Soběslav II.

Soběslav odešel po smrti svého otce z Čech. Během výpravy knížete Vladislava II. na II. křížové výpravě se snažil v roce 1148 získat trůn, byl ale zatčen Děpoltem I. a vězněn na hradě Přimda.

Roku 1150 se Soběslavovi podařilo utéct a nalézt útulek na dvoře Fridricha Barbarossy. Roku 1161 obsadil Olomouc. Vladislav nedokázal Soběslava porazit a pozval ho proto do Prahy. Zde byl znovu vzat do zajetí a opět držen na hradě Přimda, tentokrát až do roku 1173 (Vladislav tak činil především z toho důvodu, že Soběslav byl v té době po něm nejstarším Přemyslovcem), kdy musel být propuštěn na příkaz císaře.

Už roku 1172 si ale Vladislav II. zajistil podporu šlechty a na sklonku téhož roku předal podle principu primogenitury vládu svému synovi Bedřichovi. V českých zemích ovšem platilo ještě v té době nástupnické právo seniorátu, proto nebyl Bedřich dle tohoto práva právoplatným nástupcem svého otce. Císař ovšem na přímluvu Soběslavovců zbavil Bedřicha moci a za českého knížete určil Oldřicha. Oldřich však ihned předal vládu Soběslavovi, protože uznával, že má na ni větší nárok. Změna na trůně měla jedinou oběť: Soběslavova věznitele na Přimdě Konráda Šturma, který byl z pomsty setnut.

Ačkoliv Soběslav II. je znám jako „kníže sedláků“, jeho sympatie k neurozenému stavu je třeba brát s rezervou. Především nedůvěřoval tehdy vznikající české šlechtě, jež se začínala drát k moci a uzurpovat si „státní“ (knížecí) majetky a hradiště do dědičné držby. Nejspíš nechoval ani příliš důvěry v císaře Barbarossu, protože se nezúčastnil jediného jeho dvorského sjezdu.

Snažil se o rozšíření opor své moci, takže podporoval církev (např. dary Plaskému klášteru či imunitními výsadami pro johanity) a také jako první vladař udělil práva nějaké etnicko-jazykově vymezené menšině v Čechách – jeho privilegium pražských Němců bylo po dlouhou dobu v úctě, opisováno (nejstarší dochovaný opis je z roku 1231) a bráno za vzor měšťanské samosprávy.

Nový kníže byl brzy ze strany Barbarossy zatažen do sporu mezi císařem a papežem. Roku 1176 společně s údělníkem Konrádem II. Otou přepadl Rakousy, kvůli vyvstalému sporu o Vitorazsko, které sice náleželo k českému knížectví, ale rakouskou kolonizací z něj ubývalo. Spojencem proti rakouskému vévodovi Jindřichovi II. mu byli uherský král Béla III. a štýrský markrabě Otakar IV. Drsným útokem a doprovodným rabováním, jež se dotklo i církevních majetků, však na sebe Soběslav přivolal klatbu papeže Alexandra III. A stal se nakonec svou sebevědomou, samostatnou politikou nepohodlný i císaři Barbarossovi, který navíc po své porážce u Legnana musel hledat cesty, jak si papežství udobřit. Ten jej roku 1178 sesadil z trůnu a povýšil na něj opět Bedřicha, jenž za úplatek obdržel Čechy v léno. Také předáci země se odklonili od kritizovaného „selského“ Soběslava a přimkli se k bývalému pánu.

V následujícím desetiletí došlo v zemi k hluboké vnitropolitické krizi. Bedřich s vojskem přeběhlíků a pomocnými německými sbory na konci léta roku 1178 vtáhl do Čech a nakonec se zmocnil Prahy, kde zajal i Soběslavovu mladou ženu Elišku, dceru polského knížete Měška III. Když byl však v prosinci Bedřich císařem povolán na říšský sněm do Wormsu, pokusil se Soběslav dobýt Pražský hrad, dobře ovšem hájený kněžnou Alžbětou. Ta také poslala varování svému muži a Bedřich se urychleně i s německými bojovníky, jež si opět vyžádal na pomoc, vracel do Čech. Mezi Bedřichem a Soběslavem následně došlo v lednu 1179 k dvěma rozhodným bitvám: u Loděnice (severovýchodně od Berouna) a u Prahy, Na Bojišti (poblíž tehdejší vsi Nusle). Z první bitvy, která se odehrála 23. ledna, odešel Bedřich těžce poražen a ustupoval přes Brdy k Prčici, kde se k němu připojil Konrád II. Ota. O pouhé čtyři dny po první bitvě, tedy 27. ledna, se střetl se Soběslavem znovu, tentokrát na východním okraji tehdejší Prahy, na místě dodnes nazývaném Na bojišti, kde už díky pomoci Konráda Oty zvítězil. Údělný kníže z linie znojemských Přemyslovců, však už mezitím příliš posílil svou moc, když se mu jako prvnímu vládci podařilo spojit moravské úděly v jeden celek pod svou rukou. Brzy se měl pražský staronový kníže přesvědčit, jaké problémy tím vyvstanou...

Soběslav II. se po naprosté porážce stáhl na jakýsi dnes neznámý hrad, resp. hradiště jménem Skála (Zcala), odkud však brzy utekl do zahraničí, kde doufal najít pomoc. Nicméně již roku 1180 tam zemřel a zanechal po sobě bezdětnou vdovu Elišku.

Ostatky knížete byly převezeny do Čech a uloženy k věčnému odpočinku na bazilice na Vyšehradě.

• KLICPERA, Václav Kliment. Soběslav, selský kníže (historická hra, 1824, knižně 1826 a další vydání)
• ROLEČKOVÁ, Eva. Já, kníže Soběslav (historický román, 2011, ISBN 978-80-243-4246-7)