Dožínky

Podoba předkřesťanských oslav dožínek se rekonstruuje na základě lidových zvyků, existují o nich však i písemné prameny, především z prostředí Polabských Slovanů. Z díla Gesta Danorum Saxa Grammatica z 12. století pochází popis dožínkového rituálu na konci léta konaného v rujánské Arkoně:

Následuje popis hostiny a přispívání soše penězi každým mužem a ženou.

Podobný svátek popisuje na počátku 12. století anglický kronikář Vilém z Malmesbury ve svém díle Gesta Regum Anglorum kde popisuje národy podmaněné Jindřichem III.. V textu se mluví slavnosti Vindeliků, keltském kmeni žijícím ve starověku v severních Alpách, ale z kontextu vyplývá že se týká slovanských Luticů, kteří jsou s nimi v díle zmiňováni.[3] Pasáž týkající se svátku zní následovně

Ač se obřad odehrával o něco později než dožínky a nezahrnoval věštění pomocí koláče, napovídá tato zpráva, že se jednalo o obecně slovanský kmenový svátek. Ve starověké Spartě existovala slavnost zvaná hyakínthie, kde hrály velké medové koláče také významnou roli, a podobným způsobem jako na Rujáně se věštilo ještě v roce 1974 na Kysuci o Vánocích. Dušan Třeštík původní svátek spatřuje v indoevropských oslavách nového roku zasvěcených válečnickému solárnímu božstvu na bílém koni, při kterém koláče symbolizovaly sluneční disk.[5]

Je možné že podobná dožínková slavnost existovala i v předkřesťanských Čechách, snad připadající na první novoluní po podzimní rovnodennosti, později na 28. září. Stejně jako rujánský svátek v podobném období trval i český svátek tři dny. Ač byla tato slavnost v křesťanských Čechách svátkem svatého Václava, mohlo jít o nahrazení předkřesťanského svátku dožínek, jak se domníval Zdeněk Fiala. Nemuselo jít nutně o umělé přiřazení svátku světce k dávné slavnosti. Je možné, že hostina roku 935, na niž Boleslav Václava pozval, nebyla pouze posvícením hradského kostela na Staré Boleslavi, ale právě také dožínkami. Tuto domněnku podporuje skutečnost, že v 10. století nebyl václavský svátek vžitý, ačkoliv 28. září se již slavilo, a že se tento den chápal jako příležitost k obžerství a opilství až rituálního charakteru, které upomíná spíše na předkřesťanský než křesťanský původ.[6]

Dožínkový věnec z polské osady Bieniszew, 1964

Mezi dožínkové obyčeje patřily například zvyky spojené s posledním uvázaným snopem obilí. Ten se v českém prostředí nazýval baba, stará nebo nevěsta a často byl stylizován do ženské postavy či oblékán do ženských šatů. Nakonec byl odvezen do statku, předán hospodáři a zanechán v domě do příštích dožínek. Podobně se na poli nechávalo obilí svázané do jehlanu s kytkou klasů na vrcholu, zvané stodola či sibilia.[7] V jižním Rusku existoval ještě na počátku 20. století zvyk vázat na konci žní do uzlu hrst posledních klasů, někdy doplněných chlebem se solí, a této praktice se říkalo „zavinovati Velesovi bradu“ nebo „nechati Velesovi hrstku klasů na bradu“. Podle Jana H. Máchala jde o pozůstatek obětí tomuto božstvu.[8] V některých oblastech je tento zvyk spojen s jiným jménem než Velesovým a figuruje v něm „brada“ Ilji, Boha či Krista.

K dožínkám také patřila společná cesta z pole, při které byli účastníci ozdobeni květy a klasy, stejně jako jejich nástroje, a ze stejného materiálu měli i věnce na hlavách. Důležitý byl obzvlášť dožínkový věnec, ponechávaný v domě až do jarní setby. Tento objekt měl výraznou solární symboliku jak dokazuje označení dožínkové slunce používané na Pardubicku.[9]

V polovině 19. století byly dožínky slaveny prakticky na celém českém území, postupně však tato tradice doznívala. Na počátku 20. století byly organizovány především Agrární stranou a zahrnovaly průvody selské jízdy a tančení české besedy.[7] Původní pojetí dožínek tak zaniklo a staly se zábavnou a společenskou akcí. I v Národopisném muzeu v Praze se konala dožínková oslava.[10]