Morana

Morana či Smrtka je figurína, často chápána jako zpodobnění smrti či zimy, která je upalována, topena či zakopávána při západoslovanských jarních lidových obřadech vynášení smrti a vítání jara.

Dingir

Smrtka (Morana) zdobená vejdunky
Morana, Polsko

V pracích mytologů 19. století jako Karel Jaromír Erben, Szymon Matusiak, Gregor Krek nebo raný Jan Hanuš Máchal byla Morana chápána jako bohyně smrti. Dělo se tak na základě Václavem Hankou falšovaných glos ve staročeském slovníku Mater Verborum, kde je Morana ztotožňována s Hekaté a Proserpinou. Mimo akademické zdroje je Morana označována za bohyni nadále.[1][2][3]

Jméno této figuríny má řadu variant. Část z nich souvisí se slovem smrt jako české Smrt, Smrtholka, Smrtolka, Smrtka nebo hornolužické Smjerć. Ostatní vychází z praslovanských kořenů *mrěti a *morъ, které též souvisí se smrtí, jedná se o jména jako Mořena, Mařena, Mařana, Morana, Morena, Mara nebo polské Marzana. V Česku jsou tato jména užívána spíše na Moravě.[4][5][6]

Marzana

V polských kronikách je tato postava poprvé zmiňována dílem Historiae Polonicae Jana Długosze sepsané v letech 1455–1480 pod jménem Marzana:

„ Rolníci zase uctívali Cereru a obětovali jí obilná zrna.(...) Panství Lechitů vzniklo v krajině plné lesů a hájů, o kterých předci věřili, že je obývá Diana a že nad nimi uplatňuje svoji vládu, Cerera zas byla považována za matku a bohyni úrody, které ten kraj potřeboval dostatek, ty dvě bohyně zvali: Dianu v jejich jazyce Dzewanou a Cereru Marzanou a ty se těšily zvláštnímu kultu a všeobecné úctě...[7] “

Poté je zmiňována Matějem z Miechova, nejspíše inspirovaným Długoszem, v Chronica Polonorum z roku 1519:

„ Cereru nazývali Marzanou a prosili ji o plodnost polí a stromů.[7] “

Poslední zmínka pochází z Kroniky Polska, Litvy, Žmudě a celé Rusi Matěje Stryjkowského z roku 1582:

„ Cereru, bohyni země a vynálezkyni obilí nazývali Marzana a byl jí v Hnězdně, jak o tom píše první polský kronikář a krakovský biskup Vincenc Kadłubek, zbudován nákladný chrám, kde k její oslavě obětovali desetinu všeho obilí po žních a prosili o bohatou úrodu na příští rok.[8] “

Podle Lubora Niederleho znal Długosz jméno Marzana z lidových jarních obřadů a na základě slámy, klasů a květů při těchto zvycích užívaných jej spojil s jménem římské bohyně úrody Cerery.(s. 177)

Tyto kroniky však znají i božstvo podsvětí a mrtvých nazývané Nyja, které srovnávají s Plutonem.(/s.72-75)

Lidová kultura

V lidové kultuře vzhledem k podobnosti jmen splynula Morana také s některými křesťanskými postavami jako Panna Maria, svatá Markéta a svatá Marina. V rozporu s původním významem se tak v písních objevily výrazy jako „Mařena překrásná“ nebo „klíčnice z nebe“, z nichž druhý je titulem právě svaté Mariny.[5]

Figurína jménem Mara či Morena, nazývaná ale též Čert, Děd a nejčastěji Věďma („čarodějnice“) byla ničena i při východoslovanských oslavách letního slunovratu.[9]

Rituál vynášení smrti lze také spojit s pálením figury čarodějnice, který byl prováděn na první neděli postní v Belgii, Německu a jiných německy mluvících zemích.[10]

Podle Čeňka Zíbrta je vynášení smrti nejstarším českým lidovým jarním obřadem. Je doložen již v církevních zápovědích z roku 1366 a 1384 a řadou dalších dokladů až do 19. století, kdy zvyk začal mizet a zároveň se stal předmětem výzkumu etnografie. V Česku na počátku 20. století byl zvyk již na mnoha místech zaniklý. Probíhá či probíhal během postních nedělí, především na pátou zvanou též smrtná.[11]

Politika

Morana obsahuje symbol zla, které musí odejít (zima, tma, neúroda, ...). Bývá tak v populární kultuře spojována s mnohými společenskými jevy, jako se to stalo v případě války na Ukrajině.[12]

Kultura

Literatura

Morana se objevuje již v zmiňovaných falšovaných glosách v Mater Verborum a taktéž ve falzu Rukopis Královédvorský. Tato díla měla vliv na rozšíření formy jména Morana oproti staršímu Morena.[13]

V době národního obrození vystupovala jako personifikace smrti a zimy, jak ukazuje například následující ukázka z Jiráskových Starých pověstí českých:

