Numismatika

Numismatika, někdy psáno též numizmatika (z lat. nummus = peníz, mince), je historická věda, která se zabývá platebními prostředky, především mincemi a jejich formami. Bankovkami a jinými především papírovými platebními prostředky se zabývá jiná historická vědní disciplina, notafilie. Numismatikou je také označován sběratelský obor, či oblast sběratelská oblast, která se zabývá sbíráním mincí a medailí.

Na obrázku se nachází hromada starých mincí.

V užším slova smyslu je numismatika věda, která se zabývá pouze kovovými penězi, mincemi, v souvislosti s hospodářskými a sociálními jevy, osvětluje dějinný vývoj a dějinný úkol peněz.

Charakteristika

Původ názvu numismatika je z latinských slov numisma a nomisma.[1] Ty do latiny přešly z řeckého nómisma – „peníz“, s původním významem „zvyk“.[1] Toto slovo bylo odvozeno od kořene nómos, který označoval „způsob, mrav či zákon“.[1] Ze samotného názvu vyplývá důraz na normativní funkci peněz ve společnosti. Numismatika se neomezuje jen na peníze užívané v minulosti. Je to věda o vývoji a funkci platebních prostředků. Orientuje se jak na předmincovní typy platidel a mince, tak na kreditní platidla a početní peníze (žetony). Zkoumá i medaile podobné mincím a vydané na památku osob či události, které nebyly určeny k placení. Platidla jsou významným pramenem historického poznání.

Numizmatika se zabývá nejen historií peněz, ale i společenskou funkci platidel. Platební prostředky prošly podobným vývojem jako jiné míry, postupně získávaly konvenční charakter. Přitom jejich reálná hodnota ustupovala. Kovové peníze se rozšířily až na určitém stupni civilizačního vývoje. V novověku byly vystřídány papírovými penězi, v současnosti v platebním styku převažují bezhotovostní peníze. Z hlediska sociálně ekonomického vývoje numizmatika prošla obdobím předmincovním, mincovním a pomincovním (postmonetárním).

Vzhledem k asynchronnímu vývoji v širších evropských a světových souvislostech se numizmatika dělí podle tří kritérií:

  1. geografické dělení podle kontinentů a územně politických celků,
  2. chronologické dělení na předmincovní platidla, starověká, středověká, novověká a moderní platidla,
  3. měnové dělení podle měnových systémů a platidel tvořících měnovou soustavu určitého státu či územního celku.

Numizmatika sleduje především kovové peníze čili mince, které jsou důležitým pramenem pro poznání ekonomických, právních, politických, sociálních a kulturních poměrů doby, v níž vykonávaly funkci platidla. Numizmatika úzce souvisí s paleografií, epigrafikou, heraldikou, genealogií, chronologií a politologií. Numizmatické prameny jsou po shromáždění podrobeny kritice a interpretovány, tedy správně vyhodnoceny a vyloženy. Explikace je výklad závěrů, který musí být jednoznačný, jasný a ucelený. Bankovkami se zabývá rovněž notafilie.

Mincovní právo

Mincovní právo (tzv. mincovní regál) bylo výhradní právo panovníka razit mince. Patřilo tedy k regálům a zahrnovalo i právo kontroly nad jakostí mince, řízení oběhu mincí, zákaz vývozu domácích mincí a zákaz či omezování dovozu mincí cizích. Proto panovníci vydávali mincovní řády. Mincovní regál spravoval královský mincmistr, který současně dohlížel i na horní regál. Do konce 12. stol. v českém státě nerazil mince jen panovník, takže se mincovní regál v pravém slova smyslu formoval až od 13. století. Do této doby nebylo právo razit mince nijak omezováno a mince často razily i šlechtické rody. Na Moravě uplatňovali právo razit vlastní mince olomoučtí biskupové. Vlastní ražba probíhala v kroměřížské biskupské mincovně.


