Arkona

Chrám byl postaven nejpozději na přelomu 8. a 9. století a později kolem něj vzniklo město. [1] V 11. a 12. století kdy se kmen Ránů stal dominantní silou v oblasti dosáhla Arkona největšího rozmachu. Místním kněžím plynul tribut od poražených nepřátel. Poplatky a dary měly plynout "ze všech slovanských zemí" a také od cizích kupců a panovníků. Chrám byl také významnou věštírnou, které se tázalo i kvůli politickým záležitostem, včetně otázek války a míru. Svatyně byla střežena družinou tří set jezdců a směl do ní vstoupit pouze kněz, který musel mít zadržený dech.

Komplex měl vícedílného hradiště s akropolí v jejímž středu stál podle Saxona Grammatica dřevěný velice pěkný chrám, těšící se oblibě nejen pro okázalou bohoslužbu, nýbrž i pro sochu boha uvnitř umístěnou. Ohrada chrámová na vnější straně poutala pozornost bohatými řezbami, obsahujícími různé malování… V ní toliko jeden vchod se příchozím otvíral. Svatyni samu naopak obklopovala dvojí přepážka z nichž vnější ze stěn utvořená nesla střechu, kdežto vnitřní o 4 sloupech místo stěn skvěla se visutými oponami… Ve svatyni stála ohromná modla.[2]

Zánik Arkony započal 19. května 1168 kdy byla obležena a 15. června, tedy na svátek sv. Víta, dobyta dánským králem Valdemarem I. Ten nechal sochu Svantovíta rozřezat na kousky a spálit a kromě toho se zmocnil chrámového pokladu. Rány násilím přinutil ke zřeknutí se svého náboženství a přijetí křtu.[2] Následně vyčlenil prostředky na stavbu dvanácti kostelů.

Svatyně se později i s částí mysu zřítila do moře což zabránilo jeho podrobnému archeologickému zkoumání. Stopy vnitřního opevnění hradiště byly nalezeny Carlem Schuchhardtem roku 1921. Později však také byly nalezeny kosti obětovaných zvířat, především ovcí, prasat, koz a volů, a pozůstatky sedmnácti obětí lidských.[2]