Parsifal (odbojová skupina)

V listopadu 1938 založil Arnošt Heidrich (na popud prezidenta dr. Edvarda Beneše, ještě před jeho odchodem do exilu v říjnu roku 1938) základ odbojové skupiny, která by předávala informace exilové vládě a zahraničnímu odboji.[1] Tak byla založena skupina „ZAMINI v odboji“, jejíž členskou základnu tvořili zprvu osoby související s ministerstvem zahraničních věcí nebo s diplomacií.[1] U jejího vzniku stáli:[1]

• československý diplomat a zahraniční politik dr. Arnošt Heidrich;
• český historik, univerzitní profesor, československý politik a diplomat dr. Kamil Krofta;
• československý diplomat a vedoucí politického odboru kanceláře prezidenta Edvarda Beneše dr. Jan Jína;
• český novinář a publicista Antonín Pešl;
• diplomat, historik, archivář a publicista PhDr. Jaroslav Papoušek;
• československý diplomat, český básník, esejista a překladatel JUDr. Josef Palivec
• a další.

Další členové budoucí ilegální organizace Parsifal se rekrutoval ze stolní (salónní) společnosti „Táflrunda“, jejíž vznik se datoval již do roku 1932 a jejímiž zakladateli byli Julius Firt, Karel Steinbach a Rudolf Jílovský (člen Parsifala).[p 1] Mezi další členy Táflrundy patřili: Ferdinand Peroutka, Karel Poláček, Jiří Voskovec a Jan Werich, Eduard Bass, Jan Masaryk a Hugo Haas.[1]

K dalším členům odbojové skupiny Parsifal patřili:[1]

• český filmový režisér, producent a scenárista Jan Alfréd Holman (krycí označení „Tristan“;
• československý ekonom, ředitel Škodových závodů a průkopník reklamy Ing. František Sátora;
• český a československý politik, novinář, spisovatel a historik Jan Herben a
• diplomat, politik a národohospodář – hrabě Jindřich Kolowrat-Krakowský.

„Klub Přítomnost“ byl založen již v roce 1927 a jeho členové v něm diskutovali témata týkající se obhajoby demokracie, jakož i některé Masarykovy myšlenky či otázky úlohy a postavení Československa v Evropě.[1] Těchto diskusí se účastnili parsifalovci:[1]

• dr. Jan Jína;
• český právník a politik JUDr. Prokop Drtina;
• český právník a publicista JURr. Jaroslav Drábek;
• redaktor Antonín Pešl;
• český spisovatel a scenárista Karel Josef Beneš;
• hrabě Jindřich Kolowrat-Krakowský a
• paní Vlasta Pokorná.

Spolek „Drúza“ byl založen v roce 1937, měl asi 30 členů a mezi jeho členy patřili: ing. Václav Maria Havel, ředitel Exportního ústavu Theodor Pistorius, prof. dr. Leopold Šauer.[1] K pozdějším členům odbojové skupiny Parsifal náleželi:[1]

• český politik a právník JUDr. Ladislav Rašín;
• dr. Jaroslav Kratochvíl;
• československý politik, meziválečný ministr a poslanec Národního shromáždění dr. Antonín Srba a
• JUDr. Leopold Chmela.

Ženský spolek „Babinec“ se scházel již od roku 1931 ponejvíce v bytech paní Mileny Herbenové a paní Vlasty Pokorné (později i jinde).[1] Členky těchto „Babinců“ spojovaly společné zájmy, příbuzenské vztahy, politické názory i instituce, ve kterých pracovali jejich manželé.[1] Dámy zde sdružené četly knihy, časopisy, chodily do divadel, na koncerty a kulturu se snažily i šířit.[1] Do spolku (krom dvou již dříve zmiňovaných) patřily rovněž: Bohumila Pešlová, Stanislava Jínová, Ervína Brokešová, Anna Bořek-Dohalská, Růžena Sedmíková, Karla Rašínová a další dámy.[1]

Mezi členy odbojové organizace „ZAMINI v odboji“ resp. „Parsifal“ se dále zařadili:

• český malíř, ilustrátor, karikaturista, výtvarný kritik, člen seskupení českých avantgardních umělců Otakar Mrkvička;
• spisovatel, dramatik a diplomat Zdeněk Němeček;
• český diplomat, ministerský rada a regionální historik Náchodska PhDr. Stanislav Brandejs

Po 15. březnu 1939 přešla činnost odbojových skupin od schůzek, debat a vzkazů ke konkrétnímu plnění „podzemních“ úkolů.[1] Jedním z nich bylo i zajištění ilegálních spojovacích prostředků pro pravidelnou (a navíc též utajenou) komunikaci z území protektorátu do Londýna a dalších exilových středisek nacházejících se v dosud Němci neokupovaných státech.[1]

Hned po 15. březnu 1939 podnikl Zdeněk Němeček (tehdy ještě „nečlen Parsifala“, jím se stal až od druhé poloviny roku 1941) čtrnáctidenní cestu do Francie.[1] Informace, přivezené z této cesty, varovaly občany Protektorátu Čechy a Morava před odchodem do exilu, protože v zahraniční dosud nebyly připraveny podmínky pro obdobné akce většího rozsahu.[1] (Varování se netýkalo letců ani jednotlivých explicitně vyjmenovaných osob.[1])

Důležitost shromažďování a předávání informací z protektorátu do rukou exilových pracovníků jakož i doručování jejich odpovědí směřujících k osobám uvnitř protektorátu si uvědomil Rudolf Jílovský, který koordinoval zpravodajskou činnost v prvních měsících německé okupace.[1] Kontakt (hlavně se Slovenskem) v té době zajišťoval i Antonín Srba.[1]

Lze konstatovat, že tehdejší ilegální skupina „ZAMINI v odboji“ úspěšně fungovala v prvních měsících po německé okupaci Čech a Moravy při plnění úkolů zpravodajského charakteru.[1]

Zahájení druhé světové války (1. září 1939) přineslo do podzemní činnosti ilegálních složek zhoršené podmínky a tyto se neustále v průběhu druhé světové války komplikovaly a to tou měrou, jak Němci postupně dobývali a obsazovali území, na kterých působily československé zpravodajské spojky.[1] Ruku v roce s touto skutečností se v protektorátu „zdokonalovala“ a sílila činnost jeho represivních složek (gestapo) i německých zpravodajců (sicherheitsdienst).[1]

Na varovném příkladu úspěšných úderů protektorátních represivních složek proti „centrálně“ organizovaným ilegálním organizacím (PÚ, ON a později PVVZ a ÚVOD) si Arnošt Heidrich uvědomoval, jak důležitá je správná proporce a míra spolupráce centra „jeho“ ilegální skupiny s jednotlivými jejími členy, kteří fungují systémem „osamělí vlci“.[1]

Oblast úkolů, kterou v podzemí zajišťovala ilegální skupina „ZAMINI v odboji“, se na konci roku 1941 rozšířila i o pomoc odbojářským rodinám, postižených nacistickou persekucí v době Vánoc roku 1941.[1] Tehdy Arnošt Heidrich poprvé osobně jednal s Rudolfem Jílovským a odbojová skupina „ZAMINI v odboji“ se pak dále nazývala již jako „Parsifal“.[1]

Nástup zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (27. září 1941), zatčení ministerského předsedy Aloise Eliáše (27. září 1941), nařízení o výjimečném stavu a vyhlášení stanného práva (28. září 1941) implikovalo přerušení styku exilové vlády dr. Edvarda Beneše s dosavadní protektorátní vládou.[1] Masivní zatýkání a popravy v řadách členů ilegálních organizací zrodily v Londýně plán na Heydrichovo odstranění.[1]

Paravýsadek Anthropoid čelil problému s kontaktováním osob uvedených na záchytných adresách, ale parašutistům se podařilo navázat spojení se sokolskou organizací OSVO (později též Jindra (či Jindra-Vaněk)), v jejímž čele stál sokolský činovník Ladislav Vaněk (zvaný Jindra).[1] Ladislav Vaněk vytušil na koho je zacíleno tajné poslání skupiny Anthropoid a na počátku roku 1942 s tím obeznámil i ilegální skupinu Parsifal (konkrétně Leopolda Chmelu a Jaroslava Kratochvíla, od něhož se to dozvěděl následně i Antonín Srba).[1]

O tom, že atentát na Reinharda Heydricha povede pravděpodobně k další vlně represí namířené do řad odbojových pracovníků (a k rozbití již tak „těžce pochroumaných“ ilegálních struktur odboje), neměli ani Arnošt Heidrich a ani Ladislav Vaněk žádných pochyb.[1] Společně dohodli odeslání depeše do Londýna, která by vyjádřila nedůveru k plánovanému atentátu.[1] V závěru depeše prosazoval Ladislav Vaněk myšlenku o změně osoby, na níž bude atentát cílen.[1] Arnošt Heidrich oproti tomu chtěl varovat před provedením atentátu jako takového.[1] Nakonec ale Ladislav Vaněk ustoupil a tak byla do Londýna odeslána depeše v následujícím znění:[1]

Z příprav, které konají Ota a Zdeněk (Kubiš a Gabčík), a dle místa, kde to zařizují, usuzujeme přes jejich trvalé mlčení, že chystají atentát na H. Tento atentát by asi ničím nepřispěl spojencům, a pro náš národ by měl nedozírné následky. Nejenže by ohrozil naše rukojmí a politické vězně, ale vyžádal by si i tisíce dalších životů, uvrhl by národ do neslýchaného útisku, zároveň by smetl poslední zbytky jakékoli organizace, a tím znemožnil, aby zde ještě něco užitečného bylo vykonáno pro spojence. Prosíme proto, abyste dali příkaz, aby atentát nebyl podniknut.

—Depeše, Znění depeše, [1]

Následná vlna represí po atentátu (27. května 1942) zasáhla i osoby, které s odbojovou organizací Parsifal velmi blízce spolupracovaly.[1] Ladislav Vaněk byl zatčen pražským gestapem 4. září 1942.[1] Byl tvrdě vyslýchán a později sepsal na gestapu sedmatřicetistránkový protokol „Jak jsem chtěl zabránit atentátu“, kde vyzradil organizační strukturu odboje. V Pardubicích se gestapo dostalo (21. června 1942) do bytu Alfréda Bartoše a nalezlo zde seznam osob, s nimiž byl v kontaktu (mezi nimi bylo i několik členů odbojové organizace Parsifal).[1]

Jiní členové ilegální skupiny Parsifal byli ohroženi v souvislosti s prozrazením a se zatýkáním v jiných odbojových skupinách.[1] Například Václav Černý se ocitl v ohrožení života po rozbití Národního revolučního výboru inteligence (NRVI).[1] V čele NRVI stáli František Halas, Bedřich Václavek,[p 2] Vladislav Vančura[p 3] a právě Václav Černý.[1][p 4]

Realita roku 1942, který byl pro podzemní demokratické hnutí v protektorátu rokem obtížným, byla vyvážena navazováním nových kontaktů, které se ve výsledku projevily v urychlení při obnovování represivními složkami systematicky potírané ilegální činnosti.[1]

V létě roku 1942 navázala skupina Parsifal kontakt s budoucí demokratickou a nekomunistickou Radou tří (R3),[1][p 5] která oficiálně vznikla ale až v září 1942 na Českomoravské vysočině a na Vysočině na torzu gestapem rozbitých odbojových organizací Obrana národa (ON) a Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ).

Prvopočátek budoucího nového politického ústředí byl předznamenán navázáním spolupráce s odbojářem s krycími jmény Karel nebo Richard, kterým ve skutečnosti byl Karel Štainer-Veselý (1903–1993).[1] Pasivně zpravodajská činnost Ervíny Brokešové byla posílena pomocí, které se jí v tomto směru dostalo ze strany manželů Mainwaldových.[1] Arnošt Heidrich pak osobně udržoval kontakty s rodinou Rašínových, kteří byli dlouhodobě odbojově činní.[1] Přímé spojení s londýnskou exilovou vládou zajišťované ilegálními vysílačkami Sparta bylo sice přerušeno v roce 1941 jejich odhalením a zničením, ale v roce 1942 se spojení podařilo obnovit pomocí tzv. slovenské cesty a to díky kontaktům s Peterem Zaťkem, se kterým již v prvních měsících po vzniku Protektorátu Čechy a Morava spolupracoval Antonín Srba.[1] Zprávy k Arnoštu Heidrichovi směřovaly zejména prostřednictvím paní Vlasty Pokorné a Leopolda Chmely.[1]

Nové politické ústředí se formovalo v tzv. Přípravném národním revolučním výboru (PRNV) v jehož čele stáli: šéf činohry Národního divadla básník Jaroslav Kvapil,[p 6] bývalý prezident nejvyššího soudu právník Emil Pavel Lány[p 7] a bývalý ministr zahraničí Kamil Krofta.[1][p 8]

Vlastní vedení PRNV ale spočívalo ponejvíce na bedrech Emila Lányho, jemuž pomáhal František Richter.[1] Integrační snahy PRNV zahrnovaly nejen odboráře ale i ilegální struktury KSČ a díky tomu si PRNV udržel až do konce druhé světové války jistou kontinuitu.[1] Vznik a činnost PRNV definovala nejen osudy domácího odboje nýbrž i skupiny Parsifal.[1]

V prvních měsících roku 1943 se začala rozvíjet pasivně zpravodajská činnost a to díky Karlu Josefu Benešovi.[1] Podrobnější zprávy dodávala Arnoštu Heidrichovi i paní Vlasta Pokorná.[1]

Rozpuštění III. Internacionály (15. května 1943) inspirovalo demokratické síly v odboji ke spolupráci s ilegálními strukturami KSČ v domnění, že Rusové ustupují od myšlenky podmanit si státy, které připadnou pod sovětskou sféru vlivu.[1] Vyjednavačem mezi komunisty a demokraty byl ustanoven Václav Černý, jako spojka pak fungoval Josef Palivec.[1][p 9] V září 1943 se Václav Černý sešel (v Praze) na jednání s Jaroslavem Kratochvílem a následně Jaroslav Kratochvíl předal návrh na spolupráci komunistů s demokraty na ÚV KSČ.[1] Tady prošel návrh schvalovacím řízením a Jaroslav Kratochvíl byl zvolen coby zástupce KSČ v PRNV.[1]

Přes názorové rozdíly (demokraté hledali cestu k porážce Německa; komunisté k vytvoření dobrých poválečných podmínek pro realizaci zájmů své strany) byl původní program PRNV „Za svobodu“ zredukován do tzv. „Čtyř pražských bodů“.[1] Tak se ke konci druhé světové války (na platformě PRNV) podařilo vytvořit domácí „frontě“ (tj. zástupcům všech významnějších politických stran) s komunisty určitou „koalici“ (Česká národní rada).[1]

Na jedné z větších porad členů skupiny Parsifal (v bytě paní Vlasty Pokorné) se sešly osoby z okruhu bývalé Táflrundy, ZAMINI v odboji, Drúzy, Antonín Srba a JUDr. Leopold Chmela.[1] Kromě organizačních záležitostí (v souvislosti s vyvíjenou zpravodajskou činností) byl na programu i politický postoj členů Parsifala k Sovětskému svazu.[1] Rudolf Jílovský otevřeně před SSSR přítomné varoval.[1] Koncem prosince 1943 se celá skupina vyjádřila k otázce SSSR a jeho poválečného angažmá v Československu ve stanovisku zaslaném exilové vládě do Londýna: byly připuštěny sympatie k Rusku spolu s obavami z rostoucího vlivu komunismu.[1] Členové vyjádřili názor, že v případě obsazení Československa by mělo být toto rozděleno tak, že by sféry vlivu v Československu měly kopírovat třetiny (státy Velké trojky).[1] (Obavu z přibližujícího se východního spojence nezmenšovala ani existence dohody o vzájemné pomoci a spolupráci mezi Československem a Sovětským svazem ratifikovaná na konci roku 1943.[1])

V dubnu 1944 využil Arnošt Heidrich pro Parsifal možnosti spolupracovat více s ideově blízkou ilegální skupinou generála Vojtěcha Luži (tj. s R3)).[1] Dne 30. dubna 1944 se na popud Arnošta Heidricha sešel Josef Grňa s Leopoldem Chmelou na schůzce k dohodě podrobností vzájemné spolupráce a sloučení obou skupin.[1] Arnošt Heidrich byl určen jako politický reprezentant řízení sloučené skupiny na teritoriu Prahy a v Čechách, zatímco Josef Grňa si ponechal v působnosti Moravu.[1] V dalších bodech následné diskuze (partyzánský odboj, spolupráce při defenzivním o ofenzivním zpravodajství, otázky hospodářských opatření po válce (zde se sice shodli, ale názorově se rozešli s postoji KSČ), ...) pak došlo k oboustranné shodě.[1] JUDr. Leopold Chmela byl na začátku června 1944 zatčen gestapem a spolupráce tak nemohla dále pokračovat.[1]

Další se dostal do rukou gestapa Jaroslav Kratochvíl a v ohrožení zatčení se ocitl i člen protinacistického odboje napojený na Heidrichovu skupinu – kurýr V. Staller, který se urychleně přesunul na Slovensko, kam se odebral i Antonín Srba (ten se dostal na Slovensko těsně před vypuknutím SNP (29. srpen 1944) a cílem jeho jednorázové cesty bylo splnit úkol zadaný mu Arnoštem Heidrichem).[1]

Po vypuknutí SNP odešel na Slovensko Vladimír Žikeš aby se tu (v zájmu odbojové skupiny Parsifal) sešel s představiteli exilové vlády, což byla příležitost k přímé výměně názorů mezi členy zahraničního i domácího odboje.[1] (řešily se otázky vztahů mezi Východem a Západem, poválečné politické uspořádání, dodávky zbraní ze Západu, ...)[1] Poté, co bylo SNP na konci října 1944 (28. října 1944) potlačeno, vrátil se Vladimír Žikeš zpět do pohraničí, kde informoval své kolegy v Čechách o situaci na Slovensku.[1]

Ve druhé polovině roku 1944 došlo na domácí „frontě“ k velkým raziím.[1] Člen skupiny Parsifal Zdeněk Němeček měl přesvědčit Alberta Pražáka, aby se postavil do čela českého demokratického odboje, pokud s tím bude souhlasit PRNV (ten byl zásahy gestapa značně narušen, ale ve své činnosti pokračoval dále).[1]

Na podzim 1944 zasáhly perzekuce gestapa i R3.[1] Generál Vojtěch Luža byl při přestřelce s protektorátními četníky zabit 2. října 1944 ve vsi Hřiště u Přibyslavi. Nástupce vojenského velitele Rady tří podplukovník Josef Svatoň (1893–1944, krycí jméno Doubek) přišel o život rovněž v podzimních dnech roku 1944.[1] Obě tato úmrtí způsobila ztrátu odbojového spojení do oblasti na sever od Labe.[1]

Ztráty postihly i některé členy odbojové skupiny Parsifal.[1] Václav Černý spolu s Josefem Palivcem (zbylí členové užšího kruhu PRNV) udržovali kontakt se zástupcem komunistického hnutí Jaroslavem Kratochvílem, dále s vládním vojskem a v neposlední řadě s Heidrichovou skupinou.[1]

Václav Černý byl 11. ledna 1945 zatčen gestapem a až do konce války byl vězněn a vyšetřován na Pankráci. Následovalo zatýkání dalších: Zdeněk Němeček (zatčen gestapem 22. února 1945), Josef Palivec (uvězněn v lednu 1945), Rudolf Jílovský (na jaře 1945 byl vězněn na Pankráci) a dokonce i vedoucí celé skupiny Arnošt Heidrich (od února 1945 do května 1945 vězněn v Terezíně a následně na Jenerálce).[1]

Gestapo ale neuvěznilo všechny odbojáře, kteří souviseli s PRNV nebo skupinou Parsifal.[1] Hrabě Jindřich Kolowrat-Krakowský na poslední chvíli vycestoval (s celou rodinou) do Podkrkonoší; A. Brabec se po zatčení spisovatele Zdeňka Němečka a Rudolfa Jílovského ukryl na Benešovsku (tady se vydával za lesního dělníky a tvář si zamaskoval plnovousem).[1] Zatčení v únoru 1945 se vyhnul i Antonín Srba, který se snažil dále ilegálně pracovat a to za pomoci „Babince“, jehož členky nebyly raziemi gestapa dotčeny.[1] Zejména díky pasivně zpravodajským službám se dařilo pronikat do zázemí státní policie.[1] Dopaden nebyl ani režisér Jan Alfréd Holman, který odjel na Slovensko poté, co byl varován na základě motáku od Zdeňka Němečka (moták byl propašován z pankrácké věznice).[1]

Jan Alfréd Holman působil na Slovensku coby vyslanec skupiny Parsifal.[1] Na schůzce s prezidentem dr. Edvardem Benešem (ten se na začátku dubna 1945 usadil v Košicích) mu předal veškeré vzkazy od odbojářů.[1] Skupině Parsifal blízký Vladimír Žikeš působil rovněž tou dobou na Slovensku.[1] Jako třetí zástupce domácího odboje přijel na jednání do Košic i univerzitní profesor Josef Grňa.[1] Josef Grňa prosazoval názory České národní rady (ČNR), která sdružovala všechny složky domácího odboje.[1] Grňa ČNR považoval za skutečnou vládu, jenž by měla do rukou prezidenta (po skončení války a po jeho návratu z exilu) předat vedení osvobozeného Československa.[1] Na začátku jednání s dr. Edvardem Benešem Josef Grňa upřednostňoval témata vojenská (požadoval dodání zbraní pro možnost ozbrojeného odporu, i když Grňovi i Benešovi bylo zřejmé, že požadavek přišel nejspíše poněkud pozdě a nebude asi možno jej v historicky krátké době splnit) před otázkami politickými.[1] Jaké však bylo Grňovo překvapení, když se dozvěděl, že kromě sociálně demokratické strany má být po druhé světové válce obnovena v Československu také strana lidová a strana národně socialistická.[1] Tento krok totiž odporoval programovému prohlášení, ve kterém se odbojáři stavěli jednoznačně proti návratu některých prvorepublikových stran.[1]

