Historie svatomartinských tradic

Kořeny tradice martinské husy lze dohledat v Německu, kde již za vlády císaře Karla Velikého byl den sv. Martina (Martinstag) podzimním termínem k odvádění úroků (též „bílé vykrmené husy”) a robotních dávek vrchnosti (Martinsschoß).[4] Na Moravě je doložena v roce 1552 koupě dvora Radotice, který byl na sv. Martina telčské vrchnosti povinován odvodem kopy grošů a „bílou husou s červenýma očima“ (tzn. dobře vykrmenou). Odvádění hus se někdy odehrávalo za mimořádných ceremonií, např. jihomoravská obec Dyjákovice odevzdávala každoročně husu na zámek do Moravského Krumlova na vyzdobeném voze, taženém čtyřmi bělouši. Sedláci z obce Poličná dávali o sv. Martině „po půl huse” odúmrti.[5] Na (uherčické panství (r. 1628) odváděl „Rappensteiner Hof” u vsi Mešovice na sv. Martina namísto roboty seno a „jednu bílou vykrmenou husu s červenýma očima”. Zrovna tak poddaní ze „Zimní ulice” (Winterzeile) ve vsi Rancířově, kteří odevzdávali ve svatomartinský den „jednu bílou husu s červenýma očima” do kláštera v Gerasu.[6]

Pečená husa

Svatomartinská husa s červeným zelím a houskovým knedlíkem

Svatomartinská husa s červeným zelím a durynským (bramborovým) knedlíkem / Thüringer Klößen

K pojídání husy se tradují dvě apokryfální legendy ze života sv. Martina. Jedna praví, že svatý Martin, který měl být jmenován biskupem, se z vrozené skromnosti před takovou poctou ukryl do husince. Husy svým kejháním Martinovu skrýš prozradily, což byl pádný důvod, aby skončily na pekáči. Druhá pro změnu uvádí, že husy svým hlučným kejháním rušily Martinovo kázání a tak si svůj trest odpykávají na svatomartinské tabuli. Zvyk konzumovat husí pečeně na sv. Martina lze vysledovat u starých kalendářů (např. „Alte Tiroler Bauernkalender”, norské runové kalendáře), kde u 11. listopadu byla vyobrazena husa.[7] Nejstarší zmínka o martinské huse pochází od Antona von Snakenburg (zemřel r. 1476), mnicha z kláštera Corvey, který uvádí, že v roce 1171 Othelricus von Svalenberg daroval tamním mnichům stříbrnou husu („silberne Gans zum Geschenk gemacht habe”). V Čechách se zachovaly martinské husy v koledách z 15. století a v řádech řeznických cechů, např. z roku 1535 cechu řeznického z Kroměříže, který upravoval prodej hus od sv. Václava až po týden po sv. Martinu, z roku 1610 ze Znojma či Napajedel.

Item ti, jenž husy bijí, mají teprv ten pondělí po sv. Sixtu počínati husy bíti, jakž od starodávna bývalo, a dvě neděle po sv. Martinu zase přestati.

—Řád cechu řeznického, ve Znojmě, 1610[8]

V 16. a 17. století zachytila martinskou husu mnohá literární díla: v roce 1595 sepsal Melchior de Fabris, německý katolický farář, kázání „Von der Martins Gans” (O martinské huse), který vyzdvihoval mytologický význam martinské husy pro její bdělost a ostražitost, roku 1607 Wolfahrt Spangenberg („Ganskönig“), roku 1609 Johannes Olorinus Variscus (Die „Martinsgans”) a básníci z družiny kolem Jana Hodějovského z Hodějova, atd. Proti martinskému hodování a nestřídmému pojídání martinské husy brojili reformační faráři, například Jiří Tesák Mošovský, evangelický děkan v Kouřimi, vydal v roce 1612 pojednání „Martinianus anser, Svatomartinská hus” a v roce 1646 Johann Junghans, německý protestantský kněz z Gery, křesťanské kázání „Anser Martinianus, oder Martins-Ganß”. O martinské huse podává zprávu ve své korespondenci též paní Zuzana Černínová, která si stýská svému synu Humprechtovi, že sama a sama jedla husičku svatomartinskou. Heřman že odjel do Pacova na kvas martinský, na svatomartinskou hus.[9][10]

