Zdeněk Němeček (spisovatel)

Narodil se v rodině trafikanta (nájemce prodeje c. k. tabáku) v Josefově Aloise Němečka a jeho manželky Antonie, rozené Uhlířové. Při křtu dostal jméno Sydonius Vácslav (s poznámkou v matrice „česky Zdeněk“).[2] V Hradci Králové vystudoval nižší gymnázium a ve studiu pokračoval na obchodní akademii, na které maturoval roku 1912. Poté absolvoval jednoroční kurs při exportní obchodní akademii ve Vídni.[1]

Po krátké předchozí praxi v Hamburku a Terstu nastoupil roku 1910(?) v moskevské filiálce firmy Laurin a Klement. Ihned po vypuknutí války se přihlásil do České družiny, předchůdce ruských československých legií. V Moskvě absolvoval vyšší vojenskou školu, po službě v ruském armádním 24. pluku se v roce 1917 připojil k československým legiím. V nich působil do 31. 12. 1919 a opustil v hodnosti poručíka; po návratu do vlasti byl povýšen na nadporučíka.[3] Po návratu do vlasti získal hodnost nadporučíka ruských legií.

V Československu pracoval krátce jako spojovací důstojník kontrolní spojenecké komise dozírající na dělení Těšínska. Od listopadu 1920 působil na ministerstvu zahraničních věcí. (Domluvil se rusky, německy, francouzsky, italsky, polsky a anglicky.)[p 1] V letech 1922–1923 zastával funkci konzulárního atašé v Norimberku, jako konzul či vicekonzul pracoval v New Yorku (1926–1929), Marseille (1932–1936).[4] Ve Španělsku pobýval v letech 1937–1939, nejprve jako legační tajemník v Madridu, do roku1938 chargé d'affaires v Barceloně. Ze Španělska přispíval sloupky do Lidových novin.[5] Navštívil též střední Ameriku a západní Afriku, zahraniční pobyty inspirovaly většinu jeho literárního díla.

Po obsazení Čech a Moravy nacistickým Německem se od srpna 1939 stal úředníkem Národní a univerzitní knihovny v Praze, v roce 1941 odešel do penze. Zákaz publikování ho postihnul v roce 1942. V penzi často pobýval v Ratajích nad Sázavou.[1]

Do odboje se Zdeněk Němeček zapojil ihned po 15. březnu 1939, kdy vykonal čtrnáctidenní cestu do Francie. Z cesty přivezl především informaci, že pro odchod československých občanů nejsou prozatím v zahraničí vytvořeny podmínky, s výjimkou letců a osob jednotlivě jmenovaných. Spolu s Rudolfem Jílovským a Antonínem Srbou zajišťovali spojení s československým exilem.[6]

Od konce roku 1941 spolupracoval s ilegální zpravodajskou skupinou Parsifal, ve které pracovali např. Arnošt Heidrich, hrabě Jindřich Kolowrat-Krakowský, Leopold Chmela, malíř Otakar Mrkvička a filmař Josef Holman. Skupina Parcifal byla napojena na čsl. exilovou vládu v Londýně a Zdeněk Němeček v ní aktivně působil až do 22. února 1945, kdy ho gestapo zatklo. Do konce okupace byl vězněn ve věznici gestapa v Praze na Pankráci.

Po druhé světové válce se stal vyslancem v Dánsku.[7] (Tisk z roku 1946 zaznamenal historku z Kodaně, ve které se Němeček zasloužil o navrácení mistrovského violoncella ukradeného českému virtuosovi.[8]) Když se mu v roce 1948 podařilo, že rodina vycestovala za ním, všichni emigrovali do Kanady. V roce 1951 získal místo ve Svobodné Evropě a rodina se přestěhovala do New Yorku.[9]

Při příležitost vydání slovinského překladu jeho knihy cestoval v roce 1957 do Lublaně. Během cesty v Mnichově náhle zemřel.[1]

V roce 1993 byly jeho ostatky převezeny z New Yorku na Vyšehradský hřbitov v Praze.[10]

V roce 1925 se Zdeněk Němeček oženil s Annou Alexejevnou Korovjakovskou, ruskou emigrantkou pocházející ze šlechtické rodiny. Jejich dcera Olga se narodila v USA, v 50. letech 20. století provdala za bývalého tajemníka Huberta Ripky doktora Viléma Brzoráda.[9] Olga Brzorádová své vzpomínky zaznamenala v textu Vzpomínky na mého otce Zdeňka Němečka.[11]

Přispíval do řady periodik, např. Lidové noviny či Přítomnost

• Legionářské novely (Praha, Památník odboje, 1920 a 1922)
• Západoindický deník (v Praze, Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, 1929)
• New York: zamlženo (tragické osudy českých řemeslníků v New Yorku na pozadí války, Praha, Družstevní práce, 1932 a Sfinx, Bohumil Janda, 1934)
• Na západ od Panonie (román, líčí podmínky rusínských a slovinských havířů ve Francii, Praha, Sfinx, Bohumil Janda, 1935, 1936, 1940, 1941, 1945, 1946)[p 2]
• Kátinka (Praha, Sfinx, B. Janda, 1936; Josefov, Fr. Večeřa, ilustroval Karel Müller, 1945)
• Vějíř z poledníků (Praha, Evropský literární klub, 1937; Sfinx, Bohumil Janda, 1940, 1941, 1948)
• Dopisy ze Senegambie (v Praze, Fr. Borový, 1938 a V Brně, Lidové noviny, 1938)
• Ďábel mluví španělsky (román ze španělské občanské války, V Brně, Lidové noviny, 1939; Praha, Sfinx (B. Janda), 1939, 1940, 1948)[p 3]
• Ostrovy smaragdového růžence (západoindický deník, Praha, Sfinx, Bohumil Janda, 1940, 1941, 1948)
• Po povídce (autoři František Kožík, Zdeněk Němeček -povídka Na otrokářské lodi ze sbírky Vějíř z poledníků, Miloslav Fábera; upravil a původními litografiemi vyzdobil Emil Kotrba; V Praze, Klub 777 bibliofilů, 1941)
• Evropská kantiléna (V Brně, Svobodné noviny, 1945; Praha, Sfinx, Bohumil Janda, 1946, ilustroval Cyril Bouda)[p 4]
• Islandské dopisy' (cestopis o poválečném Islandu psaný formou dopisů příbuzným a přátelům, s fotografiemi autora, V Praze, Nakladatelství ELKu, 1948)
• Chanson triste ; O dvou Janech (Praha, Karel Synek, 1948)

• Tvrdá země (New York, C S Publishing Co, mezi 1955 a 1965)
• Stín a jiné povídky (Lund : Sklizeň svobodné tvorby, 1957)
• Bloudění v exilu (úvod Ferdinand Peroutka; ilustr. a obálka Dorian Destenay, Lund, Sklizeň svobodné tvorby, 1958)
• Ďábel mluví španělsky (Zürich, Konfrontation, 1974)
• Xenia (Zürich, Gute Schriften, 1975)[p 5]

• New York - zamlženo (doslov napsal Jiří Opelík; Praha, Československý spisovatel, 1969)
• New York - Zamlženo (komentář Vladimír Papoušek a Milan David, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2007)
• Tvrdá země (závěrečnou studii napsal Vladimír Papoušek, Praha, Torst, 2008)

• Primus tropicus (Veselohra o třech dějstvích, Praha, F. Švejda, 1925)
• Zač lidský život? (hra o 4 jednáních, V Praze, A. Neubert, 1936) premiéra 23. 10. 1936 ve Stavovském divadle[13]
• Most (hra o třech jednáních s předehrou a dohrou, V Praze, A. Neubert, 1938); premiéra 15. 1. 1938 ve Stavovském divadle[14]
• Balada o Kátince (dramatická báseň o sedmi obrazech, Praha, Fr. Borový, 1940)
• Rukopis času (hra o šesti obrazech, V Praze, A. Neubert, 1945, 1947)
• Penězokaz (hra o pěti jednáních, V Praze, A. Neubert, 1946) premiéra 13. 4. 1946 ve Stavovském divadle[15]

Zdeněk Němeček napsal texty písní z filmů:[16]

• Modrý závoj (1941, režie Jan Alfréd Hofman, hl. role Vlasta Matulová)
• Bláhový sen (1943, režie Jan Alfréd Hofman, hl. role Nataša Gollová)

Ostatní:

• Zajatý (Filmový scénosled podle povídky Zdeňka Němečka napsal Miroslav Rutte, Praha, Státní výroba celovečerních filmů, výrobní skupina Karel Feix, 1946)

• OPELÍK, Jiří. Zdeněk Němeček. In: Jiří Opelík a kolektiv. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0708-3. Svazek 3/I. M–O. S. 488–491.
• ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt (1939 - 1941). Praha: Laguna, nakladatelství a vydavatelství, 2002. ISBN 80-86274-40-3.
• MERTLÍKOVÁ, Olga. Legionář, diplomat a spisovatel Zdeněk Němeček. Jaroměř: Jaroměř: Městské muzeum, 2004. ISBN 80-903131-4-0.
• ČERNÁ, Klára. Činnost odbojové skupiny Parsifal se zaměřením na osobu Leopolda Chmely a zejména jeho poválečný osud. Pardubice, 2009. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Václav Veber. s. 22–42. Dostupné online.
• POKORNÝ, Jindřich. Parsifal, osudy jedné demokratické odbojové skupiny v letech 1938-1945 s poválečným dovětkem. Praha: Academia, 2009. 558 s. ISBN 978-80-200-1606-5.

• Seznam českých spisovatelů
• Česká literatura v letech 1900–1945
• Parsifal (odbojová skupina)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zdeněk Němeček na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Zdeněk Němeček
• Zdeněk Němeček ve Slovníku české literatury po roce 1945
• Zdeněk Němeček v Databázi knih
• Literární archiv PNP: Zdeněk Němeček Archivováno 18. 2. 2018 na Wayback Machine