O půlnoci z 28. dubna 1945 na 29. dubna 1945 bylo v pražské pankrácké věznici shromážděno několik vězňů: Arnošt Heidrich, Zdeněk Němeček, Jaroslav Kvapil, Kamil Krofta a Ivan Dérer.[1][p 10] Všichni jmenovaní byli přivedeni do místnosti, ze které se z věznice odjíždělo, stáli otočeni čelem ke zdi a následně byli převezeni na pražskou Jenerálku (místo pobytu jim bylo sděleno až ráno 29. dubna 1945).[1] Druhého dne (30. dubna 1945) s nimi začal vyjednávat šéf politické sekce dr. Fuchs (ten býval obvykle přítomen i u výslechů významnějších vězňů).[1] Fuchs vězně seznámil s postupem komunismu do Evropy a hrozbě krveprolití, ke kterému může v Praze dojít a požadoval na nich, aby obnovili své styky s evropskými státníky.[1] Všichni zadržení (jak se již během cesty na Jenerálku dohodli) ale odkázali Fuchse na exilovou vládu.[1] Stejné požadavky zopakoval Fuchs ještě 2. května 1945, ale obdržel od zadržených stejnou odpověď.[1]

Po vypuknutí pražského povstání (5. května 1945) byla většina zatčených odbojářů propuštěna, (toho dne byl propuštěn i Rudolf Jílovský).[1] Na svobodu se dostali i ostatní věznění z Jenerálky, svobody se dočkal i Josef Palivec a Václav Černý.[1]

K sídlu České národní rady (ČNR) v Bartolomějské ulici se vydali Jan Jína (vrátil se z koncentračního tábora), Jindřich Kolowrat-Krakowský, Arnošt Heidrich, Josef Palivec, Rudolf Jílovský a Václav Černý.[1] V sídle ČNR byli již přítomni: generál Karel Kutlvašr, předseda ČNR Albert Pražák a komunista Josef Smrkovský, který ovšem dal těmto příchozím najevo, že jejich přítomnost na místě není žádoucí. („Vaše přítomnost tu není nijak žádoucí. Respektujete kapitalistický svět a dnešní doba vyžaduje nové přístupy.“)[1] Jediným členem ČNR byl z kruhu parsifalovců zvolen pouze Václav Černý, jehož se jednání Josefa Smrkovského s jeho odbojovými druhy nemile dotklo (Arnošt Heidrich, Rudolf Jílovský i Josef Palivec museli budovu opustit).[1] Později se Václav Černý o svých zkušenostech v ČNR vyjádřil:

Česká národní rada byla v podstatě podnikem komunistické strany, z iniciativy komunistů vznikla, komunistických členů a jejich souputníků měla naprostou většinu, řízena byla Josefem Smrkovským (…) cílem bylo proměnit národní povstání v sociální revoluci.

—Václav Černý, o svých zkušenostech v ČNR, [1]

Zvolený komunistický ministr Václav Kopecký dne 12. května 1945 zamítl požadavek (vznesený ČNR po návratu exilových představitelů), jenž se týkal doplnění ČNR o účastníky domácího odboje.[1] Tak se stalo, že ČNR zmizela z poválečného politického dění.[1] Paradoxně tak konec druhé světové války znamenal pro členy odbojové skupiny Parsifal na jedné straně porážku Německa, ale na druhé straně nástup komunismu.[1]

Arnošt Heidrich navázal po válce kontakt s Miladou Horákovou a spolupracoval s ní až do své emigrace (krátce po březnu 1948). Milada Horáková se jako členka parlamentní zahraničně-politické komise pokoušela po válce prohlubovat vztahy Československa se Západem, ale východoevropské i středoevropské státy ztratily pro Západ svůj strategický význam.[1] Po roce 1948 začala Milada Horáková organizovat třetí československý odboj.[1]

• Pokorný, Jindřich. Parsifal: osudy jedné demokratické odbojové skupiny v letech 1938-1945 s poválečným dovětkem. Vydání 1. Praha: Academia, 2009. 558 stran, [24] stran obrazových příloh. Paměť; svazek 23. ISBN 978-80-200-1606-5.

• Bohumil Bachura