Původně se mince pokládala za panovníkův majetek a pramen jeho příjmů. Proto panovník stanovil jeho hodnotu a měl také výhradní právo mince razit. Falšování mince bylo zločinem urážky majestátu. Panovníci mohly vydávat mincovní řády.

Mincovní právo také řešilo jakost mince, jejich značení, váhu a oběh mincí na území, kde mince platily. Mincovní regál spravoval mincmistr.[2]

Později mince přestávala být majetkem panovníka a stala se majetkem státu. Na stát přešlo i právo mince razit. Některé osoby a města si podle svých privilegií razila vlastní mince většinou z ekonomických důvodů. Počátky numizmatiky, přesněji řečeno peněžní oběh byl zkoumán již v antice, v 16. století se jí zabýval Mikuláš Koperník.

Platidla na českém území

Před vznikem prvních mincí fungoval výměnný obchod. Dalo se také platit železnými pruty, dobytkem nebo kiráty (plátěné šátky).

Statéry

Prvním platidlem, které jsou známy na českém území, jsou duhovky. Jde o keltské zlaté mince (statéry) a duhovky jim kdysi začali říkat lidé, kteří je občas nalézali na polích po prudkém dešti, který tyto mince omyl a ty se potom třpytily ve slunci. Lidé tyto zlaté mince spojovali s duhou a domnívali se, že padají právě z ní.

Foto jednoho z mnoha typů zlatých statérů.

Denáry
  • platilo se jimi asi od poloviny 10. století do 13. století
  • rozdělujeme dva druhy: české a moravské denáry
  • byly na nich křesťanské motivy nebo portrét panovníka
  • kolem roku 1050 byla uskutečněna měnová reforma, nově ražené denáry mají menší rozměry a hmotnost, jakost stříbra byla určena na 0,960, často však obsah stříbra klesal na zlomek původně stanovené hodnoty
  • hodnota – 1 denár = deset slepic nebo ječmen pro koně na 40 dní

Brakteáty
  • vydávány Přemyslem Otakarem I. a Přemyslem Otakarem II.
  • dělíme je na české (asi 1225 – 1300) a moravské brakteáty (asi 1250 – 1300)
  • nebyly rovné, ale zvlněné (proto též nazývány plecháče). Proto se nedaly skládat do hromádek, nápisy se rozmazávaly a důsledkem toho bylo jejich stažení z oběhu
  • hodnota – 2 až 4 plecháče = kus sýra, 12 plecháčů = jehně, 120 plecháčů = pytel žita v době hladu

Groše
  • raženy v Kutné Hoře, která byla v době objevení stříbrných nalezišť téměř stejně velká jako Praha
  • ovládly střední Evropu
  • platily od roku 1300 do konce 16. století, ale v oběhu zůstaly ještě pár dalších století jako drobné
  • groš se dělil na 12 haléřů neboli parvů
  • hodnota ve 14. století – 2 haléře = jedno vejce, 1 groš = kus másla nebo sýra, 3 groše = sekera, 22 až 55 grošů = kráva
  • hodnota v 15. století – 1 groš = slepice, 1 groš = 18 cihel, 24 až 40 grošů = kráva, 120 grošů = kůň
  • hodnota v 16. století – 1 groš = uzda, 3 groše = hrábě, 5 grošů = kopa vajec

Tolary
  • první tolary dal razit Jáchym Šlik ze stříbra v Jáchymově
  • název „tolar“ vznikl z německého názvu Joachimsthaler, tj. „z údolí sv. Jáchyma“ – lokality v Krušných horách, kde byly na počátku 16. století otevřeny stříbrné doly
  • z názvu „tolar“, resp. Thaller se odvozuje označení americké měny dolar (v originále dollar)

Krejcary
  • platily od vzniku Habsburské monarchie roku 1526, byly nahrazeny až haléři (Heller, filér) po roce 1892 v souvislosti se zavedením korunové měny
  • souběžně s nimi se používaly také bankocetle, první papírové peníze zavedené na českém území

Koruny
  • korunová měna byla vyhlášena 11. srpna 1892, staré zlatkové peníze však dlouho zůstávaly v oběhu, korunové bankovky přišly do oběhu až roku 1900. Koruna (Krone, korona) byla rozdělena na 100 haléřů (Heller, fillér). Z přepočítacího poměru 2:1 (10 korun představovala 5zlatková bankovka) vzniklo dodnes známé lidové označení „pětka“ pro desetikorunu.

