Adolf Nasavský

Sesazení Adolfa a zvolení Albrechta Habsburského novým římským králem

Adolf byl druhým synem nasavského hraběte Walrama II. a Adély, dcery hraběte Dětmara IV. z Katzenelnbogenu. Roku 1271 se Adolf oženil s Imaginou z Limburgu a zplodil s ní osm potomků. Podle pověsti šlo o sňatek z lásky.

Římský král Rudolf I. Habsburský zemřel 15. července 1291 ve Špýru, kde byl také pohřben.[1] Po jeho smrti převzal správu říše dočasně rýnský falckrabě Ludvík. Nastalé situace využil český král Václav II. a při jednání s říšským správcem se mu podařilo získat Chebsko, jež mělo pro české země důležitou strategickou a ekonomickou polohu.[2] Na podzim 1291 Václav získal podporu saského vévody Albrechta II. a braniborského markraběte Oty Dlouhého.[pozn. 1] Oba kurfiřti proklamovali své rozhodnutí následovat ve věci volby nového krále rozhodnutí českého panovníka.[5] Padly i pochybnosti ohledně volby Albrechta, syna Rudolfa Habsburského, který se pro pošlapávání svobod šlechty ve svých zemích netěšil v říši velké popularitě.[2] Jeho pozice také podkopávala povstání proti habsburské vládě v Rakousích a Štýrsku, i když ta dokázal s úspěchem potlačit. Taktéž útok uherského krále Ondřeje III. skončil nezdarem. Větších úspěchů dosáhly až tři alpské oblasti Uri, Schwyz a Unterwalden, jež se spojenými silami dokázaly Habsburkům ubránit. Tyto země posléze stály u zrodu dnešního Švýcarska.[6]

Zpočátku i celková politická situace v říši nasvědčovala tomu, že Albrecht skutečně římským králem zvolen bude.[7] Samotná volba proběhla ve Frankfurtu nad Mohanem v dubnu 1292. Václava II. zde zastupoval Bernard z Kamence doprovázený předními velmoži království – Hynkem z Dubé, Dobešem z Bechyně a Albrechtem ze Žeberka.[8] Jednání ovšem neprobíhala tak přímočaře, jak prohabsburská strana očekávala, protože část kurfiřtů ovlivněná českými vyslanci se vyslovila proti Albrechtově zvolení.[pozn. 2]

Spory mezi kurfiřty měly být vyřešeny předáním všech hlasů do rukou mohučského arcibiskupa. Ten pak k překvapení prohabsburského falckraběte Ludvíka, jenž očekával podporu habsburské strany, zvolil novým králem hraběte Adolfa Nasavského. Zde zapůsobily předchozí dohody mohučského duchovního s kolínským arcibiskupem a kurfiřtem Siegfriedem, jenž Adolfa s pomocí dalšího kurfiřta, trevírského arcibiskupa Bohemunda, na místo nového krále prosadil. Adolf Nasavský pocházel z nevýznamného šlechtického rodu, navíc se nemohl opřít o větší pozemkové domény jako Habsburkové, a byl tedy pro kurfiřty přijatelným kandidátem. Průchodnost volby tohoto nového kandidáta měl zajistit i ozbrojený doprovod, který překvapil další říšská prohabsburská knížata, jež se sjela na místo volby ve slavnostních oděvech.[10]

České diplomatické misi se v této chvíli výměnou za podporu arcibiskupova kandidáta, jež byla v daném okamžiku rozhodující, podařilo docílit významných zisků a privilegií.[11][12] Především došlo k ujednání sňatku mezi Adolfovým synem a Václavovou dcerou Anežkou. Václav II. si později na králi vymohl, že nebude obsazen prázdný markraběcí trůn v Míšeňsku, zemi ležící po proudu Labe a tedy obchodně významné pro České království, dokud by na něj Václav případně neprokázal své dědické nároky.[13][14]

Adolf Nasavský (nákres vitráže z kostela sv. Mauricia ve Wiesbadenu)

Adolf Nasavský neměl větší majetek, díky němuž by mohl vést politiku nezávislou na říšských kurfiřtech a další šlechtě. Proto se rozhodl po vzoru Rudolfa Habsburského získat pro sebe a svůj rod vlastní doménu. Tou se měly stát dvě země dosud v držení rodu Wettinů – Durynsko a Míšeňsko.[15][16] Při zisku druhé ze zmiňovaných oblastí ovšem do budoucna musel počítat s nároky českého krále, jemuž již dříve míšeňské území přislíbil, dodá-li Václav právní podklady ke svým nárokům. K tomu již došlo za změněné situace, neboť spory mezi Václavem a Albrechtem Habsburským, dřívějším Adolfovým protivníkem, se v letech po Adolfově volbě začaly urovnávat.

Mezitím Adolf Nasavský posiloval své postavení. Od durynského lantkraběte Albrechta Nezdárného odkoupil nároky na Durynsko i Míšeň a proti jeho synům, kteří se proti rozhodnutí svého otce rozhodli bránit se se zbraní v ruce, zorganizoval válečnou výpravu.[17] Původní dohody mezi českým i římským králem nicméně nadále platily. Při další vojenské výpravě roku 1296, během níž se Adolfovi podařilo získat podstatnou část území Albrechtových synů, se Adolf s Václavem sešel v Grünhainu.[18] Znovu přislíbil přezkoumání Václavových nároků na Míšeňsko a zároveň vyslal svého syna Ruprechta Nasavského s českým králem do Prahy, kde byl uzavřen sňatek[19] mezi ním a Václavovou dcerou Anežkou. Ruprecht měl být zároveň jakožto rukojmí zárukou, že k předání Míšně skutečně dojde.[20] Tento plán však ztroskotal, když o několik měsíců později Anežka zemřela.[21] Václava tím nepoutaly k nasavskému rodu žádné svazky a Ruprecht byl odeslán zpět.[20]

Adolf si v říši získával svou politikou v Míšni i v zahraničí stále více odpůrců. Jeho nevybíravé metody při prosazování územních požadavků i ochota bojovat za anglickou úplatu proti francouzskému králi Filipu Sličnému se stala terčem ostré kritiky.[22] Na základě podpory českého krále, vyjádřené zejména zasláním finančních prostředků na získání vojska,[23] i podpory dalších kurfiřtů se Albrecht Habsburský odhodlal k otevřené konfrontaci s Adolfem Nasavským. Dne 23. června 1298 se v Mohuči sešli kurfiřti a prohlásili Adolfa za sesazeného.[pozn. 3] Namísto něj zvolili následující den jako nového vládce Svaté říše římské Albrechta Habsburského.[25]

Rozhodující bitva proběhla 2. července 1298 u Göllheimu, ve které Adolf padl a jeho vojsko se poté rozuteklo.[26] Epizoda vlády nasavského rodu v říši tak skončila. Adolf byl pohřben v cisterciáckém klášteře Rosenthal a v roce 1309 jej nechal nový římský král Jindřich VII. převézt a pohřbít ve špýrském dómu.