Biskupská mincovna

Vchod s biskupským erbem

Právo razit vlastní mince měli olomoučtí biskupové již době raného středověku, ale časem tato výsada zanikla. Středověké právo ražby olomouckých biskupů bylo spjato s moravským hradem Podivín.[1] Svědčí o tom dvě významné listiny vydané římským králem Konrádem III. roku 1144 a českým knížetem, později králem, Vladislavem II. (nedatovaná listina z roku 1146 nebo 1147) biskupu Jindřichu Zdíkovi.[2][3] V roce 1608 bylo právo ražby v celé šíři obnoveno na žádost biskupa Františka z Ditrichštejna císařem Rudolfem II. Od roku 1614 biskupská mincovna razila groše, tolary i dukáty. Celkem nechal kardinál Dietrichstein v letech 1608–1636 razit sedmnáct druhů zlatých a stříbrných mincí a šest druhů medailí. V které budově byly mince raženy, není známo, teprve v roce 1665 postavil biskup Karel II. z Lichtenštejna na Sladovnickém předměstí (původně sladovny měšťanských nákladnických domů umístěných vně města kvůli manipulaci s otevřeným ohněm, později sladovna biskupského pivovaru, konkurujícímu pivovaru měšťanskému)[4] za Mlýnskou branou, kde se nacházelo hospodářské zázemí zámku novou mincovnu.[5] Svědčí o tom jeho biskupský erb nad vchodem opatřený nápisem:

Již o rok později zde byly raženy první mince. V roce 1668 budova mincovny vyhořela, ale byla urychleně opravena a ještě téhož roku se zde razily zlaté dukáty s portrétem biskupa, stříbrné mince i drobné mince z mědi. V roce 1669 zde byla vyrobena první zlatá medaile. Za biskupa Lichtensteina se celkem razilo devatenáct druhů mincí. Byly tu raženy mince stříbrné i zlaté, také pamětní biskupské medaile. Mince byly platné po celém markrabství moravském, musely však mít váhu i zrno jako mince královské. Portrétní, intronizační, odpustkové a příležitostné medaile se pak razily po celou dobu provozu mincovny. Vysoká řemeslná i výtvarná úroveň ražby byla výsledkem práce mnoha odborníků. Mincovna zaměstnávala taviče, slévače kovů, rytce, raziče (pregéře), zámečníka, řezače mincovních kolků, písaře, mincíře, i laboranta a kontrolora. Vše řídil nejvyšší úředník - mincmistr. Za vlastní provoz mincovny byl odpovědný jeho zástupce - mincovní vardajn (někdy vardín, vardejn nebo gvardejn). Historiograf František Václav Peřinka ve svých Dějinách města Kroměříže zmiňuje dobrodružného vardajna Šimona Ondřeje Sinapiho (jako vardajn užíval mincovní značku SAS - Simon Andreas Sinopi),[7][8] žijícího v měšťanském domě u radnice. Jeho památka je v Kroměříži znamenána dvěma krásnými barokovými sousošími, zhotovenými francouzsko-švédským sochařem Jeanem Baptistem Dusartem (psáno i Dieussard) v roce 1696, které mu ale objednatel nikdy nezaplatil.

V průběhu doby v Kroměříži vznikly mince různé hodnoty a rozličných druhů. Poslední kroměřížskou mincí byl za biskupa Ferdinanda Julia Troyera v roce 1756 tolar a zcela poslední ražbou byla v roce 1759 intronizační medaile biskupa Leopolda II. Fridricha z Egkhu. Veškeré ražby olomouckých biskupů byly v průběhu doby shromažďovány a staly se součástí sbírky, uložené v Arcibiskupském zámku a obsahující i další vzácné evropské ražby od patnáctého do dvacátého století. Později, v osmnáctém století, bylo zakázáno razit drobné mince a 15. září 1759 císařovna Marie Terezie právo mincovní v Kroměříži zastavila a zařízení mincovny bylo předáno hlavnímu mincovnímu úřadu ve Vídni. Sbírky mincovních ražeb ale zůstaly v Kroměříži zachovány.[5]

Stálá expozice

Budova Orlovny

Knížecí dům

Barokní budova mincovny prošla radikální rekonstrukcí v roce 1998, při které zůstal zachován rozvrh přízemí, dispozice v patře byla téměř celá důsledně vybourána a změněna. Průčelí má novou podobu s historizujícími pískovcovými ostěními a zcela nová je strmá valbová střecha. Přízemí biskupské mincovny využívá správa Arcibiskupského zámku pro stálou expozici mincovnictví olomouckých arcibiskupů.[9] Tato numismatická sbírka je nejvýznamnějším souborem svého druhu na našem území a je i zároveň jednou z předních kolekci církevních ražeb na světě. Byla budována od druhé poloviny 17. století a celkový stav fondu dnes představuje více než deset tisíc papežských mincí a medailí, mince církevních rytířských řádů, ražby biskupské i medaile církevní. Je nejúplnějším souborem ražeb nejen olomouckých biskupů, ale i biskupů salcburských a vratislavských. Pro numismatiky má sbírka světový význam. Návštěvníci oceňují především část, představující nástroje používané při výrobě mincí a medailí.[10]

K pravému průčelí mincovny přiléhá budova parní vodárny, kterou nechal postavit v letech 1893–1903 arcibiskup Theodor Kohn na pozemku bývalého biskupského mlýna, který vyhořel v roce 1897. Zachované technické zařízení představuje jedinečnou technickou památku, dokumentující úroveň vodárenské techniky z přelomu 19. a 20. století, je přístupné v rámci společné prohlídky celého objektu. Vodárna byla v provozu až do roku 1963. V té době sloužila již jen k zásobování Podzámecké zahrady užitkovou vodou. V patře nad strojovnou vodárny později vzniklo tělovýchovné zařízení katolické sportovní organizace Orel. V této části objektu, obnovené úsilím občanského sdružení GALERIE ORLOVNA z.s., je od roku 2007 nové zřízena sezónní výstavní síň současného umění.[11] Zámeckou numismatickou sbírku popularizuje česká numismatická společnost, pobočka Kroměříži, která vydává příležitostné pamětní ražby, jako byla např. pamětní medaile při zápisu zámku a zahrad v Kroměříži na Listinu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO v roce 1998.

V prosinci roku 2015 byla biskupská mincovna spolu se sousedícím Knížecím domem navrácena církvi.[12]