Radola Gajda

R. Gajda jako generál čs. armády v roce 1922

„Generál Radola Gajda“; autor: Pavel Vavrys; malba na dřevě – kruhový „střelecký terč“ o průměru 60 cm

Leták Národní obce fašistické k parlamentním volbám roku 1935

Narodil se v rodině šikovatele rakousko-uherské armády Geidla a chudé černohorské šlechtičny a dostal jméno Rudolf. Po přestěhování na Moravu čtyři roky studoval na gymnáziu v Kyjově na jižní Moravě, ze školy odešel a vyučil se drogistou. Brzy vstoupil do armády a na počátku první světové války narukoval jako rezervní poručík. Přeběhl na druhou stranu a vstoupil do černohorské milice. V Srbsku si změnil jméno z Rudolf Geidl na slovansky vhodnější Radola Gajda. Od samého počátku zajetí se vydával za lékaře, ačkoliv byl prodavačem v obchodě s drogistickým zbožím.[1] Během války ale jeho tvrzení nebyl schopen nikdo vyvrátit. Po porážce černohorské armády se na falešný pas dostal do Ruska, sloužil jako mladší plukovní lékař u 3. srbského pluku. Po rozprášení srbské divize se nahlásil do československého vojska. Jako ruský legionář prakticky velel celému jižnímu úseku československé brigády v bitvě u Zborova 2. července 1917. V květnu 1918 velel 7. střeleckému pluku Tatranskému, se kterým dobyl Mariinsk a Novonikolajevsk. Stal se velitelem východní skupiny, která 11. července 1918 dobyla Irkutsk. V srpnu 1918 překročil Bajkalské jezero a spojil se s Vladivostockou skupinou Čs. sboru. V září 1918 byl povýšen na generálmajora. Byl v úzkém styku s admirálem Kolčakem, který dokonce Gajdu navrhl jako velitele operace na dobytí Moskvy.

Po návratu z Ruska (1920) vystudoval francouzskou Vysokou válečnou školu, mezi lety 1922 až 1924 velel 11. pěší divizi v Košicích, kde byl i úspěšným organizátorem kulturního a politického života (dodnes je po něm pojmenován pramen minerální vody „Gajdovka“ vyvěrající v rekreační zóně Košic). 1. prosince 1924 se stal členem hlavního štábu čs. armády, 20. března 1926 se stal jeho náčelníkem. Paměti, které tehdy vydal, věnoval symbolicky A. Jiráskovi, ale neopomněl v nich zdůraznit hrdinskou úlohu T. G. Masaryka při formování legií přímo v Rusku v letech 1917 a 1918.[2] V roce 1926 byl degradován a propuštěn z armády. Poté se stal předsedou (vůdcem) Národní obce fašistické, hnutí organizovaného po vzoru italského fašismu s obdobným politickým programem až na výraznější antisemitismus, v jejímž čele zůstal až do její integrace do Strany národní jednoty.

V parlamentních volbách v roce 1929 byl zvolen do Národního shromáždění ČSR za Ligu proti vázaným kandidátním listinám (utvořila ji Národní obec fašistická a některé další nacionalistické skupiny). Vstoupil jako hospitant do poslaneckého klubu Hlinkovy slovenské ľudové strany. O mandát přišel nálezem volebního soudu v prosinci 1931. Místo něj pak do parlamentu usedl Antonín Chmelík.[3] Do parlamentu se vrátil v parlamentních volbách v roce 1935, nyní za samostatně kandidující Národní obec fašistickou. Mandát si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939, přičemž ještě v prosinci 1938 přestoupil do poslaneckého klubu nově utvořené Strany národní jednoty.[4]

