Perun

Křesťanská ilustrace Radziwillského letopisu zachycuje kyjevského knížete Vladimíra v roce 980 při udělování nařízení pod modlou boha Peruna. Výjev je pouhou fantazií neznámého autora letopisu 15. století.

Novgorodský idol údajného božstva bývá vykládán jako Perunův

Mezi konkrétní prameny zmiňující Peruna patří Slovo někojego christoljubca, revnitělja po pravoi věre, pocházející z 11. či 12. století, kázání, které zmiňuje jména některých slovanských božstev. Bez bližších informací je také zmiňován v kázání Slovo svjatago GrigorЪ ja, které pochází pravděpodobně z 12. století. Dále je zmiňován v Čudovském sborníku a dalším kázání Slovo i otkrojenije svjatych apostolЪ, v kterém jsou slovanští bohové euhemeristicky chápáni jako zbožštělí lidé, Perun konkrétně podle tohoto pramene žil kdysi v Řecku. Podobně jej sbírka Beseda trech svjatitělej označuje za řeckého anděla hromu. Zmínky o Perunovi v kázáních a penitenciálech ještě v 16. století napovídají tomu že víra v něj byla stále živá.[1]^:s.22

Pověst dávných let napsaná nejspíše na počátku 12. století zmiňuje jak kníže Vladimír I. postavil Perunovi v Kyjevě dřevěnou modlu se stříbrnou hlavou a zlatým vousem a jeho strýc Dobryna mu zas postavil modlu v Novgorodu nad řekou Volchovem. Kromě toho zmiňuje jak byly roku 983 po úspěšném tažení proti Jatvingům Perunovi obětováni dva křesťanští Varjagové. K zániku božiště došlo po přijetí křesťanství Vladimírem v osmdesátých letech 10. století. Po svém návratu do Kyjevě tak nechal zlikvidovat kultovní místa včetně centrálního jak o tom taktéž informuje Pověst dávných let:

Podobně je popisováno zničení Perunovy modly v Novgorodu arcibiskupem Akimem Korsuňaninem.

Model Perunova kultovního místa v ruském Novgorodu

Nevyřešenou otázkou zůstává hodnověrnost Pověsti dávných let, jelikož popisuje události, které nastaly více než sto let před jejím vznikem. Popisy Perunova kultu a modly mohly být také ovlivněny biblickými motivy. Podle opačného názoru vychází Pověst ze starších písemných pramenů, vzniklých brzy po roce 996.[1]^:s.26 Dále se Perunem zapřísahá ruská strana v byzantsko-kyjevských smlouvách z let 907, 945 a 971. Modlu Peruna s ohnivým kamenem v ruce a věčným ohněm před ní zmiňuje také Hustýnský letopis ze 17. století, ten jej navíc ztotožňuje s baltským Perkunem.

Dále se o Perunovi zmiňují různé varianty legendy Život svatého Vladimíra, z nichž nejstarší pochází z 11. století. Ty například uvádí na místě kde stál Perunův idol byl postaven chrám svatého Vasila a jedna z variant jej nazývá Apollónem, v tomto případě se však může jednat o náhodu.[1]^:s.35 V ruské redakci bulharského překladu Alexandreidy je Diovo jméno zaměněno za Perunovo, což napovídá o blízkosti funkce a postavení obou bohů v řeckém a slovanském panteonu.

Chorvatský reliéf z 8. století zřejmě vyobrazuje Peruna při boji s medvědem, ten je vykládán jako podoba Velese

Polské prameny zmiňující se o Perunovi pochází až z počátku novověku, kdy se u humanistů objevil zájem o pohanská náboženství. Čerpají z ruských zdrojů a úctu k tomuto božstvu bez výjimky vztahují k Rusi. Nejstarší zmínkou je parafráze Pověsti dávných let v kronice Jana Długosze, kde je jméno Perun a nahrazeno latinským slovem Fulmen. Z konce 15. století pak pochází kronika Matěje z Miechova, opět parafrázující Pověst dávných let, kde je použita varianta jméno Piorun, které je vykládáno jako blesk, přestože v polštině znamená hrom. Kronika Matěje Stryjkowského z konce 16. století jej též uvádí jako Pioruna neboli Porkuna, a stejně jako v Hustýnském letopise je zde ztotožněn s baltským Perkunem. Ač Peruna označuje za ruské božstvo, tvrdí, že je ctili také Poláci, Čechové a Bulhaři.