Po rozpadu Rakouska-Uherska byla (po dlouhých diskuzích a po určitém vývoji v dalších zemích bývalého mocnářství) definitivně převzata korunová měna pouze jednou nástupnickou zemí – Československou republikou. První bankovky byly vydány již v roce 1919, ale první mince (20h a 50h) byly raženy s letopočtem 1921 (existují i zkušební ražby se starším letopočtem) a dány do oběhu až v roce 1922.

Měnové/peněžní odluky/reformy
  1. 1919 – oddělení rakousko-uherské a československé měny
  2. 1945 – odebrání peněz z oběhu a jejich uložení na vázané účty (měněno až 500K v poměru 1:1).
  3. 1. 6. 1953 – výměna peněz v poměru až 1 : 50 (ceny změněny v poměru 1 : 5), zrušení vázaných vkladů aj.
  4. 1991–1992 rychlá devalvace Československé koruny
  5. 1993 – oddělení české a slovenské měny

Vládci a vlády razící mince v Čechách a na Moravě

v závorce je uvedeno období po které byly mince raženy

  • Keltové – první měna ražena keltskými kmeny na českém území byly statéry (lidově zvané duhovky)


  • Václav (921 – 935) – jsou známy denáry s jeho jménem, ale nedají se mu s určitostí přisoudit
  • Boleslav I. (935 – 972) – razil první historicky doložené mince Českého státu
  • Boleslav II. (972 – 999) – na mincích se objevují motivy převzaté z anglických mincí (meč, pták, luk se šípem, založil mincovnu na Vyšehradě)
  • Emma (985 – 995)
  • Boleslav III. (999 – 1002) – razil mince řezenského typu
  • Vladivoj (1002 – 1003)
  • Boleslav Chrabrý (1003 – 1004)
  • Jaromír (1003 – 1034) – mince převážně karolinského typu, poprvé mince s nápisem (jméno svatého Václava)
  • Oldřich (1012 – 1034) – na lícní straně je velmi často vyobrazen kníže s péřovou čelenkou
  • Břetislav I. (1028 – 1055) – na lícní straně vyobrazena postava knížete či kníže sedící na koni, na rubu svatý Václav, nebo motiv ptáka
  • Spytihněv II. (1048 – 1061) – razil denáry české a Olomouckého knížectví
  • Vratislav II. (1054 – 1061 – 1092) – razil denáry Olomouckého knížectví, od roku 1061 české denáry, za jeho vlády došlo k rychlému znehodnocení měny
  • Ota I. (1055 – 1087) – razil pouze mince Brněnského a Olomouckého knížectví
  • Konrád I. (1055 – 1091)
  • Eufemie (1087 – 1095) – denáry Olomouckého knížectví
  • Konrád I. (1092) – razil mince pouze na Moravě
  • Boleslav (asi 1090) – denáry Olomouckého knížectví
  • Vratislav II. (1090 – 1092 – ???) – denáry Brněnského a Olomouckého knížectví
  • Bořivoj II. (1090 – 1020) – razil nejprve denáry Olomouckého knížectví, později české denáry
  • Břetislav II. (1092 – 1100) – denáry české a Brněnského knížectví, svým vzhledem a zpracováním patřily k nejkvalitnějším, ačkoliv jejich kupní hodnota nebyla vysoká
  • Oldřich (1092 – 1115) – denáry Brněnského knížectví
  • Lutold (1092 – 1112) – denáry Znojemska
  • Svatopluk (1095 – 1109) – razil nejprve denáry Olomouckého knížectví, později české denáry
  • Ota II. (1107 – 1125) – denáry Olomouckého a Brněnského knížectví
