Vladislav I.

Vladislav I. (datum narození neznámé, † 12. dubna 1125) byl český kníže od října 1109 do prosince 1117 a znovu od 16. srpna 1120 do své smrti. Jméno získal po svém strýci, polském knížeti Vladislavu Hermanovi[1].

Vladislav I.
Český kníže
Doba vlády I. 1109–1117
II. 1120–1125
Úmrtí 12. dubna 1125
Praha
Pohřben Klášter v Kladrubech
Předchůdce I. Svatopluk Olomoucký
II. Bořivoj II.
Nástupce I. Bořivoj II.
II. Soběslav I.
Manželka Richenza z Bergu
Potomci Vladislav II.
Svatava (Luitgarda) Česká
Děpolt I.
Jindřich Přemyslovec
Dynastie Přemyslovci
Otec Vratislav II.
Matka Svatava Polská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ

Vladislav byl druhorozeným synem krále Vratislava I. a Svatavy Polské, třetím z Vratislavových synů, kteří se vystřídali na českém trůně, bratrem Bořivoje II. a Soběslava I. a mladším (nevlastním) bratrem Břetislava II.

Jeho nejstarší syn Vladislav se stal knížetem a později druhým českým králem, od něhož se odvozovala linie dědičných českých králů, počínaje synem Vladislava II. a vnukem Vladislava I. Přemyslem Otakarem.

Bořivoj II., Svatopluk a Vladislav
Vladislav I. na medailonu z 19. století od sochaře Anotonína Poppa
Vladislavův denár

Tak jako u většiny Přemyslovců se o Vladislavově mládí příliš neví, zřejmě ale žil celou dobu, než se stal knížetem, v Praze. Když se Svatopluk Olomoucký pokusil v roce 1105 sesadit Vladislavova bratra Bořivoje II., stál ještě na Bořivojově straně. Bořivoj si proti sobě ovšem popudil většinu velmožů, obklopil se novými rádci a i Vladislav se přidal na stranu svého bratrance Svatopluka.

Druhý pokus o převzetí vlády v roce 1107 Svatoplukovi vyšel. Stal se knížetem, přičemž součástí dohody se šlechtou byl slib, že Svatoplukovým nástupce se stane Vladislav. Svatopluk zemřel během výpravy v Polsku v roce 1109 a převážně moravským vojskem byl za knížete zvolen Ota II. Olomoucký, Svatoplukův bratr. Česká šlechta ale trvala na předchozí dohodě a Ota ustoupil.

Kníže

Během Vladislavovy cesty do Říše, kam odjel přijmout Čechy v léno, obsadil Bořivoj II. Prahu. Vladislav ovšem rychle získal podporu císaře Jindřicha V. – za 500 hřiven stříbra. Jindřich v lednu 1110 na setkání znepřátelených stran v Rokycanech potvrdil Vladislavovu vládu.

Kníže se poté tvrdě vypořádal se svými odpůrci, mladší bratr Soběslav I. uprchl do Polska, kde na svoji stranu získal krále Boleslava III. Křivoústého; postupně došlo k několika polským vpádům do Čech. Soběslav se nakonec díky Křivoústému mohl vrátit z exilu a získal do správy různé úděly.

V lednu 1114 dosáhl Vladislav I. významného diplomatického úspěchu. Na svatbě Jindřicha V. s Matyldou Anglickou v Mohuči zastával jako kníže úřad nejvyššího číšníka. Tato událost byla předstupněm pro právo českých panovníků náležet mezi kurfiřty a volit německého krále.

Od roku 1115 se znepřátelení představitelé přemyslovského rodu postupně sbližovali. Soběslav se vrátil do vlasti a získal úděly Žatecko, Brněnsko a Znojemsko; Olomoucko bylo Otovi II. vráceno již dříve. V roce 1115 založil Vladislav I. kladrubský klášter.