Peruna zmiňuje dílo Istorija vo kratce o Bolgarskom narode Slavenskom z roku 1792 a vykládá ho euhemeristicky, jako krále Ilýrie a současníka Alexandra Makedonského. Píše i o jeho kultu mezi lidem a rituálu Perperuna.[1]^:s.61-62 Podle Peruna je pojmenováno bulharské pohoří Pirin.

Perunika

Oslavování Peruna, vedle Koledy, Lady a Lela, v dobových bulharských lidových písních zmiňuje Vasil Aprilov ve svém díle Zora na novobolgarskoto obrazovanie. Jedná se však nejspíše pokus o přiblížení bulharské lidové tradice ostatním slovanským národům, pomocí jmen známých z historických pramenů. S Perunem také souvisí balkánský výraz pro kosatec německý, perunika, v jižní Dalmácii bogiša. Tato květina byla nošena v určité dny do kostelů, snad původně dny zasvěcené Perunovi, aby byla požehnána a pak chránil domov před hromem a bleskem. Ve Slovinsku je netřesk nazýván peruenovo perje a je pěstován jako ochrana před bleskem.

V ukrajinštině, běloruštině a polštině existuje výraz perun a jeho varianty p´erun, pjarun a piorun, které jsou vedle slova grom či hrim označením hromu, blesku a úderu blesku. V lidovém prostředí tak během bouřky říkalo, že „Perun bije“. Je pravděpodobné, že na území Ukrajiny a Běloruska, kde byl podle historických pramenů Perun znám, se jedná o degradované teonymum, není však jasné, zda se jedná i o případ Polska. V ruských pramenech totiž nikdy není používáno jméno Peruna ve smyslu projevů bouřky a pro hrom je užíván pouze výraz grom, stejné slovo je dominantní označení hromu i ve staré polštině. Je proto pravděpodobné, že se jedná o přejímku z východoslovanských jazyků.[1]^:s.82 Podobně je však Perunovo jméno používána u Slovinců, kde je bouřka komentovana úslovími jako „Perun bije“ nebo „Perun je fčesna“.

Perun se dostal do některých úsloví, především jako démon. Jedná se například o polské „idź di pioruna“ nebo slovenské „Parom te trestal!“ a „Do paroma“. Na Sandoměřsku byl znám obr pronásledující s ručnicí zlé duchy jménem Pjerun a Kašubové označovali zlého ducha slovem parón.

Na Balkáně lze najít řadu míst, které obsahují Perunovo jméno nebo slovo jeho jménu blízké, jako například hory Perun v Bulharsku, Dalmácii nebo na Istrii, či sedm vesnic jménem Perunika ležících v Srbsku. Jméno Peruna se také ozývá v osobní jménech jako Perun, Perun, Perunika, Perunko nebo Paruna. Řada místních jmen, která mohou souviset s Perunem, se objevuje také v západoslovanském prostředí. Jedná se o polské názvy jako Perun, Peron nebo Pioruny, případně i o německá toponyma Prohn a Prohnsdorf, která mohou být zkomoleninami slovanských jmen. Na Slovensku lze nalézt vrch Poroň či ostrov Perend, v Rakousku vesnici Parndorf. V Čechách je zase z 15. století doloženo osobní jméno Perun.

S Perunem jsou ve slovanském prostředí spojovány fosilie belemnitů, které svým tvarem připomínají střely. To pravděpodobně odráží mytický motiv hromovládce, který během boje se svým protivníkem, hází kamenné a ohnivé střely. Kromě Perunova jsou v lidovém podání spojovány s Bohem, Ježíšem, ale i s Ďáblem a čerty. Na Balkáně se věřilo že střely se zaryly do země a po určité době se dostávají na povrch.

Kromě střel byla s Perunem pravděpodobně spojována sekera, která zaujímá významné místo ve slovanské lidové magii. Kromě toho byly ve východoslovanském prostoru nalezeny amulety v podobě seker pocházející zpravidla z 10. až 13. století, které jsou však někdy spojovány s varjažským kultem Thóra. V historických pramenech, jako je čtvrtá redakce Novgorodského letopisu, je zase spojován s palicí.