„ V ten čas sněhů a ledu, dlouhých soumraků a nocí vládla Mořena, až bůh slunce počal déle, vlídněji a tepleji hleděti na tvář země. I rozbíhala se vodou ledová pouta; veselili se po všech dědinách, po všem plemeni. Za zpěvu brali se k vodám, k volným teď potokům, řekám, házeli do nich obraz zimy a smrti a radostným hlaholem vítali Vesnu, líbeznou bohyni jara. “
— Alois Jirásek, Staré pověsti české – O Čechovi[14]

Amatérský badatel Josef Růžička na počátku 20. století píše o Moraně jako o krásné bohyni smrti a zimy a spojuje ji se zimním slunovratem.[15]

Spisovatelka Popelka Biliánová ve svém článku v Národních listech z roku 1932 uvádí, že Morana byla ctěna v místech pražské ulice Na Moráni.[2]

V pohádkové knize Ivana Hudce Mýty a báje starých Slovanů se Morena objevuje jako bohyně smrti, klidu, odpočinku, ale i řádu. Jako sestra bohyně Vesny tak tvoří dvoji vznikajícího a zanikajícího života. Ačkoliv je vyobrazena jako osamělá a neplodná stařena, je i ona matkou a to boha Triglava, kterého zplodila, po svých úpěnlivých prosbách směrem k bohovi Svarožicovi, s bohem Černobogem. Ivan Hudec popisuje, jak Morena udělala spolu se smrtí každému smrtelníkovi v podsvětí otisk dlaně. Pod ním hoří začouzená olejová lampička, do které není vidět a tak nikdo neví, kolik má ještě na zemi času.[16]

Zuzana Řezáčová Lukášková v návaznosti na tento pohádkový obraz považuje Moranu za archetyp bohyně stařeny a nabízí ji jako vhodnou postavu pro psychoterapeutickou práci s archetypy a s ženským cyklem.[17] V tomto pojetí se Morena stává symbolem moudrosti, která nám pomáhá rozlišit co je potřeba v životě opustit, protože je to již nefunkční.

V malířství
Luneta Žalov Mikoláše Alše a Františka Ženíška (poslední 14. luneta z cyklu), stojící Morena ukazuje staroslovanskému hrdinovi na koni jeho poslední cestu na onen svět

Moranu zobrazuje například luneta Žalov Mikoláše Alše a Františka Ženíška, která je poslední 14. lunetou z jeho cyklu lunet Vlast původně vytvořených pro pražské Národní divadlo. Obraz odkazuje na poslední cestu člověka na onen svět, na Žalov, bohyně Morana zde staroslovanskému hrdinovi na koni ukazuje jeho poslední cestu (z kontextu díla lze usuzovat, že jeho kůň také pošel).

Ve filmu

Objevuje se i v některých historických filmech z prostředí starých Západních Slovanů, vystupuje například v americko-českém filmu Kněžna Libuše z roku 2009.

Je rovněž uvedena v ruském fantasy filmu Vlkodav z kmene Šedých psů. Ten byl natočen podle knižní série "Vlkodav" a Morana zde vystupuje jako bohyně hlavních záporáků, kterou se pokoušejí oživit.[18]

Odkazy

Reference
  1. NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha: Bursík & Kohout, 1916. S. 177. Díl II., svazek I..
  2. https://cs.wikisource.org/wiki/Z_pohansk%C3%BDch_bo%C5%BEnic_pra%C5%BEsk%C3%BDch
  3. https://www.novinky.cz/zena/styl/414113-novodobi-slovane-ti-co-vynaseji-moranu.html
  4. LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Čtvero ročních období v lidové tradici. Praha: Petrklíč, 2008. ISBN 978-80-7229-171-7. S. 21.
  5. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 212.
  6. https://cs.wikisource.org/wiki/Ott%C5%AFv_slovn%C3%ADk_nau%C4%8Dn%C3%BD/Ma%C5%99ena
  7. TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 73.
  8. TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 75.
  9. TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 246.
  10. FRAZER, James. Zlatá ratolest. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. ISBN 978-80-7380-017-8. S. 672–676.
  11. ZÍBRT, Čeněk. Veselé chvíle v životě českého lidu. Praha: F. Šimáček, 1910. Kapitola Smrt nesem ze vsi...pomlázka se čepejří, s. 41–77.
  12. Vynášení Morany : Dingir, 31. 3. 2022
  13. FRINTA, Antonín. Rukopisné podvrhy a naše spisovná řeč. Naše řeč. 1918, roč. 2, s. 1–4. Dostupné online.
  14. JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1959. Kapitola O Čechovi, s. 9–16.
  15. RŮŽIČKA, Josef. Slovanské bájesloví. Olomouc: Knikupectví R. Prombergera, 1907. ISBN 80-7277-219-8. S. 173–176.
  16. HUDEC, Ivan. Mýty a báje starých Slovanů. [s.l.]: Slovart, 2004. ISBN 80-7145-111-8. S. 1994.
  17. ŘEZÁČOVÁ, Zuzana; LUKÁŠKOVÁ. Bohové a bohyně v nás. 1.. vyd. Brno: Zoner Press, 2016. 176 s. ISBN 978-80-7413-324-4. S. 99 – 104.
  18. http://www.csfd.cz/film/226713-vlkodav-z-kmene-sedych-psu/

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.