Indoevropské náboženství

Indoevropské náboženství je hypotetické náboženství Praindoevropanů, jehož podoba je odhadována pomocí komparace indoevropských jazyků a mytologií. Významné místo v jeho zkoumání zastává trojfunkční hypotéza.

Bohové

Označení boha ve většině indoevropských jazyků vychází z praindoevropského kořene *diw, případně *dyu, který označuje jasnou oblohu nebo denní světlo, jsou tedy doslova nebešťany.[1] Ve střední fázi vývoje praindoevropské jazyka nabyl tento kořen formy *deiwós, z kterého jsou odvozeny slova jako je védské devá, avestánské daēva, latinské deus, pragermánské *tīwaz, staroirské día a staroslověnské divŭ.

V některých indoevropských jazycích je slova pro boha odvozené z jiného kořene. Například anglické god je odvozeno z pragermánského *guða „uctívaný“, v íránských a slovanských jazycích se zase slova odvozená od kořene *diw začala používat pro zlé démony, zatímco slova pro boha, avestánsky baγa, praslovansky bogъ, jsou odvozeno od kořene *bhago „bohatství, jídlo“.[2]

Indoevropané neměli neměnný soubor božstev ani jejich počet, v některých případech jejich počet určovali. Chetitské prameny mluví o tisíci, védy o třiceti třech, ale také o 3 339 bozích.[3] V antickém Řecku a védské Indii existovali invokace volající a hymny oslavující „všechny bohy“.

Ačkoliv byli indoevropští bohové už svým pojmenováním spojeni s nebesy, byli známi také bohové, kteří nebe neobývali. Častá je například dichotomie božstev nebeských a pozemských, podle Rgvédu je jedenáct bohů na nebesích, jedenáct na zemi a jedenáct ve vodě, podle Atharvavédu se dělí na bohy nebes, povětří a země.

Ve vztahu ke smrtelníkům se bohové, s výjimkou těch, kteří měli patronát nad spravedlností, nezabývali etickými otázkami. Důležitou věcí byla jejich přízeň, proto se je lidé snažili naklonit a stát se jejich přáteli.[4] V modlitbách byly vzýváni především jako dárci a věřilo se že mohou pobývat v lidské podobě pobývat mezi smrtelníky. Na bohy se také často odkazovalo jako na nesmrtelné, přestože v některých mýtech bohové umírají, v opozici ke smrtelným lidem, a nestárnoucí.

Jména

Pro indoevropské bohy je typické velké množství jmen a titulů. Některá jména jsou nejspíše zástupná, jako jméno severského Freye, které znamená jednoduše „pán“, protože existovala víra v magickou moc pravého jména. Některá jména bohů jsou odvozeno od abstrakcí, například jméno védského Mitry je maskulizovaná forma neutra mitrám „smlouva“, jméno zoroastriánské Ašy znamená „pravda“. Kvůli své moci byly často titulováni jako králové nebo velcí králové, božstvo Nebes a bohyni Země byly označováni jako otec a matka.

Panteon

Dyēus

Dyēus je rekonstruovaný bůh, který vládl nebesům a dni a byl také otcem bohů. V pozdějších panteonech se z něj vyvinul védský Djaus Pitar, řecký Zeus, římský Iuppiter a Dius Fidius nebo třeba illyrský Deipaturos. Odpovídají mu také bohové jejichž jméno je odvozeno z adjektiva *deiwó „nebeský“ jako germánský Tiwaz a litevský Dievas. Jeho jméno pochází z praindoevropského kořene *di/dei „vydávající světlo" a náleží do sémantického okruhu slov jako "nebesa, nebeské světlo, den, denní světlo“.[5]

Bohyně

Ačkoliv rekonstruovaná praindoevropština nerozlišovala mužský a ženský rod, je pravděpodobné že už v nejstarší době byly bohové podle pohlaví rozdělováni. Ve většině indoevropských panteonech hráli bohyně spíše menší roli, tam kde tomu tak nebylo, tedy v jižní a západní Evropě se dá uvažovat o vlivu před-indoevropských populací.[6]

Ve védském panteonu, který se nejspíše nejvíce blíží původnímu indoevropskému panteonu se dají bohyně rozdělit na následující kategorie

  • Přírodní jevy a objekty s ženskými jmény jako Prthiví „Země“, Ušas „Úsvit“, Rátrí „Noc“, Ápah „Vody“ nebo Sarasvatí
  • Personifikované abstrakce ženského rodu jako Aditi „Nespoutanost“, Váč „Promluva“, Šrádha „Pravda“ nebo Lakšmí „Štěstí“
  • Pozemské bohyně jako víly zvané apsarásy nebo paní lesů Aranjáni.

Bohyně první a čtvrté kategorie vychází určitě vychází z původního panteonu, druhá kategorie vznikla pozdějším vývojem a rozmohla se především u Řeků a Římanů. Třetí typ má nejspíše také archaické kořeny.

Odkazy

Reference
  1. WEST, M. L. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 120.
  2. WEST, M. L. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 121.
  3. WEST, M. L. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 122.
  4. WEST, M. L. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 130.
  5. WEST, M. L. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 167.
  6. WEST, M. L. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 139.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.