Moderní Perunův idol v Kyjevě

Skutečnost, že středověké písemné prameny pochází pouze z Rusi, vedla některé badatele k vytvoření teorie, že se jedná o lokální východoslovanské božstvo. Podle Stanisława Urbańczyka a Włodzimierza Szafrańskiho získal Perun na významu až v době vlády švédských varjagů, nejspíše pod vlivem kultu Thóra. Proti této teorii stojí mnoho indicií, především z folklóru a místních názvů, které svědčí o tom, že Perun byl všeslovanským bohem. Problematický je také fakt že v severském náboženství té doby pozici nejvyššího a válečného božstva zaujímal Ódin, ačkoliv ve švédské Uppsale byl jako hlavní božstvo místního chrámu ctěn právě Thór.[1]^:s.94

Karikatura či křesťanská propaganda ze 17. stol. parodující stará božstva Peruna, Mokoš, Chorse a Striboga

Popis konce Perunovy modly v Kyjevě a Novgorodu obsažený v Pověsti dávných let napovídá, že šlo rituál, protože nedošlo k prostému rozsekání či spálení idolu. Podle M. A. Vasiľjeva se jednalo o rituální zničení zla analogické například vynášení Smrti, které mělo Rus ochránit před pomstou poraženého boha.[1]^:s.141 Dněpr pak symbolizoval hranici mezi světem živých a mrtvých.

Podle Leo Klejna šlo naopak o každoroční rituál, kdy během léta Perun odcházel do říše mrtvých a na jaře se opět vracel. Jako oporu svého názoru uvádí pozdní zmínku, že na plovoucí modlu lid volal slova „Vydybaj gospodaru naš, bože.“, která se používali i při pohřbu Kostromy, nebo perunské souboje v Novgorodě zmiňované Siegmundem von Herberstein, které také připomínají souboje spojené s Kostromou. Postavy jako je Jarilo nebo Kostroma tak považuje za Perunovy nástupce. Problémem teorie zůstává, že pozdní prameny, z nichž Klejn vychází, mohly promítat dobový folklór do historických událostí.[1]^:s.144

José de Ribera, svatý Eliáš zpodobněný podle Peruna (1638)

Starozákonní prorok Elijáš nahradil jako světec po christianizaci hromovládné božstvo u mnoho evropských národů, včetně slovanských.[1]^:s.63 Byl spojen s vládou nad hromem a bleskem, jeho kult se pojil s dubem a na návrších porostlých dubem často stáli jeho kostely. Eliášovi je také zasvěcen svátek balkánský Ilindan (Ilinden), s krvavými oběťmi býků, volů a černých beranů a kozlů. To též napovídá, že svátek ovlivnil Perunův kult. Klíčové postavení Eliáše v jihoslovanském křesťanství napovídá, že před christianizací byl balkánskými Slovany hromovládce velmi ctěn, místní a osobní jména pak svědčí o tom, že ho nazývali Perun.[1]^:s.64

Ruští badatelé Ivanov a Toporov přišli s teorií základního mýtu, který se týká boje hromovládce a jeho plazího protivníka. Struktura tohoto mýtu má být následující

1. Hromovládce se nachází na vrcholu osy světa (hory či stromu), případně na nebi se Sluncem a Měsícem a je obrácen do čtyř světových stran
2. U kořenů osy světa leží na černé kožešině kosmický had či drak
3. Had se zmocní dobytka či lidí a schová je ve skále. Hromovládce rozbije skálu a osvobodí je.
4. Had se snaží skrýt pod dobytkem, lidmi, stromem či kamenem
5. Hromovládce přijíždí na voze či na koni se zbraní v ruce a rozbíjí kámen či strom
6. Po porážce hada se objeví déšť, který byl schován v podzemních vodách.[1]^:s.232

Tento příběh má být součástí mýtu o stvoření a objevuje se v christianizované podobě kosmogonických mýtech ukrajinského a polského folklóru. V těchto příbězích je Satan spoután řetězy a na konci zimy se z nich téměř dostane, ale první jarní blesk ho opět spoutá. Uvěznění také zajišťují jarní obřady nebo úder kováře do kovadliny. V některých podáních je naznačen i motiv eschatologické bitvy, známý i z jiných indoevropských mytologií. Ačkoliv jsou tyto lidové mýty bezesporu ovlivněny biblickými vzory, tak jejich jádro zůstává pohanské.[1]^:s.234 Jednou z forem tohoto mýtu může být také pohádka O boji na kalinovém mostě, kde hlavnímu hrdinovi v jeho boji pomáhají kováři, kteří mu zajistí jeho zbraň.