  • Vladislav I. (1109 – 1125) – české a denáry Olomouckého knížectví
  • Spytihněv (1125) – denáry Brněnského knížectví
  • Soběslav I. (1125 – 1140) – české a denáry Olomouckého knížectví
  • Jindřich (??? – 1125) – denáry Olomouckého knížectví
  • Václav (??? – 1130) – denáry Olomouckého knížectví
  • Vladislav II. (1140 – 1158) – denáry měly nízkou jakost, někdy až 0,050 (namísto původně určené jakosti 0,960), některé jsou měděné s pouhým postříbřením
  • Bedřich (1172 – 1178) – jakost některých mincí klesla až na úroveň 0,010
  • Soběslav II. (1173 – 1178)
  • Konrád II. Ota (1189 – 1191)
  • Václav II. (1191 – 1192)
  • Přemysl Otakar I. (1192 – 1230) – české denáry razil asi do roku 1210, poté byly postupně nahrazeny novým typem mincí brakteáty
  • Jindřich Břetislav (1193 – 1197)
  • Vladislav Jindřich (1197 – 1222) denáry české a Moravského markrabství
  • Vladislav II. (1224 – 1227)
  • Přemysl (1228 – 1239)
  • Vladislav III. (1246 – 1247)
  • Přemysl Otakar II. (1247 – 1253) – denáry moravského markrabství
  • Václav I. (1230 – 1253)
  • Přemysl Otakar II. (1253 – 1278) – razil české a moravské brakteáty
  • Václav II. (1278 – 1305) – do roku 1300 razil české a moravské brakteáty, poté začal razit české groše
  • Jan Lucemburský (1310 – 1346)
  • Karel IV. (1346 – 1378)
  •  ??? (2. polovina 14. století) – „dutý peníz“ moravská grošová měna
  •  ??? (???) – peníz „IO“ moravská grošová měna
  •  ??? (???) – haléř „IO“ moravská grošová měna
  • Jošt (1375 – 1411) – peníz, moravské groše
  • Václav IV. (1378 – 1419)
  • husitské války (1419 – 1436)
  • Zikmund (1419 – 1423) – peníz, moravské groše
  • Albrecht II. (1423 – 1439) – peníz, moravské groše
  • bezkrálí (1439 – 1453)
  • Ladislav (1453 – 1457)
  • Jiří z Poděbrad (1458 – 1471)
  • Matyáš Korvín (1468 – 1490) – slezské groše
  • Vladislav Jagellonský (1471 – 1516)
  • Ludvík Jagellonský (1516 – 1526)
  • Ferdinand I. (1526 – 1564) – nejprve razil groše, později tolary a krejcary, od jeho dob se všechny mince označují letopočtem, od roku 1527 i značkou mincovny a mincmistra
  • rod hrabat Šliků (1520 – 1528) – jako první u nás razili stříbrné tolary (Jáchymovské)
  • Maxmilián II. (1564 – 1576)
  • Rudolf II. (1576 – 1611)
  • Matyáš (1611 – 1619)
  • stavovské mince (1619 – 1635)
  • Fridrich Falcký (1619 – 1620)
  • Ferdinand II. (1619 – 1637)
  • Ferdinand III. (1637 – 1657)
  • Leopold I. (1657 – 1705)
  • Josef I. (1705 – 1711)
  • Karel VI. (1711 – 1740)
  • Marie Terezie (1740 – 1780)
  • František Lotrinský (1745 – 1780)
  • Josef II. (1765 – 1790)
  • Leopold II. (1790 – 1792)
  • František I. (1792 – 1835)
  • Ferdinand V. (1835 – 1848)
  • František Josef I. (1848 – 1916) Zlatý 1848-1892 Koruna 1892-1916
  • Karel I. (1916-1918)


Odkazy

Reference
  1. REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Voznice: LEDA, 2001, 2012. 752 s. ISBN 978-80-7335-296-7. Heslo numizmatika, s. 416. (čeština)
  2. Mincovní právo, Česká mincovna. Citováno: 31. srpna 2015.