V 19. století stoupl s obnovenými svatomartinskými tradicemi samozřejmě také zájem o jejich historický výzkum. V německém prostředí dominovaly nejprve germánsko-mytologické aspekty výzkumu (např. Heino Pfannenschmid, Karl Joseph Simrock, Carl Clemens, Herbert Freudenthal), na přelomu let 1960/70 kulturně-prostorové přístupy (např. Ernst Burgstaller, Elfriede Grabner, Dietmar Sauermann) a od let 1980/90 transformační aspekty (např. Werner Mezger, Herbert Schwedt). Gottfried Wilhelm Leibniz spatřoval spojení jejího pojídání jednoduše v tom, že podzimní roční období se vyznačovalo „tlustými vykrmenými husami”, s čímž souhlasil i Karl Simrock. Ten doplnil, že proto bývala husa oblíbenou germánskou pohanskou obětí, jež se přinášela Wodanovi právě na podzim.[11] Čeští badatelé a etnografové spojovali sv. Martina (coby vojáka) s římským bohem války Martem, „milovníkem hus”, známých to zachranitelek Kapitolu (podle Jana Šentygara z Chotěřiny.[12] Český kulturní historik, folklorista a etnograf Čeněk Zíbrt vydal v roce 1889 příspěvek ke kulturním českým dějinám „Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní”, kde uvádí pověst Josefa Svátka „o knížeti Oldřichovi, zakladateli „českého martinského posvícení”.[13]

A proč bylo zavedeno posvícení martinské, o tom se vypravuje tato pověst (podle Jos. Svátka): Kdysi vyjel si český kníže Oldřich lovit do lesů křivoklátských, kde se však odloučil od své družiny a zmátl si cestu v hustém lese. Troubení jeho přivolalo uhlíře z nedaleké osady, kde právě slavili posvícení. Uhlíř vyvedl knížete, jehož neznal, z lesa, a pozval ho do své chatrče na husu. Kníže, který se vydával za knížecího komorníka Janka, přijal pozvání uhlířovo a poživ husy posvícenské a pobaviv se v chatrči jeho, pozval ho, aby ho v Praze na hradě navštívil. Uhlíř to slíbil za tou výminkou, že mu tam pan Janek dá též upéci husu. Potom vyvedl knížete z lesů. Kníže sešel se brzy se svou družinou a vesele jí vyprávěl, co se mu přihodilo. V den sv. Martina dostavil se uhlíř skutečně na hrad Pražský a poptával se po panu Jankovi. Dvořané, jsouce již na jeho příchod připraveni, uvedli ho ke knížeti, s nímž užaslý uhlíř potom stoloval a na huse si pochutnal. Na památku tohoto vysvobození svého z lesa a srdečné pohostinství českých uhlířů ustanovil kníže Oldřich, aby každého roku slavil se den sv. Martina pečenou husou a z toho ustanovení mělo počátek posvícení martinské.

—Vídeňské Noviny, 10. říjen 1939, s. 6

Husy pro císařský dvůr. Na sv. Martina dostavila se do Vídně deputace židovské náboženské obce z Prešpurku, aby po starém zvyku, datujícím se již z doby Marie Terezie, odvedla u dvora martinské husy. Šest nádherných exemplářů, zdobených stužkami uherských národních barev, odevzdáno dvornímu důstojníku prò komoru císaře a následníka trůnu arcivévodu Karla.

