachovaly svůj pohanský ráz. Rok začínal zimním slunovratem, svátkem zvaným Hody či Kračunem. Tato slavnost byla doprovázená maškarní průvody, které probíhaly i později v zimě, během masopustu. Počátek jara byl spojen se zvykem Vynášení smrti a na přelom jara a léta připadaly různé slavnosti jako rusalné, často spojené s výrazným sexuálním nábojem. Následovala významná slavnost letního slunovratu, kupadelné svátky, později transformované ve svátek Jana Křtitele. Počátek podzimu byl ve znamení oslavy Dožínek.

Narození člověka bylo spojeno především s praktikami, jež ho měly ochránit před zlými duchy a zajištění jeho šťastné budoucnosti. Důležité místo v narození dítěte měly Sudičky či Rožanice. Během dětství chlapce čekal obřad postřižin a dívky předávání pásků, věnců či jiných podobných předmětů. K sňatku docházelo výkupem či únosem nevěsty a byl provázen dalšími praktikami, které měly zajistit plodnost a ochranu.

Pálení Morany v ruském Bělgorodu během svátku Maslenica

Slované tradičně pohřbívali žehem, s žádnou nebo minimální posmrtnou výbavou. Společně s Balty patřili k posledním etnikům, která si tento způsob pohřbu zachovala. Později se počal rozlišovat pohřeb nespáleného těla, pod nepřímým vlivem křesťanství a kočovných kmenů. Do kostrových hrobů se dávaly dary, které měly být po smrti užitečné nebo zdůrazňovat postavení pohřbeného. Tento zvyk se jistou dobu udržel i po přijetí křesťanství, jelikož se mu církev nebránila. (Beranová, s. 233) Existoval také zvyk upalování vdov podobný indickému satí.

Vícehlavý idol z Kouřimi z 9. století

Slované věřili v existenci lidské duše a posmrtný život, někteří badatelé předpokládají i primitivní formu víry v reinkarnaci.[11][9] Duše byla chápána jako síla oživující tělo, ale také jako bytost. Různé byly představy o tom co se s ní stane po smrti, existovala víra, že zůstává na místě, kde přebývalo její tělo, splývá s přírodou či vesmírem nebo odchází do podsvětí. Pro podsvětí jsou známa dvě označení, navЪ a ráj. Smrt měla podobu bíle oděné ženy s kosou, srpem, hráběmi či ratolestí, která přebývá v podzemí, kde svíce ukazují délku života lidí. Mrtvým byly na hroby i jiná místa přinášeny oběti.

Podstatnou část pohřebních zvyklostí tvořily odlučovací rituály jako bdění u mrtvého, omývání jeho těla a vynášení mrtvého z jeho domu. Pohřební obřad nemíval jen smuteční charakter. Kromě rvaní vlasů, drásání tváří, trhání roucha, obřadního pláče a kvílení bývala jeho součástí i pohřební hostina (tzv. strava) a tance nebo symbolické hry v maskách z kůže a dřeva - tyto pohřební tance a hry doprovázené bezuzdným veselím a pitím omamných nápojů bývaly pozdějšími křesťanskými interprety chápany jako „ďábelské zpěvy“. Pohřební škrabošky máme doložené v archeologických nálezech z 10.-11. století například z polské Opole či ruského Novgorodu. Podle některých výkladů představovaly tyto pohřební masky duše zemřelých předků a jejich reje měly zastrašit či zmást duchy a démony, kteří při pohřbu ohrožovali přítomné pozůstalé. Duchové mrtvých byli následně ctěni dalšími slavnostmi na nekropolích, spojených opět s dalšími hostinami - termíny těchto oslav (zádušnic) se odehrávaly několikrát do roka, některé souvisely s výročím úmrtí, slunovratem či jinými pohanskými svátky a po christianizaci Slovanů se transformovaly do oslavy dušiček. Do hrobů byly při pohřebních obřadech vkládány různé symbolické dary, např. vejce, symbolizující život a související s představou, že se zesnulý svou smrtí rodí pro posmrtný svět. Některé pohanské rituály přežívaly i ve formálně christianizovaném prostředí, jak o tom svědčí např. zvířecí kosti a vejce nalezené v hrobě knížete Boleslava II.[12][9]