V noci z 21. na 22. ledna 1933 sedmdesát příslušníků Národní obce fašistické zaútočilo na vojenská kasárna v Židenicích. Útok byl za pomoci četnictva odražen a celý tzv. Židenický puč zlikvidován. V souvislosti s pokusem o puč byl 23. ledna zatčen i Radola Gajda. Přes silný politický tlak na odsouzení Gajdy byl soudem osvobozen, protože mu nebyla dokázána účast na řízení puče. Na podnět Kanceláře prezidenta republiky vyslovilo s rozsudkem nesouhlas vrchní státní zastupitelství a požádalo o jejich přezkoumání Nejvyšší soud. Ten, přestože nebyly získány nové důkazy, odsoudil Gajdu k šestiměsíčnímu vězení. Národní obec fašistická byla sice nepovedeným pokusem o puč zdiskreditována, ale Gajda se ověnčil aureolou mučedníka, který trpěl nevinně.[5]

V období Mnichovské krize se angažoval ve prospěch obrany ČSR a těžce nesl zradu spojenců. V době druhé republiky byl funkcionářem pravicové Strany národní jednoty. V březnu 1939 společně s dalšími krajně pravicovými organizacemi (Vlajka, Akce národní obrody), ale i některými členy z řad bývalé agrární a sociálně demokratické strany, vytvořil Český národní výbor, do jehož čela se nechal dosadit, což měla být podle představ aktérů budoucí vláda protektorátu. Český národní výbor pak vydal veřejné prohlášení:

„Národe Český!

V této těžké době ustavil se ze všech složek našeho lidu Český národní výbor. Tento výbor nepozůstává z žádných politiků a sleduje cíl, jednak upraviti poměr našeho lidu v přítomné těžké době k Německé říši, jednak z jednodušiti a usnadniti hospodářský, kulturní a sociální život v poměru k říši Německé. Funkce tohoto přípravného výboru spočívá v tom, aby byla definitivně odstraněna dosavadní ničím neodůvodněná zatrpklost k Německé říši. Náš národ žil po staletí v nejtěsnějších kulturních a hospodářských vztazích s německým národem, tak, jak cestu k tomu započal první a největší náš světec sv. Václav. Funkce Českého národní výboru bude proto směřovat k tomu, aby náš národ šel opět touto starou a osvědčenou cestou a aby sledoval myšlenku českých králů, kteří dovedli vždy najíti dobrou cestu k německému národu a získali dokonce v německém politickém světě vynikající postavení českému národu. Tím více musí nyní náš český lid se snažit, aby se vpravil do hospodářského organismu střední Evropy. Český národní výbor je přesvědčen, že zmizením škůdců našeho národa a ztrátou jejich politické moci cesta k přátelskému soužití s německým národem na poli kulturním, hospodářském a sociálním není již ničím brzděna. Jeho snahou bude, aby oba národy, jak německý, tak český, dospěly k úplnému vzájemnému pochopení a upevnily mezi sebou přátelskou soudržnost ve všech naznačených směrech.“[6]

Hrob generála Gajdy na Olšanských hřbitovech v roce 2003. V dubnu 2007 byl vandalsky poničen[7] a posléze opraven

Gajda ještě 15. března navázal v Praze styk s německým generálem von Gablenzem, kterému se představil jako předseda Českého národního výboru a slibil mu loajalitu a spolupráci. Teprve na zákrok prezidenta Háchy, který vyložil Němcům situaci, že Gajda a jeho výbor nepožívají jeho důvěru, přestali Němci s Českým národním výborem komunikovat.[8] Po této události, a po dohodě se státním prezidentem Háchou, převedl většinu členstva do řad Národního souručenství.

Za německé okupace finančně pomáhal českým letcům prchajícím do zahraničního odboje, intervenoval ve prospěch některých perzekvovaných osob a odmítal spolupráci s Němci,[9] či věděl o odbojových aktivitách svého syna.[9] Po popravě odbojáře Bohuslava Seluckého přijal se svou manželkou Seluckého dceru za schovanku.[9] Při oslavě padesátin v únoru 1942 vyzýval své příznivce, aby nespolupracovali s německými okupanty.[9]