—Čech, politický týdeník katolický, 15.11.1915, s. 4

Obdobné dohady jako o vzniku martinské husy se vedly u martinských rohlíků (z žitné mouky vejražky nebo pšeničné), nazývané také martiny, martinské podkovy, roháče, rohy, zahýbáky, vandrovnice (ale také „Rohlík Svato-Martinský, Arculaturn Martinale, Martinshorn”)[14], které se vázaly ve tvaru zahnutého válečku; plnily mákem, hruškovými či švestkovými povidly, ořechy, perníkem i mrkví. Čeští obrozenečtí historici a národopisci tvrdili, že svátek sv. Martina položila církev právě do doby slavností Baccha, boha vína a opilství, zobrazovaného s dvěma růžky na hlavě, proto začali pekaři péci pečivo podobné těmto růžkům; němečtí národopisci udávali, že už papežský legát Bonifatius v Germánii zaznamenal pohanské obřadní zvyklosti, při kterých se obětovalo bohům pečivo ve tvaru božstva nebo jejich atributů či přímo ve tvaru obětí a které pak přešly na křesťanské slavnosti. Z těsta upečený býk byl později obětován taktéž sv. Martinu, křesťanskému patronu pastýřů a stád. Martinské rohlíky / Martinshörner (Hannover, Sasko, Švábsko, Slezsko, Čechy, Rakousko) tak mají připomínat starověký roh k pití (Trinkhorn) či rohy obětovaného býka.[15] Recept na martinské rohlíky zachytila ve své kuchařce také Magdalena Dobromila Rettigová.

Martinské rohlíky z Poznaně / Rogale świętomarcińskie, 2008

České makové a povidlové koláče, 2005

Křehké martinské rohlíky. Utři hodně ¼ kila čerstvého másla, přidej k němu tři žloutky, dvě celá vejce, 4 dekagr. rozdělaných lisovaných kvasnic, kus tlučeného cukru, s půl citronu kůru, koflík vlažné smetany, a přimíchej k tomu ¼ kila pěkné mouky, osol to trochu a těsto náležitě vypracuj: kdyby bylo řídké, tedy přidej ještě dle uznání mouky a nech je zkynout; potom je dej na vál posypaný moukou, rozválej je tence, nakrájej z něho kružátkem na tři prsty široké a asi šest prstů dlouhé lístky, pomaž každý připravenou již nádivkou: tvarohem, povidly nebo mákem, zaviň je, utvoř úhledné rohlíčky, klaď je hezky od sebe na plech máslem pomazaný, pomaž je rozkloktaným vejcem a nech je pěkně upéci; pak je posyp tlučeným cukrem a urovnej je úhledně na talíř.

—Rettigová, Magdalena Dobromila, Domácí Kuchařka, 1888, s. 392

Posvícenský koláč se „nesuší” v troubě na plechu, ale o posvícení v každé chalupě se protápí pec jednou, dvakráte neb vícekráte dle hostí, domácích a dle potřeby. Kvůli koláčům kdesi odložili posvícení, až bude pšenice zralá, vymlácená a semletá. Ani kázání v kostele nepomohlo. Teď se vezme prostě pytel „nulky" a odvede se pšenice později... Koláče se dělaly s mákem (to se rozumí samosebou), s povidly, (z hrušek, jablek i švestek), jíchové, skořicové, s homolkou, tvarohové, české i německé, skládané i „rozpláclé", jednoduché i s trojím mazáním, na plechu, papíře i javorových listech... Těmi se zve, ty projdou celou obec, jsou předkládány na zkušebný zub, prohlíženy se všech stran, a pak se teprve pronáší se o nich soud: „Ty placky jsou jako houžev.” nebo „Ten Boží dar jest jako dort.” Jenom když jsou kvasnice čerstvé a pec v pořádku. Dělnic jest dost. Celá ženská přízeň se dostaví a táhne od stavení ke stavení.

