Prokop Drtina

Prokop Drtina (13. dubna 1900 Praha – 16. října 1980 Praha) byl český právník a politik. Před druhou světovou válkou byl tajemníkem prezidenta Edvarda Beneše a během ní působil jako jeho blízký spolupracovník a pod pseudonymem Pavel Svatý také jako komentátor českého vysílání londýnského rozhlasu. Po válce se stal ministrem spravedlnosti a byl jedním z demokratických ministrů, kteří v únoru 1948 podali demisi. Jako významný obhájce demokratického zřízení byl po tomto komunistickém puči perzekvován a vězněn. Podpořil Chartu 77.

JUDr. Prokop Drtina
Prokop Drtina, září 1945 (kolorovaná fotografie)
Poslanec Prozatímního NS
Ve funkci:
1945 – 1946
Poslanec Ústavodárného NS
Ve funkci:
1946 – 1948
Ministr spravedlnosti
Ve funkci:
6. listopadu 1945 – 25. února 1948
PředchůdceJaroslav Stránský
NástupceAlexej Čepička
Stranická příslušnost
ČlenstvíČSNS
Narození13. dubna 1900
Praha
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí16. října 1980 (ve věku 80 let)
Praha
Československo Československo
RodičeFrantišek Drtina
PříbuzníBěla Horáková (neteř)
Pavel Drtina (synovec)
Alma materUniverzita Karlova
Profesepolitik, spisovatel a právník
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka II. třída, in memoriam (1991)
Podpis
CommonsProkop Drtina
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Do druhé světové války

Narodil se v rodině univerzitního profesora Františka Drtiny. Byl členem legendární Dvojky, pražského skautského oddílu. Po maturitě na smíchovském reálném gymnáziu vystudoval v letech 1919–1923 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a poté nastoupil na místo úředníka české finanční prokuratury. Ve dvacátých letech byl činný ve studentském hnutí a v letech 1925–1928 působil jako předseda studentstva Národní strany práce. V letech 1926–1938 byl předsedou klubu Přítomnost, který založil společně s Jaroslavem Drábkem. V roce 1929 místo úředníka české finanční prokuratury opustil a začal pracovat v Kanceláři presidenta republiky. V roce 1936 se stal osobním tajemníkem prezidenta Edvarda Beneše.

Po okupaci v roce 1939 se stal členem odbojové organizace Politické ústředí, 26. prosince 1939 ilegálně emigroval do zahraničí. Během války působil jako politický referent a spolupracovník prezidenta Edvarda Beneše a jako komentátor českého vysílání londýnského rozhlasu. Aby neriskoval perzekuci svých blízkých na území nacistické říše, používal pseudonym Pavel Svatý. V letech 1944–1945 byl členem československé vládní delegace pro osvobozené území a v říjnu 1944 s ní působil na území Slovenska obsazeném povstalci.

Po druhé světové válce

Po válce byl členem předsednictva Československé strany národně socialistické a poslancem Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění. Od listopadu 1945 do února 1948 byl ministrem spravedlnosti. V tomto období se snažil hájit nezávislost justice proti snahám komunistické strany ovládnout ji a upotřebit pro své revoluční cíle. Jeho snahy se v tomto směru střetávaly se smíšenými úspěchy, navíc i on sám se snažil justici občas využít pro stranické cíle. Dosti kontroverzně jsou vnímány jeho radikální postoje ve věcech vyrovnání se s „okupanty, zrádci a kolaboranty“.

V roce 1947 byl jedním ze tří ministrů (vedle Petra Zenkla a Jana Masaryka), kterým byly poštou doručeny krabičky s výbušninou. Prokop Drtina jako ministr spravedlnosti požadoval vyšetření celého případu. Komunistická policie nebyla schopna nic vyšetřit (údajně se ani nepokusila sejmout otisky prstů z krabiček), zatímco státní zastupitelství v Olomouci zjistilo, že za případem stojí představitelé komunistické strany. Tento případ je známý jako Krčmaňská aféra a souvisí s pozdějšími únorovými událostmi.

Fotografie z vyšetřovacího spisu Prokopa Drtiny (1952)

Spolu s ostatními demokratickými ministry podal 20. února 1948 demisi (viz Únor 1948). Tři dny po komunistickém puči se 28. února 1948 pokusil o sebevraždu skokem z okna, resp. balkonu. S těžkými zraněními byl přepraven do nemocnice Na Bulovce. Od března 1948 byl ve vyšetřovací vazbě a v prosinci 1953 byl na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen k 15 letům vězení.

V roce 1960 byl propuštěn díky amnestii a v roce 1969 byl plně rehabilitován, v roce 1971 byla však jeho rehabilitace revokována.

Tři roky před svojí smrtí ještě stihl podpořit Chartu 77,[1] nestal se však jejím signatářem. Prohlášení Charty 77 signoval v bytě otce Václava Havla. S publikací svého podpisu nesouhlasil, protože se obával, aby jeho účastí jako „reakčního politika“ nebyla Charta 77 kompromitována. Jeho postoj byl předvídavý, režimní propaganda se skutečně následně snažila o jeho dehonestaci. Při vyšetřování signatářů Charty 77 Prokop Drtina svůj podpis nezapřel, naopak se podle dochované výpovědi z 19. ledna 1977 k němu hrdě hlásil. Výslech se přitom uskutečnil již několik dnů po zatčení Václava Havla, Jiřího Lederera, Oty Ornesta a Františka Pavlíčka, kteří odeslali rukopis jeho pamětí Československo můj osud do zahraničí.[2]

Zemřel roku 1980 v Praze. Byl zpopelněn, popel byl pak rozptýlen na Olšanských hřbitovech, kde se nachází též hrob jeho rodičů.

Rodinný život

V červnu 1930 se oženil s Lídou Stockovou–Burianovou.[3]

Dílo
  • A nyní promluví Pavel Svatý: londýnské rozhlasové epištoly z let 1940-1945. Praha: Vladimír Žikeš, 1945. 453 s.
  • Československo můj osud Svazek I. Melantrich - 1991, ISBN 8070231025. 479 s.
  • Československo můj osud: Svazek I. / Kniha 2 - Melantrich - 1991. 251 s.
  • Československo můj osud Svazek II Melantrich - 1991 ISBN 8070231149. 253 s.
  • Československo můj osud: Svazek II. / Kniha 2 - Melantrich - 1992. 461 s.

Odkazy

Reference
  1. libpro.cts.cuni.cz [online]. [cit. 2011-01-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-25.
  2. BLAŽEK, Petr. Prvních 100 dnů Charty 77 : průvodce historickými událostmi. Praha: Academia, 2018. 451 s. ISBN 978-80-200-2782-5. S. 63.
  3. Společenský život/Sňatky. Národní listy. 11. 6. 1930, s. 4. Dostupné online.

Literatura
  • Drtina, Prokop. Československo můj osud. Osud českého demokrata 20. století. Toronto: '68 Publishers, 1982, Praha: Melantrich, 1991. 479 s.
  • KAPLAN, Karel. Útěky do emigrace 1948. [2. část], Prokop Drtina. Historický obzor. 1999, roč. 10, čís. 11/12, s. 273–275. ISSN 1210-6097.
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.
  • KOUTEK, Ondřej. Prokop Drtina : Osud československého demokrata. Praha: Vyšehrad ; Ústav pro studium totalitních režimů, 2011. 431 s. ISBN 978-80-7429-069-5, ISBN 978-80-87211-50-2.
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 132.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 260–261.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 14. sešit : Dot–Dvo. Praha: Libri, 2011. 339-466 s. ISBN 978-80-7277-451-7. S. 392–393.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.