Animatismus

Animatismus je víra v oživující či animující neosobní sílu, která podle etnologa Roberta R. Marreta představuje prvotní formu náboženství. Marret tuto koncepci představil ve svém díle The Threshold of Religion z roku 1909 a animatismus chápal jako předcházející animismu, víře v duše a duchovní bytosti, která byla první formou náboženství podle Edwarda B. Tylora.[1] Ve stejném roce antropolog Arnold van Gennep ve svém díle Les rites de passage představil obdobný koncept, který označoval jako dynamismus, z řeckého dynamis „síla“. Síla která oživovala různé jevy v animatistických a dynamistických představách měla být stejnorodá, ale nediferencovaná a neindividualizovaná, a tak odlišná od pozdějších představ duší a duchů, a Marret ji přirovnal k elektřině. Z důvodu, že tato fáze měla předcházet animatismu, se někdy označuje také jako preanimismus, což je termín který Marret užil již v roce 1900.[2]

Přestože hypotéza o animatistické fázi náboženského myšlení byla populární, setkala se postupně, stejně jako animistická hypotéza, s odmítnutím, protože je chápána jako zjednodušující, závislá na problematickém pojmu „nadpřirozena“ a dobové dichotomii mezi „primitivními“ a „civilizovanými“ lidmi. Marretovo dílo navíc částečně vycházelo z práce Roberta H. Condringtona The Melanesians (1895), která popularizovala koncept zvaný mana, který měl být neosobní nadpřirozenou silou animatismu. Mana byla postupně různými badateli přirovnána k algonkinskému manitou, irokézskému orenda, hinduistickému brahma, nebo římskému numen a imperium. Mana, stejně jako s ním spojované pojmy z jiných kulturních okruhů, nepředstavuje vždy „neosobní sílu“. Není tak popisována ani v Codringtonově díle, je vždy spojena s určitým duchem či jiným činitelem. Kromě toho se idea neosobní síly objevuje spíše ve vyvinutějších společnostech, například pasteveckých, spíše než v „primitivnějších“ společnostech lovců a sběračů.