Čarodějnictví

Čarodějnice Médeia

V antickém Řecku existoval na čarodějnice ambivalentní pohled, byly jim přisuzovány zlé úmysly, sexuální nenasytnost a ohrožování společenského řadu, někdy však byly považovány za krásné, mocné a laskavé. Magie provozovaná lidovými vrstvami byla nazývána goetia a patřili do ní praktiky tradičně spojované s čarodějnictvím jako jsou kletby nebo milostná kouzla. Už v starém Řecku existovalo do jisté míry pronásledování čarodějnic, například v Athénách byla v 5. stol. př. n. l. upálena žena za praktikování nekromantie. Nejslavnějšími řeckými čarodějnicemi byly thesálské čarodějnice uctívající bohyni Hekaté, o kterých se tradovalo, že dokáží z nebe stáhnout měsíc. V řeckých mýtech vystupují mocné čarodějky jako Kirké nebo kolchidská princezna Médeia.

Výrazně negativní názor na čarodějnictví, respektive na záškodnou a neoficiální magii, měli Římané. Už v roce 450 př. n. l. byl vydán zákon proti venefica, škodlivé magii, a na začátku 2. století př. n. l. byli v Římě praktikanti magie dokonce hromadně pronásledováni. Ve 2. stol. n. l. byl z čarodějnictví obžalován slavný římský spisovatel a filozof Lucius Apuleius, před soudním tribunálem se však dokázal obhájit. Za vlády císaře Diokleciána na přelomu 3. a 4. stol. n. l. byl v Římě za čarodějnictví ustanoven trest smrti upálením. Tato opatření byla způsobena strachem elit z magie, neměla však žádný náboženský základ.[3]

Vikingům byla známa magie zvaná seidr, praktikovaná především ženami a v noci. Její praktikantky se nazývaly valy či völvy a mýty a pověsti o nich mluví ve většině případů příznivě. Věřilo se, že v noci sedlají zvířata, například vlky a medvědy, či dřevěné hole a jezdí na nich na svá setkání. Se seidrem byla spojována především bohyně Freya, která s ním seznámila ostatní bohy.

U Slovanů byl praktikant záškodné magie nazýván koldun, v případě ženy kolduňa, zatímco ostatní uživatelé magie byli nazýváni vedun, vědma a mnoha dalšími výrazy. V roce 1071, ještě v pohanské době, byly v Rostově dvěma kouzelníky z neúrody obviněny čarodějnice a jejich činnost nakonec vedla k úmrtí mnoha žen.[4]

Jak bylo chápáno čarodějnictví u Keltů, není známo, Tacitus ovšem popisuje ženy v dlouhých černých řízách s pochodněmi v ruce, které společně s druidskými hudebníky povzbuzovaly keltské válečníky. Zda šlo o druidky či někoho jiného, není jasné.

Čarodějnice ze Salemu

V počátcích křesťanské éry bylo čarodějnictví chápáno jako praktikování kouzel, věštění, často za pomoci démona. Prvním známým případem odsouzení a popravy pro čarodějnictví v křesťanském období je případ Priscilliana, biskupa z Ávily, který byl roku 385 uškrcen na příkaz vzdorocísaře Magna Maxima poté, co jej udali galští biskupové. Spolu s ním bylo zabito i šest dalších hispánských kněží, jejichž názory se blížily gnosticismu. Charakteristické je, že církevní autority včetně papeže Siricia a biskupů Martina z Tours a Ambrože z Milána proti popravě protestovaly. Představy o smlouvě s Ďáblem se objevily až v 10. století ve spisu Canon Episcopi a až do 12. století byly v literatuře čarodějnice běžně nazývány bonae feminae („dobré ženy").[5] V počátcích křesťanství byla víra v čarodějnictví považována za pohanskou pověru.[6] Zážitky čarodějnic byly považovány podle oficiálního učení za halucinace a přestože v 9. století už byly v některých zemích zavedeny zákony trestající čarodějnictví smrtí, nedošlo k žádnému rozsáhlému pronásledování.

V 11. stol. psal biskup Burchard z Wormsu o ženách, které uctívají bohyni Dianu a opouštějí své tělo, aby mohly letět na noční setkání, kde však nejsou fyzicky přítomny. To je první představa o sletu čarodějnic. V polovině 13. století pronásledoval kacíře i čaroděje v německých zemích mnich Konrád z Marburgu, jednalo se však spíš o exces, který skončil Konrádovou smrtí. Roku 1231 ustanovil císař Fridrich II. Sicilský za čarodějnictví trest smrti upálením. Ve 14. se pak ve Francii začalo pro noční slety používat slovo sabat. Začalo se věřit, že čarodějnice jsou na sabatu fyzicky přítomny a obcují tam s Ďáblem.[7] Obraz, který se o nich objevil, byl velmi podobný představě o kacířích a v 15. století začalo být čarodějnictví považováno za herezi, např. v kázáních mnicha Bernardina ze Sieny. V tomto období byl setřen rozdíl mezi černou a bílou magií, dokud měla kouzla přinášet zdar a štěstí, tak byla tolerována, podezřelé bylo vyvolávání zlých duchů. Rituály měly pohanské a mystické původy, kombinované s křesťanskými motivy, v mnohých zaklínadlech vystupovaly jak křesťanští světci, tak i mytologické postavy. Velmi problematickou se také jeví hranice mezi povoleným kouzelnictvím a zakázaným čarodějnictvím.

Sabat čarodějnic od Hanse Baldunga, 1508

Soustavné pronásledování čarodějnic začalo ve Francii a severní Itálii kolem roku 1340, zesílilo na sklonku 15. století. Roku 1484 vydal papež Inocenc VIII. bulu Sumus desidernatis, čímž pronásledováním čarodějnic pověřil Svatou inkvizici. Návodem k rozpoznávání, pronásledování a trestání čarodějnic se záhy stal spis Malleus maleficarum z pera fanatického inkvizitora Heinricha Institoria. Pronásledování vyvrcholilo na přelomu 16. a 17. století, kdy byl popraven největší počet obětí zejména v německých zemích, Švýcarsku a Skotsku. Procesy ale víceméně probíhaly po celé Evropě, účastnili se jich protestanti stejně jako katolíci. Pronásledování probíhalo ve vlnách, spojených s lidskou nespokojeností (hladomory, epidemie, etc.), jednalo se ale o úzkou spolupráci všech společenských vrstev. Stále více se angažoval stát, ke stíhání čarodějnic byl vybudován speciální soudní aparát. Velmi často se využívalo mučení a po jednom obvinění následovalo mnoho dalších, založených na vynuceném doznání. Jeden z nejkrutějších procesů nastal na počátku 17. století v německém Bambergu, popraveno bylo více než 300 lidí včetně dětí. V tomto období se pronásledování čarodějnic rozšířilo i do amerických kolonií. Neblaze proslulé jsou zvláště procesy ve městě Salemu. Konec procesů nastal v průběhu 18. století. Poslední obětí čarodějnických procesů v Evropě byla švýcarská služka Anna Göldi, popravená roku 1782. Odhady počtu obětí se pohybují mezi 40 000 a 100 000, údaj devět milionů ,tradovaný na konci 19. století, je naprosto nepodložený.[8] Některých oblastí se pronásledování dotklo velice mírně či dokonce vůbec, příkladem jsou území obývaná vyznavači pravoslaví, ale také Polskolitevský stát, Uhry nebo Španělsko.

Příčina tohoto rozsáhlého pronásledování není zcela jasná, mezi možné vlivy patří například napětí mezi katolíky a protestanty, renesanční zájem o magii, který mohl oživit víru v čarodějnictví, války, neúroda a očekávání příchodu Antikrista.[9] S procesy a obzvláště s knihou Malleus maleficarum se také často pojí nařčení z antifeminismu. Na počátku 18. století však převládl skeptický pohled a popravy postupně opadly, vliv na to mohly mít obavy elit o vlastní bezpečí a společenský řád a také nástup osvícenství.

V 19. století se opět začala svobodně praktikovat lidová magie spojovaná s čarodějnictvím, která ve 20. století ovlivnila vznik Wiccy a novopohanství. Dobové zákony postihovaly pouze šarlatánství, většinou po obvinění nespokojeným klientem, a přestože sporadicky stále docházelo k lynčování, tak takové jednání stát trestal.

Čarodějnická kuchyně, 1606

Okolo původu fenoménu čarodějnictví středověké Evropy se rozpoutala během 20. století rozsáhlá odborná diskuse. Byly vyvolány především britskou antropoložkou Margaret Murray, která ve své knize The Witch-Cult in Western Europe (Čarodějnický kult v západní Evropě) z roku 1921 přišla s teorií, že středověké čarodějnice přímo navazovaly na pohanství a dokonce na neolitický kult plodnosti. Přestože její teze byly všeobecně odmítnuty, měly velký vliv na vznik kultu Wicca. V roce 1966 však italský historik Carlo Ginzburg prokázal existenci kultu plodnosti jménem Benandanti, s kterým byl na přelomu 16. a 17. století inkviziční proces. Od té byla dokázána existence dalších podobných kultů a kořeny evropské čarodějnické praxe a jejího obrazu jsou hledány v šamanismu.[10]

Starověké prameny o čarodějnictví na Předním východě se týkají především Mezopotámie. V této oblasti existovalo v opozici vůči oficiální kněžské magii, Chammurapiho zákoník trestal záškodná kouzla trestem smrti a objevuje se v něm i zkouška vodou.[11] Čarodějnická praxe byla tvořena především magií slov a manipulací s figurkami či panenkami a čarodějnicím byla přisuzována schopnost neviditelnosti, procházení zdí, narušování kosmického řádu a přivození nemoci, neplodnosti či rituální nečistoty. S čarodějnicemi je často spojován noční démon Lilitu.

Čarodějnictví bylo nazýváno kašapu „otrávení“, kašu „svázání“ a množstvím výrazům související se slinami a jejich použitím k záškodné magii. Čaroděj byl nazýván rakhu „ten, kdo používá slin“, a v sumerštině gal-ukh-zu „člověk, který to umí se slinou“ a ugh-dugga „ten, který mumlá při plivání“, čarodějnice kadištu, ištaritu nebo ba´arum ša muši „noční lovkyně“.

U Chetitů musela být praktikantem čarodějnictví žena, která nenáleží k oficiálnímu kněžstvu, ale byla znalá lidových praktik. Označovala se ideogramem shugi „stará“.

Ve starověké Indii bylo čarodějnictví velmi rozšířeno. Zmiňují se o něm i náboženské sbírky. Atharvavéda, čtvrtá védská sbírka, obsahuje mnoho zaklínadel, používaných proti chorobám, k ochraně polí, milostným kouzlům nebo zničení nepřátel. Staroindické zákoníky či politický spis Arthašástra uvádějí, že se čarodějných praktik používalo ke špionáži nebo tajnému osvobozování vězňů. Učebnice erotiky Kámasútra obsahuje návody k provádění milostné magie.

V Indii se rozlišovaly magické a mystické schopnosti siddhi dosažené "čistými" prostředky, především pomocí jógových cvičení a askeze, od zlovolného čarodějnictví, spojeného s démony a konaného obvykle v noci na žárovištích, kde se spalovali mrtví, často za pomoci lidských ostatků.

Dochoval se rovněž návod, jak může čaroděj dosáhnout stavu vidjádhárů, nadpozemských bytostí, nadaných znalostí budoucnosti, dlouhověkostí a schopností létat. Je třeba navázat styk s vidjádhárskou ženou, a pokud počne, vyjmout z ní plod a ten sníst.

Japonská čarodějnice Okabe

Čarodějnictví bylo v Indii pronásledováno. Trestem bylo vyhnanství, pokud by pomocí kouzel spáchán jiný zločin, tak smrt nebo vysoké finanční kompenzace. Zákoníky uvádějí, že muž, který použije magii na vůči své ženě či snoubence, nemá být trestán.

V judaismu byl stejně jako v Mezopotámii směšován pojem čarodějnictví a černé magie.[12] Patří do něj praktiky nekromantů nazývaných slovem šoel ´ov „ten, kdo zpovídá přízrak“ a doreš el ha-metim „ten, kdo zpovídá mrtvé“, z nichž nejznámější je čarodějnice z Endoru. Další formou bylo kášaf, jež souvisí se skrytem či temnotou. Jeho praktikant se nazýval mekhashshef, a měl být vyloučen ze života společenstev, kdežto praktikantka mekashshefah zasluhuje trest smrti. Židům bylo známé také uhranutí quiah („závist“, „žárlivost“) a zlé oko ´ajin ra´ah. Čarodějové byly jinak nazýváni n´hašim „hadi“. Ve Starém zákoně lze nalézt několik přímých a jednoznačných zákazů čarodějnictví.[13]

V Číně existovali čarodějnice i čarodějové zvaní wu, známí už z nejstarších historických textů.[14] Z období pozdní dynastie Čou existují záznamy o odstupu státních kněží vůči čarodějům. Wu vypuzovali zlo a choroby z obydlí a provozovali své řemeslo ve stavu transu a jejich ústy mohli mluvit mrtví, posedlí byly nazýváni ling-pao. V Koreji jsou čarodějkami vždy ženy nazývané mudang, často od narození slepé. Jejich praxe je spojená s extatickým tancem a má blízko k sibiřskému šamanismu. V Jižní Koreji existují dodnes praktikující mudang, patří ale k nejnižším sociálním vrstvám.

Pentagram, jeden ze symbolů Wiccy

V současnosti se k čarodějnictví hlásí především vyznavači kultu Wicca a jiných novopohanských náboženství. Je také praktikováno i bez náboženského obsahu, především ve spojení s věštěním a bylinkářstvím. Má blízko zmíněnému novopohanství, ale také k neošamanismu a New Age.

Wicca je náboženství, které založil v polovině 20. století Gerald Gardner jako mysterijní tradici uctívající Bohyni a Boha, inspirovanou pohanstvím, lidovým čarodějnictvím i klasickým okultismem. Později z ní vzešli další tradice z nichž k nejznámějším patří Saská Wicca, Dianická Wicca nebo Reclaiming. K ostatním významným čarodějnickým tradicím patří italská Stregheria a Feri, orientovaná na extatické zkušenosti a sexuální mystiku.

K pronásledování a zabíjení mužů, žen a dětí obviněných z čarodějnictví stále dochází v subsaharské Africe,[15][16][17] v Indii,[18] v Saúdské Arábii,[19] nebo v Papui Nové Guineji.[20]

Čarodějnictví se kromě mýtů, pověstí a pohádek objevuje i v současné populární kultuře, především v fantasy a horroru, příkladem může být film Čarodějky z Eastwicku nebo knihy jako Čaroděj ze země Oz či Čarodějky na cestách. Mnoho děl je také inspirováno čarodějnickým procesy jako filmy Čarodějky ze Salemu nebo Kladivo na čarodějnice, moderní čarodějnictví se zas odráží v seriálech Buffy, přemožitelka upírů nebo Čarodějky.

• DINZELBACHER, Peter. Světice, nebo čarodějky? : osudy "jiných" žen ve středověku a novověku. Praha: Vyšehrad, 2003. 283 s. ISBN 80-7021-650-6.
• GARDNER, Gerald B., Moderní čarodějnictví, GRADA Publishing, 2009, ISBN 978-80-247-3218-3
• KOBRLOVÁ, Zuzana. Čarodějnictví - iluze, za niž se platilo životem. Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2011, 22(9-10), s. 194-203. ISSN 1210-6097
• M. NOLA, Alfonso, Ďábel a podoby zla v historii lidstva, Volvox Globator, Praha, 1998, ISBN 80-7207-114-9
• STREERER, Michael, Čarodějnictví : Tajné dějiny, Mladá fronta, 2008, ISBN 978-80-204-1650-6
• STEJSKAL, Martin, Labyrintem míst klatých, Eminent, Praha 2011

• Čarodějnické procesy
• Magie
• Wicca

• Obrázky, zvuky či videa k tématu čarodějnictví na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Čaroději v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Encyklopedické heslo Čarodějnice v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• SVOBODOVÁ, Kateřina. Postavení čarodějnice ve středověké společnosti. Bakalářská práce. Vedoucí práce: doc. Mgr. Jiří Janák, Th.D. Praha: Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy, 2012. 63 s. Dostupné online.
• kniha o mytologii starých Slovanů, o čarodějnicích ve 3. části, 3. kapitole - HOSTINSKÝ, Peter Záboj. Stará vieronauka slovenská : Vek 1:kniha 1. Archivováno 29. 12. 2019 na Wayback Machine [1. vyd.] Pešť: Minerva, 1871. 122 s. - dostupné online v Digitální knihovně UKB