Gajda byl 12. května 1945 uvězněn a v roce 1947 odsouzen na dva roky. V odůvodnění rozsudku se neobjevilo nic, co by svědčilo o jeho kolaboraci s nacisty, odsouzen byl za svou činnost v době druhé republiky, propagaci českého fašismu a přijetí funkce v Českém národním výboru.[10] Prokurátorem v jeho případě byl Josef Urválek, který pro něj navrhoval doživotní vězení.[11] Po započítání doby vyšetřovací vazby byl ihned propuštěn. Ve vazební věznici byl týrán, vinou krutého zacházení prakticky přišel o zrak.[12] Zemřel 15. dubna 1948 na leukémii.[13]

Jekatěrina Gajdová

V roce 1913 se Radola Gajda seznámil s Černohorkou Zorou Pironovou a oženil se s ní.[14] Po odchodu Gajdy na bojiště se přestěhovala ke svému tchánovi a žila v Kyjově.[14] Při vstupu do československých legií (rok 1917) uvedl Radola Gajda v poslužném spisu (obdoba osobního dotazníku), že je svoboden.[14] V roce 1918 poznal v Jekatěrinburgu studentku – Čerkesku Kateřinu (Jekatěrinu) Nikolajevnu Permjakovou (*1903–1974) se kterou se 25. června 1919 v Jekatěrinburgu oženil.[14] Když se v lednu roku 1920 Radola Gajda (spolu s manželkou Jekatěrinou Gajdovou) vrátil do Československa, zakoupil vilu v Říčanech, v níž spolu žili.[14] Dne 31. března 1920 se Radolu Gajdovi a Jekatěrině Gajdové narodil syn Vladimír (Ivann) a dne 27. listopadu 1921 syn Jiří (Georgij).[15] V roce 1923 zaniklo jeho manželství se Zorou Pironovou.[14] (Ta se poté vdala za advokáta z Prostějova.[14]) V roce 1926 Radola Gajda prohlašoval, že se jeho první žena jmenovala Kukavicová.[14] Pozdější nařčení z bigamie Gajda odmítal, podle svých slov byl rozveden již na Sibiři admirálem Kolčakem.

• Řád svatého Stanislava, III. třída s meči a mašlí, 1916 (Rusko)
• Řád svaté Anny, III. třída s meči a mašlí, 1916 (Rusko)
• Kříž Sv. Jiří[16], IV. stupeň, 1917 (Rusko)
• Řád svatého Jiří, IV. třída, 1917 (Rusko)
• Řád svatého Sávy, III. třída, 1917 (Srbské království)
• Řád svatého Vladimíra, III. třída s meči, 1918 (Rusko)
• Řád svatého Stanislava, II. třída s meči a mašlí, 1918 (Rusko)
• Řád svaté Anny, II. třída s meči, 1918 (Rusko)
• Řád čestné legie, IV. třída – důstojník, 1918 (Francie)
• Válečný kříž 1914–1918, 1918 (Francie)
• Československý válečný kříž 1914–1918, 1918
• Řád svatého Vladimíra, I. třída s meči, 1919 (Rusko)
• Kříž Sv. Jiří, III. stupeň, 1919 (Rusko)
• Řád svatého Stanislava, I. třída s meči a mašlí, 1919 (Rusko)
• Řád svaté Anny, I. třída s meči, 1919 (Rusko)
• Válečný záslužný kříž,[17] 1919 (Itálie)
• Řád sokola, s meči, 1919
• Řád lázně, II. třída – rytíř komandér (vojenský), 1919 (Velká Británie)
• Československá medaile Vítězství, (1919)
• Československá revoluční medaile, 1922
• Řád čestné legie, III. třída – komandér, 1923 (Francie)
• Řád svatého Sávy, II. třída, 1923 (království Jugoslávie)
• Řád Vytisova kříže,[18] I. stupeň II. třída, 1925 (Litva)
• Pamětní Kříž na válku 1916–1919,[19] 1925 (Rumunské království)
• Řád Polonia Restituta, II. třída, 1925 (Polsko)
• Řád svatého Vladimíra, IV. třída s meči a mašlí, (Rusko)