—Martinské koláče, rohlíky a martinská husa, Plzeňský obzor 1910[16]

V Holandsku, Flandrech, Porýní, Vestfálsku, v okolí Hannoveru, Staré marky, v Braniborském markrabství, v okolí Ansbachu a ve Švábsku chodili děti a chudí v předvečer svatého Martina, tedy 10. listopadu, po martinské koledě (Martinssingen), za kterou dostávali šunku, špek, párky, jablka, hrušky, ořechy, sušené ovoce, ale také peníze, za což dárcům vyřizovali poděkování od sv. Martina („Märten is en gaut Mann, dei et wol vergellen kann”). Pokud nic neobdrželi, odtáhli koledníci s nadávkami o dům dál. Ve Švábsku obcházel po domech „Pelzmärten” a v Holandsku za biskupa převlečený muž s berlou.[17]

Den sv. Martina / Martinsfest, Düsseldorf 1863

Martinská koleda / Martinssingen, Köln-Neuehrenfeld 2015

Podle profesora Čeňka Zíbrta si v Čechách ve 14. století martinskou koledou přilepšovali nejen chudí žáci a kanovníci, ale také katové (r. 1390 účast zakázána). Koledovali po domech zámožnějších měšťanů a ve svých koledách, z nichž se některé z 15. století zachovaly, se dovolávali štědrosti svých spoluobčanů podle sv. biskupa Martina, který se s prosícím žebrákem rozdělil o svůj vlastní plášť. Postupem doby martinská koleda v Čechách a na Moravě vymizela.

Žákovská svatomartinská koleda (staročeština)

Svatého Martina

všeliká rodina

dnes ščedrost zpomíná

beze všeho statku

vesele s čeládkú.

Tučnú hus, hus, hus,

tučnú hus, hus, hus,

tučnú hus jí, víno pie,

beze všeho smutku.

—Čeněk Zíbrt: Veselé chvíle v životě lidu českého[18]

Tradice martinských ohňů / Martinsfeuer, které se zapalovaly po celém Německu, Holandsku a v Belgii, byla udržována v 19. století jen v určitých oblastech. Spisovatelka Ida von Reinsberg-Düringsfeld (1815–1876, Dolní Slezsko) na konci 19. století napsala: „Jakmile se v předvečer svátku svatého Martina setmí, rozzáří se na kopcích a podél břehů Rýna mezi Kolínem a Koblencem tisíce ohňů, obzvláště v oblasti Sedmihradského pohoří.” Martinské ohně symbolizovaly také vyřezávané svítilny z krmné řepy (Futterrübe) a tykví, nošené na holi s uvnitř zapálenou svící (Stocklämpchen).[19] Na začátku 20. století se ulice měst v Dolním Porýní plnily po několik večerů zpěvem a halasnou mládeží, oslavující svátek sv. Martina zapalováním martinských ohňů a průvody s hořícími pochodněmi a lampiony z barevného papíru nebo vydlabané řepy. V Düsseldorfu se martinský večer / Martinsabend stal vyloženě národní oslavou. V některých oblastech obcházely děti s lampiony a svítilnami dům od domu s martinskou koledou / Martinssingen. Zejména na severu Německa se mládež maskovala a ve Slezsku nechyběl martinský rohlíček (Martinshörnl).[20] Ve 30. letech 20. století planuly v oblasti Sedmihradského pohoří (Siebengebirge) na březích Rýna v předvečer sv. Martina nejen na tisíce ohňů, ale pasáci v těchto krajích předstupovali před své сhlebodárce převlečeni za sv. Martina a předávali mu zázračný svatomartinský prut. Ve Švábsku, Braniborsku a Vestfálsku byly děti obdarovávány ořechy a jablky.