Literatura
  • Bobek Jan, Mincovnictví olomouckých biskupů, Brno 1986.
  • Cach František, Nejstarší české mince, I-IV, Praha 1970–1982.
  • Čermák K. – Skrbek B., Mince království českého za panování rodu Habsburského, I-III, Pardubice 1891–1913.
  • Friedensburg Ferdinand, Münzkunde und Geldgeschichte der Eizelstaaten, München-Berlin 1926.
  • Frouz Pavel, Sbíráme mince, Praha 2010.
  • Frouz Pavel, Sbíráme mince a bankovky, Praha 2015, ISBN: 978–80–7363–694–4
  • Halačka Ivo, Mince zemí Koruny české (1526–1856), I-III, Kroměříž 1987–1988.
  • Krejčík Tomáš, Denáry moravských knížat 11.-12. stol., Brno 1990.
  • Leminger E., Královská mincovna v Kutné Hoře, Praha 1912.
  • Nechanický Z. – Šafář O., Kladské mincovnictví, Hradec Králové 1983.
  • Nemeškal L., K předchůdcům tolarové ražby, SNM-A 15, 1961, s. 49–68.
  • Nohejlová-Prátová Emanuela, Krátký přehled českého mincovnictví a tabulky cen a mezd, Opava 1964.
  • Nohejlová-Prátová Emanuela, Základy numismatiky, Praha 1987.
  • Nohejlová-Prátová Emanuela, Z příběhů pražské mincovny, Praha 1929.
  • Nožička Josef, Hospodářský a měnový vývoj našich zemích, Praha 1946.
  • PETRÁŇ, Zdeněk; RADOMĚRSKÝ, Pavel. Ilustrovaná encyklopedie české, moravské a slezské numismatiky. 3. opr. vyd. Praha: Libri, 2010. 312 s. ISBN 978-80-7277-411-1.
  • Petráň Zdeněk, První české mince, Praha 1998.
  • Pošvář Jaroslav, Horní regál a jeho vývoj v českých zemích, NČČsl. 20, 1951, s.17–26.
  • Pošvář Jaroslav, Měna v Čechách, na Moravě a ve Slezsku do počátku 20. století, Praha 1977.
  • Pošvář Jaroslav, Mincovní regál v českých zemích, MNZ 1960, č.7, s.37nn.
  • Pošvář Jaroslav, O mincovních právech odvozených, MNZ 1961, č.8, s.89–99.
  • Sejbal Jiří, Dějiny peněz na Moravě, Brno 1979.
  • Sejbal Jiří, Základy peněžního vývoje, Praha 1977. ex. i nové vydání.
  • Skalský Gustav, Stručný přehled vývoje českého mincovnictví, Praha 1937.
  • Spáčil B., Česká měna, Praha 1973.
  • Staněk J. – Bajer J., Peníze v českých zemích, Praha 1995. ISBN 80-901893-1-8
  • Suchomel Dan – Videman Jan, Mincovnictví Olomouckých biskupů a arcibiskupů (1608 – 1820), Kroměříž 1997.
  • Šimek Eduard, České mince v peněžním oběhu druhé poloviny 16. století, Studie ČSAV, č. 5, Praha 1972.
  • Šmerda Jan, Denáry české a moravské, Brno 1996.
  • Vorel Petr, Od českého tolaru ke světovému dolaru, Praha 2003.
  • Vorel Petr, Od pražského groše ke koruně české (1300–2000), Praha 2000.
  • Vorel Petr, Monetary circulation in central Europe at the beginning of the Early Modern Age. Attempts to Establish a Shared Currency as an Aspect of the Political Culture of the 16th Century (1524–1573), Pardubice, Univerzita Pardubice 2006 (Univerzita Pardubice, Filozofická fakulta, Monographica VI)

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.