Karel Kutlvašr

Karel Kutlvašr (27. ledna 1895 Michalovice2. října 1961 Praha) byl československý legionář, důstojník a generál, který velel Pražskému povstání a po únoru 1948 se stal obětí politické perzekuce ze strany komunistického režimu.

Karel Kutlvašr
„Kultivátor“
Karel Kutlvašr (1945)
Narození27. ledna 1895
Michalovice, České království, Rakousko-Uhersko
Úmrtí2. října 1961 (ve věku 66 let)
Praha, Československo
Civilní činnostúředník firmy Vielwart a Dědina, politický vězeň, vrátný v Nuselském pivovaru
Vojenská kariéra
Hodnostdivizní generál
(armádní generál in memoriam)
Doba služby1914 - 1948
SloužilČeskoslovensko Československo
Ruské impérium Ruské impérium (1914-1917)
SložkaČeskoslovenské legie (1914-1920)
Československá armáda (1920-1948)
JednotkaČeská družina
Obrana národa
VelelIII. prapor 1. čs. střeleckého pluku
1. čs. střelecký pluk
Pěší pluk 1
2. pěší brigáda
Pěchotní učiliště Milovice
4. divize
Hraniční oblast 35
Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš (VVVP „Bartoš“)
V. sbor
III. sbor
Válkyprvní světová válka
druhá světová válka
Bitvybitva u Zborova
bitva o Kazaň
Pražské povstání
Vyznamenání Československý válečný kříž 1914–1918
Československý řád Sokol s meči
Československá revoluční medaile
Československá medaile Vítězství
Československý válečný kříž 1939
Řád Milana Rastislava Štefánika II. tř. (i. m.)
Řád Bílého lva I. tř. (i.m.)
důstojník řádu Čestné legie
Croix de guerre 1914-1918 s palmou
Řád za vynikající službu
Řád rumunské hvězdy II. třídy s meči
Vojenský řád sv. Jiří 4. stupně
Řád sv. Anny III. stupně s meči a mašlí
Řád sv. Stanislava III. stupně s meči a mašlí
Kříž svatého Jiří 4. stupně
multimediální obsah na Commons

Životopis

Karel Kutlvašr se narodil 27. ledna 1895 v Michalovicích u Havlíčkova Brodu jako šesté dítě v rodině sedláka Josefa Kutlvašra. V tehdejším Německém Brodě v roce 1911 absolvoval dvouletou obchodní školu. Nejdříve byl zaměstnán u firmy Jenč v Humpolci. Později pracoval v Kyjevě jako úředník firmy Vielwart a Dědina, která vyvážela zemědělské stroje do carského Ruska.

V srpnu 1914 se mezi prvními přihlásil do České družiny,[p 1] zakládající jednotky budoucích Československých legií na ruské frontě.[1] Jako rozvědčík se zúčastnil řady významných bitev. Za hrdinství v bojích byl mnohokrát vyznamenán. Po bitvě u Zborova, v níž byl raněn, se stal velitelem praporu a pomocníkem velitele 1. čs. střeleckého pluku plukovníka Švece. S ním se také podílel na dobytí Kazaně 6. – 7. srpna 1918.[2] Po jeho smrti se stal prozatímním velitelem pluku a 25. února 1919 byl ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem povýšen na podplukovníka a následně jmenován i definitivním velitelem 1. pluku. V Rusku se seznámil s Jelizavetou Jakovlevovou, se kterou se později oženil.

Do vlasti se vrátil roku 1920, a zde byl roku 1923 povýšen na plukovníka, tehdy sloužil jako velitel pěšího pluku 1 v Českých Budějovicích. Mezi lety 1923 a 1931 velel 2. pěší brigádě v Chomutově. V roce 1928 byl povýšen na brigádního generála. Stal se tak ve věku 33 let jedním z nejmladších generálů československé armády a zastával postupně řadu velitelských a pedagogických funkcí. V letech 1934 až 1939 velel 4. pěší divizi v Hradci Králové a v době mobilizace v září 1938 převzal velení Hraniční oblasti 35 se stanovištěm velitelství ve Vamberku.

Za okupace byl členem odbojové organizace Obrana národa. Za Pražského povstání byl generálem Slunečkem („Alexem“) 5. května 1945 jmenován velitelem povstaleckých jednotek v oblasti Prahy[1] a spolu s představiteli České národní rady posléze 8. května odpoledne dojednal podmínky provedení kapitulace německých jednotek v Praze[p 2] výměnou za jejich volný průjezd městem do zajetí ozbrojenými silami západních Spojenců.[1] To se po únoru 1948 zřejmě stalo jednou z příčin jeho pronásledování komunistickým režimem, prováděného na přání SSSR, který již v létě 1945 začal vyvíjet nátlak na jeho penzionování.[1]

Jako vojenský velitel Prahy působil až do 28. května 1945, kdy se stal zatímním velitelem V. sboru v Brně, ale již 1. srpna 1945 byl, po stížnostech sovětského vyslance Zorina, odeslán na dovolenou, během níž se rozhodovalo o jeho dalším osudu.