Původ nevázaného veselí a hodování má snad kořeny ve Francii, kde již 150 let po smrti sv. Martina v Toursu ukazovali zázračnou vinnou révu, „jež prý Martin zasadil”. Tak se stal sv. Martin v této své vlasti patronem vína, vinařů (Burgundsko) a pařížských hostinských, kteří pojmenovávali hostince jeho jménem „Au grand St. Martin”. „Bakchický kult” se brzy rozšířil do Německa a ostatních zemí (Portugalsko, Španělsko). Od 6. do 7. století začínala v křesťanské víře třetí velká postní doba, trvající od sv. Martina do vánoc (něm. Martinsfasten), před kterou se pojídalo maso a jiné v půstu zapovězené pokrmy. Postupem času byl tento 40 denní předvánoční půst zmírněn a zůstal jen půst adventní. I přes zrušení postní doby po sv. Martinu se martinské hodování udrželo.

Berlínský husí trh / Berliner Gänsemarkt, 1879

Svátek sv. Martina v Německu / Martinsfest in Deutschland, 1883

Staří křesťané si na tento svátek dopřávali větší hojnost masa, zejména pečenou husu. Den svátého Martina byl důležitým hospodářským mezníkem, končila pastva, chystaly se zásoby na zimu, konzervovaly se pokrmy a dokvašovalo se víno. Oslavy spojené s hody a pitím se pak později připojily ke svátku sv. Martina, v jehož den čeládka ukončovala služební rok a slavila několik dní svobody, a to někdy tak hlučně a nevázaně (zejména v 15. a 16. století), že vzniklo pořekadlo, že účastníci „světí Martínka” a nevázaným rozmařilcům se přezdívalo „Martínkové“.

Od 16. století je v německých literárních pramenech možné pozorovat spojení „martinské husy” s oslavováním svatého Martina. Tak například německý kronikář Sebastian Frank (kolem 1596–1676) napsal: „Především holdují svátému Martinu dobrým vínem a husami, až jsou přecpáni; nešťastný dům, kde by neměli na tu noc husu na stole; tu načínají nové víno, tu ve Würzburgu i jinde dávají dobrou pomoc chudým.” K tomu se v Německu konaly o nedělích po Martinu všeliké průvody / Martinsumzug, jejichž účastníci zpívali martinské písně, na kopcích pálili martinské ohně / Martinsfeuer - Märtesfeuer a kluci šlehali děvčata martinskými metlami / Martinigerte.[21] Martinské metly byly známé v Dolním Bavorsku, Horní Falci, na Šumavě, na jihu Německa a Rakousku, kde byl tento zvyk praktikován různými způsoby.[22]

V době kolem svátku sv. Martina ukončili svůj úkol i pastýři, kteří dostávali odměnou obilí, jehož bylo u sedláků po vymlácení dostatek a jež sedláci odměřovali v určitý den, obyčejně v den svatomartinský, všem obecním služebníkům (ponocnému, hajnému, učiteli). Obyčejně se tak dělo za účasti obecní hromady, kdy obec skládala účty a kdy sedláci oslavovali konec sklizně, zůčtování i nové volby. Za obilí, které po výplatě služebníkům zbylo, sedláci hodovali a pili a v některých oblastech přispívali k hodům i pastýř a ostatní služebníci a někdy i chalupníci s domkáři. V Čechách (zejména v jižních Čechách) nazývali tuto slavnost „býkova svatba“, na Moravě „sépka“ a v německém pohraničí západních Čech „Hirtenschüttung" (pastýřská sýpka).[23][24]

V druhé polovině 19. století sestávalo martinské posvícení (hody), které se po redukci státních církevních svátků odehrávalo většinou o první neděli po sv. Martinovi (zákon č. 21/1895 ř. z, upravoval nedělní a sváteční klid), hlavně z domácího hodování a spolkových „martinských tancovaček”. Pořadatelé tanečních zábav (někdy i kostýmovaných) často do programu zahrnovaly „licitace martinského rohlíku”.[25]

