Václav Kopecký

Narodil se jako třinácté dítě v rodině malého živnostníka a funkcionáře Sokola. Zapsal se na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, studia ale nedokončil.[3] Jako student se stal členem sociálnědemokratické mládežnické organizace, později se však přiklonil k marxismu a v roce 1921 se stal zakládajícím členem KSČ.[4] Jako novinář v té době přispíval do Rovnosti, Pravdy, Dělnického deníku a od roku 1928 byl redaktorem Rudého práva.

V letech 1929–1935 a 1935–1938 byl poslancem československého parlamentu za KSČ. Když byla v říjnu 1938 zastavena činnost KSČ, odešel Václav Kopecký do SSSR, kde pobýval až do roku 1945 spolu s Klementem Gottwaldem a dalšími významnými českými komunisty. Po osvobození Československa v roce 1945 trvale ovlivňoval veřejný život jako člen vlády (již od 4. 4. 1945 ministr v první vládě Národní fronty), poslanec a člen Ústředního výboru KSČ a jeho předsednictva.[5]

Zemřel v Praze na plicní embolii. Byl mu uspořádán státní pohřeb.[6]

Od počátku své kariéry byl věrným spojencem Klementa Gottwalda. Na V. sjezdu KSČ v roce 1929 byl jedním z tzv. „karlínských kluků“, kteří se v sekretariátu v Sokolovské ulici v Karlíně v čele s Gottwaldem zmocnili vedení strany. Ve vedení strany zůstal až do své smrti.[13] Z KSČ následně odešla většina zakládajících členů a v následujících volbách ztratila 3 procentní body.

V letech 1931–1938 byl poslancem Národního shromáždění republiky Československé a byl rovněž členem nejvyššího vedení KSČ. Zároveň byl po celá 30. léta 20. století informátorem Kominterny a sovětských vedoucích míst o situaci v Československu a v komunistické straně.[3] V roce 1931 pronesl v parlamentu projev, ve kterém ostře kritizoval vládu za pošlapání práv sudetských Němců, a prohlásil, že komunisté budou hájit právo sudetských Němců na sebeurčení. V polovině 30. let ale komunisté na příkaz Kominterny otočili a začali hájit demokratické Československo proti nacismu.[14]

Od roku 1938 až do konce druhé světové války působil v exilu v Moskvě. Účastnil se jednání komunistů s Edvardem Benešem v Moskvě v prosinci 1943[15][16][17] a podílel se na vytvoření Košického vládního programu.[3] Během pobytu v Moskvě se pokoušel získat Gottwaldovo místo ve vedení strany a došlo k jeho osobní roztržce s Gottwaldem i jeho manželkou. Zpět do vlasti se po válce vrátil jako ministr.

Po únoru 1948 se jako jeden z nejvlivnějších představitelů KSČ aktivně podílel na přípravě, ideologii i propagandě politických monstrprocesů. Patřil k hlavním příznivcům trestu smrti a nejvyšších trestů pro odpůrce socialismu. V procesu se skupinou Rudolfa Slánského prosadil popravu Otto Šlinga a později perzekuci Marie Švermové. Jeho likvidační řeč proti Švermové je ukázkou Kopeckého krutosti a bezohledného pletichářství.[18][19]

Jako ministr kultury měl zásadní vliv na kulturní politiku v Československu a byl neúnavným propagátorem socialistického realismu. Zasloužil se o vytvoření kultu Julia Fučíka.[20][21]

Kopecký proslul svým smyslem pro humor, který dosahoval až obhroublé podoby. Dokonce i své oficiální projevy „zpestřoval“ různými vtipy.[22]^[zdroj?]

• V letech 1961–1968 po něm bylo pojmenováno dnešní Strossmayerovo náměstí v Praze.[24]
• V roce 1955 obdržel Řád Klementa Gottwalda[25]
• Byl nositelem zahraničních vyznamenání[5]

• Třicet let KSČ (1951)
• ČSR a KSČ (1960)