Do služby se, po zásahu prezidenta Beneše,[4] vrátil až v únoru 1946 kdy začal působit jako velitel III. sboru v Plzni, a po povýšení do hodnosti divizní generál posléze sloužil od roku 1947 jako zástupce velitele Vojenské oblasti 3 opět v Brně.

Krátce po únorovém převratu, již 8. března 1948, byl odeslán na dovolenou a 1. června 1948 přeložen do výslužby. Následně byl 18. prosince 1948 zatčen a coby představitel údajné odbojové skupiny „Pravda vítězí“, jež byla zinscenována provokací 5. oddělení,[p 3] ve vykonstruovaném procesu[4] 16. května 1949 Státním soudem v Praze odsouzen za velezradu k trestu odnětí svobody na doživotí a současně degradaci na vojína v záloze.[1] Vězněn byl na Mírově a v Leopoldově.[p 4] V roce 1960, po amnestii prezidenta republiky Antonína Novotného, vyhlášené u příležitosti přijetí „socialistické ústavy“,[zdroj?!] přesněji "dovršení socialismu" a změně názvu republiky z ČSR na ČSSR, byl z výkonu trestu propuštěn. Z vězení se vrátil ve velmi špatném zdravotním stavu.

Po propuštění z vězení bydlel se svou ženou až do své smrti v Praze-Vršovicích, Rybalkova 69. Jelikož mu byl vyměřen starobní důchod ve výši pouze 230 Kčs měsíčně, živil se nejprve jako hlídač v Jízdárně Pražského hradu a poté, kdy odtamtud musel odejít, pracoval jako noční vrátný v Nuselském pivovaru.[4] Zemřel náhle při zdravotní prohlídce 2. října 1961 v nemocnici v Motole v ordinaci lékaře MUDr. Endta, jehož otec bojoval po jeho boku v ruských legiích.

V roce 1968 zrušil Městský soud v Praze všechna obvinění z let 1948 a 1949. Plně rehabilitován však byl teprve po listopadu 1989. In memoriam byl povýšen na armádního generála a byl mu udělen Řád Milana Rastislava Štefánika.

Dne 28. října 2017 mu prezident republiky Miloš Zeman in memoriam udělil Řád Bílého lva[5] vojenské skupiny I. třídy za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu.

Pamětní místa

Fotogalerie

Odkazy

Poznámky

  1. Společně se svým starším bratrem Františkem, který později padl u Zborova.
  2. Bezpodmínečná kapitulace nacistického Německa na všech frontách byla, za účasti sovětského zástupce generála Susloparova, podepsána v Remeši již 7. května v 02:41 (s konečnou účinností k 23:01 8. května 1945), ale Sovětský svaz ji poté ještě do pozdních večerních hodin 8. května, z důvodů formálních nedostatků, odmítal uznat a jednotky Wehrmachtu na východní frontě vedené maršálem Schörnerem se jí také odmítaly podřídit. „Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil“[3] tak dojednal zastavení bojů ze strany německých vojsk proti československým povstaleckým silám a upřesnil podmínky jejich odchodu do zajetí na západ.
  3. V některých pramenech lze narazit i na informaci, že šlo o Obranné zpravodajství, ale ke změně jeho názvu na 5. oddělení Hlavního štábu došlo již 1. dubna 1946.
  4. Zde byl jedním z jeho spoluvězňů i Rudolf Toussaint, v roce 1945 německý velící generál v Praze a jeho protivník z bojů během Pražského povstání.

Reference

  1. STEHLÍK, Eduard. KUTLVAŠR Karel. In: LÁNÍK, Jaroslav, a kol. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha: Ministerstvo obrany České republiky-Agentura vojenských informací a služeb (AVIS), 2005. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-01. ISBN 80-7278-233-9. S. 168. Archivováno 1. 1. 2014 na Wayback Machine
  2. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3
  3. „Glynwed“. Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil [online]. Vojtěch Šír - Fronta.cz, 2013-06-17 [cit. 2016-02-18]. Dostupné online.
  4. MAREK, Jindřich. In memoriam Karel Kutlvašr [online]. Praha: Vojenský historický ústav Praha, 2015-01-26 [cit. 2016-02-18]. Dostupné online.
  5. Prezident Zeman udělil státní vyznamenání Schröderovi, Troškovi i Vondráčkové. Novinky.cz. 2017-10-28. Dostupné online [cit. 2017-10-29]. (česky)
  6. Pamětní místa na komunistický režim [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR [cit. 2022-01-10]. Dostupné online. (česky)
  7. Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. [Kniha 1]. Praha: nákladem vlastním, 1928. 2 svazky (867 stran, 6 nečíslovaných listů obrazových příloh) - ilustrace, portréty, faksimile ; 29 cm. (Z technických důvodů vydáno ve dvou svazcích: díl I. Česká družina 1914-1916. 224 stran; část II. Československá brigáda 1916-1917. strana 227-867). Foto ze strany 295.

Literatura

  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 19, 61, 192, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Vratislav Preclík: T.G. Masaryk a jeho legionáři, in ČAS, časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 97, s. 4-8, ročník XX., leden-březen 2012, ISSN 1210-1648.
  • Pavel Švec (ed.): Generál Karel Kutlvašr. Vzpomínky na Pražské povstání. Nakladatelství Epocha. Praha 2020. ISBN 978-80-7557-981-2

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.