Martinské posvícení pořádá zítra v neděli dne 9. listopadu omladina farnosti svatotomášské v prostranných sálech v Luženkách. Hudbu obstará kapela brněnských ozbrojených ostrostřelců pod osobním řízením p. J. Opelta. Zábava zahájí se průvodem přesně o 7. hodině večer. Žádá se ctěné obecenstvo, aby se dostavilo co možná před 7. hodinou do vedlejší místnosti, kde se průvod sestaví. První polka („Veleslavěnka”) vyhrazena jest pro „stárky" a kostýmované obecenstvo. Na programu tanečního pořádku nachází se také národní čtverylka, kterou nacvičil a aranžovati slíbil p. R. Pukl. Vstupné za osobu 40 kr., rodina (pán a 2 dámy) 1 zl. — Pořadatelstvo doufá, že mu ctěné obecenstvo zachová přízeň i tentokráte, jelikož nešetřilo ni práce ni hmotných výdajů, a stanovilo vstupné co nejníže, a poctí posvícení to nejčetnější návštěvou.

—Moravská orlice, 1890[26]

V zemích s vinařskými oblastmi bylo na sv. Martina zvykem ochutnávat nové víno („Heb an Martini, trink Wein per cirkulum anni.”). Středověké úrokové knihy z německých a švýcarských vinařských oblastí uvádí, že vinaři odváděli vrchnosti, klášterům, kostelům a kněžím úroky z vína (Weingesälle). Sebastian Frank ve svém díle „Weltbuch” (r. 1542) uvádí, že Frankové: „Především holdují svátému Martinu dobrým vínem, chlastají do plna; nešťastný dům, kde by neměli na tu noc husu na stole; tu načínají nové víno, které dosud uchovávali.” („Erstlich loben sy St. Martine mit guotem Wein, saufen bis sy voll werden. Unselig ist das Hauß, das nicht auf diese Nacht eine Gans zu essen hat; da zapfen sy ihren neuwen Wein an, die sy bisher beholten haben.”)[27]

Ve württemberských klášterech preláti podělovali martinským vínem / Martinswein (tzv. „Martinstrank”) veškeré obyvatelstvo: například v proboštství Nellingen obdržel každý leník jeden žejdlík (německy Maß, Seidel), každý stařec a každá žena půl žejdlíku a každý pacholek, děvečka a dítě (dokonce i novorozeně v kolébce) čtvrt žejdlíku.[28] Obdobně se tak dělo v 18. století ve městě Hanau, kde měšťané Starého města každoročně obdrželi (na památku vyhnaných mohučských úředníků a žoldáků o martinské noci v roce 1419) žejdlík martinského vína ze zámeckých sklepů nebo ve městě Šmalkaldy (Schmalkalden), kde se rozděloval vinný mošt všem úředníkům, pastevcům, omývačce mrtvol (Totenfrau, Leichenfrau) a na obou chlapeckých školách. Jinde zase věřili, že sv. Martin proměňuje mošt na víno (německy „Marteine, Marteine, mach das Wasser zu Weine!”). V Halle an der Saale stavěly děti o martinské noci džbán s vodou do saliny, který pak rodiče tajně naplnili moštem a k němu přikládali martinský rohlík.[28]

V německém pohraničí Šumavy zase obyvatelstvo věřilo, že kdo se svatomartinského vína napije, bude silný a krásný, proto se také chlapci a děvčata o sv. Martinu scházeli v hostincích ke společnému pití vína.[28] V Čechách se tradovalo: „Radosti Martina jsou hus a džbán vína.” či „Post Martinum, bonum vinum.” (Po Martině víno dobré.) Ve starobylých kalendářích byl u jména sv. Martina vyobrazován »roh« (k pití). Na den sv. Martina se v 19. století zpívávalo:

Všichni svatí s vínem sem jsou, Vilibrod i hosti přijdou; Martin maje šenkovati a nejprv vykoštovati.

—Cisiojan z r. 1656[29]

• Oslavy svátku svatého Martina v Evropě