Václav Kopecký

Václav Kopecký (27. srpna 1897 Kosmonosy[1]5. srpna 1961 Praha) byl český komunistický novinář, politik, ministr informací a ministr kultury.

Václav Kopecký
Václav Kopecký v roce 1955
Narození27. srpna 1897
Kosmonosy
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí5. srpna 1961 (ve věku 63 let)
Praha
Československo Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy
Povolánípolitik
OceněníČestné občanství města Liberec
Politická stranaKomunistická strana Československa
PříbuzníMatěj Kopecký Lída Baarová (švagrová)
Funkceposlanec
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Byl předním ideologem a propagandistou KSČ. Po roce 1948 se aktivně podílel na přípravě politických procesů s odpůrci režimu. Patřil k nejtvrdším stalinistům, sovětskému diktátoru zůstal věrný i po jeho smrti a odsouzení kultu osobnosti. Ještě počátkem 60. let patřil k posledním, kteří obhajovali Stalina v Československu. Po celá čtyři desetiletí byl také bezvýhradným následovníkem politiky Sovětského svazu, sovětské zájmy pro něj byly vždy nadřazeny zájmům Československa.[2]

Život

Narodil se jako třinácté dítě v rodině malého živnostníka a funkcionáře Sokola. Zapsal se na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, studia ale nedokončil.[3] Jako student se stal členem sociálnědemokratické mládežnické organizace, později se však přiklonil k marxismu a v roce 1921 se stal zakládajícím členem KSČ.[4] Jako novinář v té době přispíval do Rovnosti, Pravdy, Dělnického deníku a od roku 1928 byl redaktorem Rudého práva.

V letech 1929–1935 a 1935–1938 byl poslancem československého parlamentu za KSČ. Když byla v říjnu 1938 zastavena činnost KSČ, odešel Václav Kopecký do SSSR, kde pobýval až do roku 1945 spolu s Klementem Gottwaldem a dalšími významnými českými komunisty. Po osvobození Československa v roce 1945 trvale ovlivňoval veřejný život jako člen vlády (již od 4. 4. 1945 ministr v první vládě Národní fronty), poslanec a člen Ústředního výboru KSČ a jeho předsednictva.[5]

Zemřel v Praze na plicní embolii. Byl mu uspořádán státní pohřeb.[6]

Rodinný život

Václav Kopecký měl manželku Hermínu (1903–1953)[7] a syna Ivana (*1925). Ti s ním pobývali i v době jeho válečné emigrace v Sovětském svazu. Syn Ivan Kopecký vystudoval v SSSR práva. Po válce působil v 50. letech na ministerstvu zahraničních věcí a byl radou na čs. zastupitelském úřadě v Moskvě.[8]

Političtí protivníci chtěli proti Kopeckému v roce 1947 využít sňatek Lídy Baarové, která byla v této době osočována z kolaborace, s Janem Kopeckým. Dle jeho oponentů byli oba Kopečtí v příbuzenském vztahu a Václav Kopecký se údajně objevil na svatbě tohoto páru. Po své úspěšné obraně se mu dostalo v tisku veřejné omluvy.[9] Příbuzenský vztah obou Kopeckých je nejasný, Václav Kopecký příbuznost již v roce 1947 veřejně odmítl. V současnosti se objevují různé teze o jejich příbuznosti, dokonce takové, že Jan Kopecký byl údajným synem Václava Kopeckého. Nejčastěji se udává, že Jan Kopecký byl synovcem Václava Kopeckého.[10] Naopak se ale Václav Kopecký hrdě hlásil k odkazu svého předka Matěje Kopeckého, českého loutkového divadelníka a obrozence, také z těchto důvodů sám finančně podporoval loutková i jiná divadla.[9] V tomto ohledu lze zmínit, že i Jan Kopecký, manžel Lídy Baarové, je spojován s loutkářským rodem Kopeckých.[11][12]

Politika

Od počátku své kariéry byl věrným spojencem Klementa Gottwalda. Na V. sjezdu KSČ v roce 1929 byl jedním z tzv. „karlínských kluků“, kteří se v sekretariátu v Sokolovské ulici v Karlíně v čele s Gottwaldem zmocnili vedení strany. Ve vedení strany zůstal až do své smrti.[13] Z KSČ následně odešla většina zakládajících členů a v následujících volbách ztratila 3 procentní body.

V letech 19311938 byl poslancem Národního shromáždění republiky Československé a byl rovněž členem nejvyššího vedení KSČ. Zároveň byl po celá 30. léta 20. století informátorem Kominterny a sovětských vedoucích míst o situaci v Československu a v komunistické straně.[3] V roce 1931 pronesl v parlamentu projev, ve kterém ostře kritizoval vládu za pošlapání práv sudetských Němců, a prohlásil, že komunisté budou hájit právo sudetských Němců na sebeurčení. V polovině 30. let ale komunisté na příkaz Kominterny otočili a začali hájit demokratické Československo proti nacismu.[14]

Od roku 1938 až do konce druhé světové války působil v exilu v Moskvě. Účastnil se jednání komunistů s Edvardem Benešem v Moskvě v prosinci 1943[15][16][17] a podílel se na vytvoření Košického vládního programu.[3] Během pobytu v Moskvě se pokoušel získat Gottwaldovo místo ve vedení strany a došlo k jeho osobní roztržce s Gottwaldem i jeho manželkou. Zpět do vlasti se po válce vrátil jako ministr.