Motiv souboje mezi horním nebeským světem a dolním hadím je běžný v Eurasii, Africe i Severní Americe. V některých indoevropských mytologiích je tento příběh završením stvoření, jiné ho s kosmogonií nespojují. U Slovanů je svázán především s plodností a úrodou, což jej sbližuje s africkým prostředním.

Hromové symboly je lidový motiv mající za úkol chránit před úderem blesku.

Podle teorie Ivanova a Toporova u Slovanů v tomto souboji proti sobě stáli Perun a Veles. Velese považují za chtonické božstvo v podobě démonického hada a poukázali také na etymologickou souvislost jeho jména s indickým protivníkem hromovládce, Vrtrou. Mýtus poté doplnili o následující syžet

1. Svatba Peruna s Mokoš
2. Souboj Peruna s Velesem
3. Nevěra Mokoš s Velesem a její vyhnání
4. Potrestání dětí Peruna bleskem
5. Jediný přeživší syn je tím pravým a získává vládu nad částí roku[1]^:s.236

Ačkoliv byla tato teorie opakována v mnoha publikacích o slovanské mytologii neexistují pro ni žádné relevantní důkazy. Spory mezi hromovládcem a magickým božstvem nemají v indoevropském náboženství kosmický charakter a neexistují žádné zmínky svědčící o Velesově hadí přirozenosti. Odpovídajícím protivníkem může spíše být mytický had Zmej. Teorii o tom že protivníkem Peruna mohl být Veles, případně jemu podobné hadí stvoření, uvádí také Martin Golema. Interpretuje vítězství hromovládce jako počátek vegetačního cyklu, na jehož začátku je dočasně utlumen kult protivníka, který nabývá sil opět po skončení vegetace. Podle Tatiany Podolinské je soupeření mezi Perunem a Velesem založené na prolínání solárního kalendáře ohraničeného slunovraty a kalendáře pasteveckého. Podle Michala Téry však tento souboj proběhl na počátku stvoření a sezónně byl pouze připomínán a jako kosmogonický mýtus byl později vytěsněn eurasijskou verzí o stvoření dvěma demiurgy.

Moderní replika slovanské sekyrky na řetízku pojaté jako amulet (užití je nejisté).

Ve 20. a 21. století dochází ke znovuobjevování slovanských bohů. Začínají se objevovat knihy populárně naučné, ale slovanští bohové začínají být zmiňováni také v literatuře pohádkové a science-fiction.

V pohádkové knize Ivana Hudce je Perun ve spojení s bleskem a jarní bouřkou. Podle této knihy jaro začíná, když se bůh Perun (bůh severu, bouřek, úrody a velkých válek) zadívá do Vesniných krásných očí, obejme ji a v tom mu vypadne z ruky jeho kopí. To je první jarní blesk, při kterém zlí duchové prchají a zalézají do svých skrýší. Končí tím období nehostinné zimy, kdy po světě řádila hněvivá sestra Vesny, neplodná Morana.[2] I proto lidé dříve při první jarní bouřce klekali na zem a líbali ji, přemísťovali nejrůznější předměty od nábytku po hospodářské náčiní nebo zasekávali sekery před vrata a vyjadřovali tak osvobození od zimy, od zimního spánku.[3]

Perun je pro své atributy archetypem, se kterým se může identifikovat nejeden muž. Jak s ním lze pracovat jako s částí nás samých je uvedeno v knize Bohové a bohyně v nás.[4]

• PROFANTOVÁ, Naďa; PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha: Libri, 2000. 259 s. ISBN 80-7277-011-x.
• ROZUM, Jan. Slovanské bájesloví. Praha: vl.n., 1857. 22 s. Dostupné online. Kapitola Perun, s. 6–7.
• TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. 360 s. ISBN 978-80-86818-82-5.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Perun na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Perun ve Wikislovníku
• Perun na stránkách rodnavira.cz
• Encyklopedické heslo Perun v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích