Slovácko

Podkladem pro etnografické vymezení Slovácka, které bylo dokončeno teprve ve 20. století, byly zejména analýzy místně používaného dialektu,[5] který je spjat zejména se slovenštinou a staročeštinou. Čím blíže k hranicím dnešního Slovenska, tím více převažoval v dialektu vliv uherský. Přirozenou vnitřní dialektickou hranici představovala řeka Morava, která je historickou hranicí nárazníkového pásma oddělujícího v oblasti Bílých Karpat Moravu od Uher (tzv. Lucká provincie či Zámoraví), které mělo v mnoha ohledech odlišný historický vývoj od zbytku Moravy. Obyvatelé Zámoraví byli ještě začátkem 20. století hojně nazýváni jako Zámoravčíci, přičemž jim dialekticky příbuzné lokality se v závislosti zejména na rozložení a přesunem obyvatel panství či na kolonizačním procesu a původu osedlých vyskytovaly i v historicky trvale moravské části Slovácka, tj. na pravém břehu řeky Moravy a dále k vnitrozemí (např. Milotice či Halenkovice).

Za součást Slovácka bývají považovány i oblasti přesahující do příhraniční oblasti dnešního Slovenska (tzv. uherské Slovácko) a historicky k němu patří i některá území nacházející se dnes v Rakousku (germanizované obce jako např. Cáhnov – dnešní Hohenau an der March).

Areál slováckého dialektu se po roce 1945 mírně rozšířil západním směrem, od řeky Dyje do Pavlovských vrchů, když toto území po odsunu Němců dosídlili z velké části obyvatelé z blízkého slováckého okolí.

Slavnostní kroj svobodné dívky, vdané ženy a ženatého muže ze Slovácka

Obyvateli Slovácka jsou moravští Slováci, v částech s převažujícím vlivem Hané pak slovenští Hanáci, eventuálně Zálešáci (oblast se silným valašským vlivem). Jazyková identita obyvatel Slovácka se však postupně vytrácí a od konce 20. století stále více splývá s identitou ostatních Moravanů a Čechů. Jednou z příčin je postupná bohemizace moravských Slováků. Jejich původní řeč i díky vzdělávání ve spisovné češtině a vlivu médií postupně ztrácí původní dialektickou formu a sbližuje se se spisovným jazykem (tak dochází např. k vymizení tzv. obalovaného ł na Ostrožsku). Tento jev je typický zejména pro městské aglomerace Slovácka, které se již jazykově jen málo podobají původnímu slováckému prostředí. Zdejší hovorová mluva patří v Česku mezi nejbližší spisovnému jazyku,^[zdroj?!] stále více se však prosazují prvky češtiny obecné.

Systematickému výzkumu vývoje dialektu na Slovácku se věnuje například Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně.

Jízda králů ve Vlčnově na obraze slováckého malíře Joži Uprky

Slovácko je bohaté na řadu lidových zvyků a tradic, které jsou často charakteristické pro jeho etnografické podregiony. Jde jak o řadu mikroregionálně typických písní a tanců (sedlácké na Horňácku, vrťěná či hošije na Podluží, sedlcké na Uherskobrodsku apod.), tak událostí (hody, fašank, jízda králů, svaté poutě ad.), či o lidovou architekturu (viz Skanzen lidové architektury jihovýchodní Moravy ve Strážnici). Studiem tradic, zvyků a architektury Slovácka se zabývá Národní ústav lidové kultury ve Strážnici.

Rovněž hudební projevy vynikají na Slovácku vlastní originalitou a patří k nejtypičtějším formám folklóru na území České republiky. Z hudeckých uskupení či tzv. štrajchů, doložených v řadě obcí Slovácka již v 19. století, se postupně vyvinuly dnešní formy cimbálových muzik či dechovek. Dnes typický cimbál jako hudební nastroj však na Slovácko pronikl až v průběhu 20. století ze sousedního Slovenska a Maďarska.

Dosud nejzachovalejší projevy lidového umění si zachoval mikroregion Horňácka, jehož hudecká tradice prokazatelně sahá do poloviny 19. století a patří i díky jeho zaostalosti a značnému uherskému vlivu mezi nejvýraznější. Teprve v pozdější době byly v městských aglomeracích Slovácka zakládány folklórní uskupení, které čerpaly z hodnot okolních mikroregionů (Hradišťan, Břeclavan a další). Častým pomocníkem se stala rovněž sběratelská činnost v mikroregionech. Mezi přední sběratele lidových písní na Slovácku patřil například Leoš Janáček, František Bartoš, František Sušil a další.

Silná je na většině území Slovácka i vinařská a ovocnářská tradice. Výroba vína a pálenek na Slovácku prokazatelně probíhá po staletí. Příznivé klimatické podmínky jsou této dlouhé tradici nakloněny. Ve výrobě vína je pak region Slovácka nejproduktivnějším v rámci České republiky. I tato tradice se silně prolíná s lidovou architekturu Slovácka. Vinné sklepy, v některých mikroregionech nazývané "búdy", patří k nejčastějším cílům návštěvníků Slovácka.

Slovácko disponuje i částečně specifickou kuchyní, ovlivněnou často kuchyní slovenskou či maďarskou (báleše, pagáče ad.).

Slovácku, jeho obyvatelům a zvykům věnovalo pozornost řada umělců. K nejvýznamnějším a nejstarším patří malíři Joža Úprka či Antoš Frolka či německý fotograf Erwin Raupp. Později život moravských Slováků mediálně proslavilo i humoristické dílo Zdeňka Galušky, které se ještě za jeho života dočkalo filmového zpracování (Slovácko sa nesúdí).

Prezentace Slovácka na Regiontouru 2010

Systematické členění Slovácka do etnografických podregionů sice nemá dlouhé tradice (počátky lze najít v polovině 20. století), sběru národopisných poznatků na Slovácku je však na Slovácku věnována pozornost již od druhé poloviny 19. století (práce Františka Bartoše ad.). Rozdělení Slovácka do podoblasti je založeno na odlišnostech typu krajiny, bývalého způsobu života, zemědělství, původu obyvatel, nářečí, lidové hudby, původní lidové architektury apod. Významným prvkem je i tradiční lidový oděv.

Hlavní slovácké podregiony jsou tyto (řazeno dle rozlohy):

• Dolňácko, jádrová oblast Slovácka, dělené dále na
  • Uherskohradišťsko
  • Strážnicko
  • Kyjovsko
  • Uherskobrodsko, používá se i starší název Záhoří (což se ovšem může mást s jinými oblastmi podobného jména, např. Hostýnské Záhoří nebo slovenské Záhorie). Některé prameny uvádějí Uherskobrodsko jako samostatný region, jiné jako specifickou část Dolňácka.
• Podluží
• Horňácko
• Moravské Kopanice (přechodná oblast moravské a slovenské kultury)
• Hanácké Slovácko (přechodná oblast mezi Brněnskem, Slováckem a Hanou)
• Luhačovské Zálesí (přechodná oblast mezi Slováckem a Valašskem)

V současné době některé komerční zdroje uvádí jako součást Slovácka i oblast kolem Mikulova (Pálava). Nejedná se ovšem o tradiční slováckou oblast, nýbrž o území do konce druhé světové války osídlené německy mluvícím obyvatelstvem a v menší míře moravskými Chorvaty. Folklórní nadšenci z řad dosídleného českého obyvatelstva zde později vytvořili novou lidovou kulturu, přičemž často čerpali z folklorního odkazu moravských Chorvatů, v minulosti žijících v Jevišovce, Novém Přerově a Dobrém Poli. Někdy bývá tato oblast nazývána jako Charvatsko, Podpálaví nebo Mikulovsko.

Martinské hody v Nedachlebicích

Lidové tance na Slovácku se liší podle oblasti. Na Podluží je nejznámější párový tanec vrtěná a mužské sólové tance verbuňk a hošije. Na Hanáckém Slovácku se tančí především zavádka. Mezi tance Dolňácka patří skočná, verbuňk, danaj (Strážnicko), sedlcká a mužské tance se šablemi, které se tančí v hornatých krajích. Na Zálesí jsou nejznámější točivé párové tance, např. sedlcká, stejně jako na Horňácku a Moravských Kopanicích, kde se tančí i čardáš.

V období počátku okupace Československa nacistickým Německem a vzniku Protektorátu Čechy a Morava vyvíjela skupina aktivistů blízká nacionálně laděnému sdružení Národopisná Morava snahy o připojení Slovácka („Slovenska“) ke Slovenskému státu. „Moravští Slováci z kraje hodonínského, strážnického, kyjovského, hradišťského i uherskobrodského se počítají ke slovenskému národu a vítají vytvoření samostatné suverénní Slovenské republiky, jejíž suverenitu uznávají i nad krajem moravských Slováků,“ znělo v prohlášení Moravsko-slovenské společnosti. Apel byl kladen na údajný dominantní etnický původ obyvatelstva Slovácka.

V roce 1940 napsal premiér Slovenského státu Vojtech Tuka memorandum Adolfu Hitlerovi, že „na hranicích protektorátu žije půl milionu moravských Slováků bez menšinových práv a většina z nich žádá připojení ke Slovensku“. Ke Slovensku se podle memoranda měla připojit oblast s městy Hodonín, Kyjov, Strážnice, Veselí nad Moravou, Uherský Brod, Uherské Hradiště, Otrokovice, Zlín, Hranice, Valašské Meziříčí, Vsetín a Bylnice. Podle druhé mapy připojené k žádosti by hranice vedla po trase Valtice-Poštorná-Chorvatská Nová Ves-Podivín-Šakvice, následně shodně s první mapou až k městu Kroměříž a odtud přes Holešov, Bystřici pod Hostýnem, Teplice nad Bečvou, Spálov, Odry.

Žádný z návrhů se však nedočkal potřebné podpory a oba byly odmítnuty. [6][7][8]

• 
  Slovácká búda v Uherském Hradišti – postavena u příležitosti výstavy „Slovácko 1937“
• 
  Slovácká búda v Uherském Hradišti – detail žudra zdobeného ornamentem
• 
  Vstup do sklepa v Kyjově s tradičním slováckým ornamentem