Po únoru 1948 se jako jeden z nejvlivnějších představitelů KSČ aktivně podílel na přípravě, ideologii i propagandě politických monstrprocesů. Patřil k hlavním příznivcům trestu smrti a nejvyšších trestů pro odpůrce socialismu. V procesu se skupinou Rudolfa Slánského prosadil popravu Otto Šlinga a později perzekuci Marie Švermové. Jeho likvidační řeč proti Švermové je ukázkou Kopeckého krutosti a bezohledného pletichářství.[18][19]

Jako ministr kultury měl zásadní vliv na kulturní politiku v Československu a byl neúnavným propagátorem socialistického realismu. Zasloužil se o vytvoření kultu Julia Fučíka.[20][21]

Kopecký proslul svým smyslem pro humor, který dosahoval až obhroublé podoby. Dokonce i své oficiální projevy „zpestřoval“ různými vtipy.[22][zdroj?]

Vládní funkce

Umělecké zobrazení Václava Kopeckého

Jan Budař České století, r. Robert Sedláček, 2013[23]
Karel Dobrý Bohéma, r. Robert Sedláček, 2017

Ocenění

Dílo

  • Třicet let KSČ (1951)
  • ČSR a KSČ (1960)

Odkazy

Reference

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Kaplan, Kosatík 2004, s. 219
  3. KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století [online]. Libri [cit. 2009-10-16]. Dostupné online. (česky)
  4. KAPLAN, Karel; KOSATÍK, Pavel. Gottwaldovi muži. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2004. ISBN 80-7185-616-9. S. 333.[Dále jen Kaplan, Kosatík 2004]
  5. PÁVOVÁ, Jana. Václav Kopecký - komunistický politik, ideolog, propagátor a věrný obdivovatel SSSR. Praha, 2008. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jan Rychlík. Dostupné online.
  6. Soudruh Václav Kopecký zemřel. Rudé právo. 7. 8. 1961, s. 1. Dostupné online.
  7. Soudružka Hermína Kopecká zemřela. Rudé právo. 19. 9. 1953, s. 2. Dostupné online.
  8. PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. Praha: Brána, 2006. 240 s. ISBN 80-7243-284-2. S. 178–179.
  9. PÁVOVÁ, JANA, 1983-. Demagog ve službách strany : portrét komunistického politika a ideologa Václava Kopeckého. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů 191 s. Dostupné online. ISBN 978-80-87211-09-0, ISBN 80-87211-09-X. OCLC 424679324
  10. Obsah. lidabaarova.xf.cz [online]. [cit. 2020-08-04]. Dostupné online.
  11. Jak jsem poznal Lídu Baarovou - Blog iDNES.cz. iDNES.cz [online]. [cit. 2020-08-04]. Dostupné online.
  12. 20 zajímavostí o Lídě Baarové. Jak to bylo s Hitlerem, Burianem i slávou v Hollywoodu. Aktuálně.cz [online]. 2016-01-18 [cit. 2020-08-04]. Dostupné online. (česky)
  13. Kaplan, Kosatík 2004, s. 217
  14. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 139–146.
  15. LANGEROVÁ, Pavlína. Formování českého stranického systému 1943 - 1945 [online]. Praha: Ústav politologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2015 [cit. 2022-01-16]. Vedoucím práce Prof. PhDr. Jiří Kocian, CSc.. Dostupné online.
  16. TELEVIZE, Česká. Moskva 1943: Beneš otočil československé kormidlo na Východ. ČT24 [online]. [cit. 2022-01-16]. Dostupné online. (česky)
  17. Osudové okamžiky: Smlouva o vzájemné spolupráci mezi SSSR a Československem | Komunistická strana Čech a Moravy. www.kscm.cz [online]. [cit. 2022-01-16]. Dostupné online.
  18. Karel Kaplan, Pavel Kosatík: Gottwaldovi muži, Paseka, Praha 2004, str. 225, 234 ISBN 80-7185-616-9
  19. KAPLAN, Karel. Mocní a bezmocní. První. vyd. Toronto: Sixty-Eight Puublishers Corp., 1989. 469 s. ISBN 0-88781-209-0. S. 182.
  20. Julius Fučík (1903–1943) a jeho Reportáž, psaná na oprátce - historický kontext [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2008 [cit. 2009-10-24]. Dostupné online. (česky)
  21. BAUER, Michal. RE-PREZENTACE NÁRODNÍHO HRDINY - obraz Julia Fučíka v české literární vědě na počátku padesátých let [online]. Sorela [cit. 2009-10-24]. Dostupné online. (česky)
  22. KAPLAN, Karel. Mocní a bezmocní. První. vyd. Toronto: Sixty-Eight Publishers Corp., 1989. 469 s. ISBN 0-88781-209-0. S. 180–189.
  23. SPÁČILOVÁ, Mirka. Komunisti jsou cynická smečka, říká Sedláček a točí Gottwalda. iDnes [online]. 4. května 2012 [cit. 2013-12-09]. Dostupné online.
  24. langweil.info [online]. [cit. 24-10-2009]. Dostupné v archivu pořízeném dne 28-09-2007.
  25. Pražský hrad: Nositelé Řádu Klementa Gottwalda. www.prazskyhradarchiv.cz [online]. [cit. 2017-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-22.

Literatura

  • KAPLAN, Karel; KOSATÍK, Pavel. Gottwaldovi muži. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2004. ISBN 80-7185-616-9. S. 333.
  • PÁVOVÁ, Jana. Demagog ve službách strany: Portrét komunistického politika a ideologa Václava Kopeckého. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009. ISBN 978-80-87211-09-0. S. 191.
  • KAPLAN, Karel. Mocní a bezmocní. První. vyd. Toronto (Canada): Sixty-Eight Publishers Corp., 1989. 469 s. ISBN 0--88781-209-0.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.