Střídání na trůně
Hrob Vladislava I. v klášterním kostele v Kladrubech

Poslechnout si článek · info

Tato zvuková nahrávka byla pořízena z revize data 7. 4. 2007, a nereflektuje změny po tomto datu.
Více namluvených článků • Nápověda

Koncem roku 1117 se do Čech vrátil Bořivoj II., Vladislav I. mu z nepříliš jasných příčin dobrovolně předal vládu a pro sebe si vyčlenil panství na Žatecku.

V létě 1120 se Vladislav I. znovu ujal vlády, Bořivoj II. prchl do Uher. Poslední roky byly opět ve znamení rozporů – Soběslav (I.) byl zbaven moravských údělů a hledal útočiště v cizině. Brněnsko získal Ota II. Olomoucký, Znojemsko Konrád II., syn Litolda Znojemského.

Nedlouho před svou smrtí určil Vladislav jako svého nástupce Otu II. Olomouckého, teprve na nátlak královny vdovy Svatavy[2] a biskupa Oty Bamberského změnil rozhodnutí. Příštím knížetem se stal Soběslav I.

Vladislav I. byl pohřben v benediktinském kladrubském klášteře. Původně byl zřejmě uprostřed hlavní lodi konventního chrámu Panny Marie, hrob byl otevřen roku 1653 při opravě chrámu. V současnosti je jeho náhrobek v barokním slohu v severní částí chóru.[3]

Potomci

S manželkou Richenzou z Bergu († 1125) měl Vladislav I. čtyři děti:

∞ 1140 Gertruda Babenberská
∞ 1153 Judita Durynská
∞ Gertruda Braniborská
∞ Markéta
∞ Fridrich z Bogenu, purkrabí v Řezně

Zajímavosti

Případ Jakuba Apelly

Vedle domácích lidí žili ve středověkém českém státě i cizinci. Jistě už v 11. století bydleli v podhradí hradu Prahy Židé, kteří tu měli i synagogu. Židovští usedlíci se zabývali nejčastěji obchodem, ale i řemeslem.[4] Obchodovali s běžným kupeckým zbožím,[5] měli však významné postavení i v obchodu s otroky.[6][7] Byli pověstní svým bohatstvím. Dle Kosmovy kroniky radila v roce 1091 kněžna Virpirka králi Vratislavovi I.: „Nikde se lépe neobohatíš ani se více nezvelebíš než v podhradí pražském a v ulici vyšehradské. Tam jsou Židé, mající plno zlata a stříbra…"[8]

Koncem května 1096 prošla Prahou část účastníků 1. křížové výpravy.[9] Křižáci „se obořili na Židy a proti jejich vůli je křtili a ty, kteří se protivili, zabíjeli."[10] Po jejich odchodu se většina Židů vrátila k víře svých otců, někteří však alespoň navenek v křesťanství setrvali. Jeden z nich, Jakub Apella, se domohl vysokého postavení a zastával úřad „místopána po knížeti".[5] Kosmas ho nazval synem ďábla a tvrdil, že jeho působení bylo hrozným peklem pro křesťanský lid. „Jeho usmolená pravice čeho se dotkne, poskvrní, a jeho dech, smrdutý jako baziliškův, usmrtí ty, jež ovane; o něm svědčí i velmi mnozí lidé pravdomluvní, že bylo častokrát viděti, jak mu boku stojí a služby koná satan v lidské podobě."[11]

Dle Kosmovy kroniky se však Jakub nakonec dal zaslepit svou mocí natolik, že tajně opět přijal židovství a v noci nechal rozbořit křesťanský oltář, jenž byl postaven v bývalé synagoze.[5] Svaté ostatky, které byly v oltáři umístěny, vhodil do svého záchodu.[11] Dne 22. července 1124 byl Jakub Apella sesazen. Kronikář o tom napsal:

Kníže Vladislav, pln jsa Boha a horle horlivostí pro Krista, dal tohoto svatokrádce a zločince dne 22. července zatknouti a do těsného vězení zavříti. Ach, co mamonu nepravosti bylo z domu toho podvodníka pobráno a do pokladny knížecí uloženo! Mimo to Židé, jemu rovní v hříchu, složili knížeti, aby (...) nebyl sťat, tři tisíce hřiven stříbra a sto hřiven zlata; kníže pak z vnuknutí milosti Boží vykoupil křesťanské otroky ode všech Židů a zakázal, aby žádný křesťan u nich nesloužil.[11]

Historik Petr Charvát vyslovil domněnku, že záminka, pod kterou byl Jakub obviněn, byla nejspíše falešná. Poukázal na velké jmění, které bylo Jakubovi zkonfiskováno, a na závratnou sumu, kterou museli Židé zaplatit, aby ho vysvobodili z žaláře. Podle Charváta potřeboval Vladislav I. vyždímat z Židů peníze. „Celá historka patří do obvyklého spektra praktik, k nimž se vrchnosti křesťanské Evropy uchylovaly, pokud jim právě chybělo oběživo…"[12]

Vývod z předků
 
 
 
 
 
 Boleslav II.
 
 
 Oldřich
 
 
 
 
 
 
 Emma ?
 
 
 Břetislav I.
 
 
 
 
 
 
 
 
 Božena
 
 
 
 
 
 
 
 
 Vratislav II.
 
 
 
 
 
 
 Berthold ze Schweinfurtu
 
 
 Jindřich Nordgavský
 
 
 
 
 
 
 Eilika z Walbecku
 
 
 Jitka ze Schweinfurtu
 
 
 
 
 
 
 Herbert z Wetterau
 
 
 Gerberga z Gleibergu
 
 
 
 
 
 
 Irmtrud z Avalgau
 
Vladislav I.
 
 
 
 
 
 Boleslav Chrabrý
 
 
 Měšek II. Lambert
 
 
 
 
 
 
 Emnilda z Lužice
 
 
 Kazimír I. Obnovitel
 
 
 
 
 
 
 Ezzo Lotrinský
 
 
 Richenza Lotrinská
 
 
 
 
 
 
 Matylda Saská
 
 
 Svatava Polská
 
 
 
 
 
 
 Svjatoslav I. Kyjevský
 
 
 Vladimír I. Kyjevský
 
 
 
 
 
 
 Maluše
 
 
 Dobroněga Kyjevská
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Odkazy

Reference
  1. Jasiński, K. Rodowód pierwszych Piastów. Poznań, 2004. S. 177.
  2. KAREŠOVÁ, Z.; PRAŽÁK, J. Královny a kněžny české. Praha: X-Egem, 1996.
  3. SOMMER, Petr; ŽEMLIČKA, Josef; MAŠEK, Michal, a kol. Vladislav II. Druhý král z Přemyslova rodu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 264 s. ISBN 978-80-7106-512-8. S. 229.
  4. FIALA, Zdeněk. Přemyslovské Čechy: český stát a společnost v letech 995-1310. II., dopl. vyd. Praha: Svoboda, 1975. 245 s. cnb000135277. S. 67.
  5. ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 660 s. ISBN 80-7106-196-4. S. 212–213.
  6. ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 660 s. ISBN 80-7106-196-4. S. 38.
  7. VACEK, František. Sociální dějiny české doby starší. V Praze: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1905. 560 s. Dostupné online. S. 58.
  8. Kosmas. Kosmova kronika česká. Překlad Karel Hrdina a Marie Bláhová. Praha: Svoboda, 1972. 261 s. Dostupné online. S. 134.
  9. ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 660 s. ISBN 80-7106-196-4. S. 124.
  10. Kosmas. Kosmova kronika česká. Překlad Karel Hrdina a Marie Bláhová. Praha: Svoboda, 1972. 261 s. Dostupné online. S. 146.
  11. Kosmas. Kosmova kronika česká. Překlad Karel Hrdina a Marie Bláhová. Praha: Svoboda, 1972. 261 s. Dostupné online. S. 200.
  12. CHARVÁT, Petr. Pražští Židé a první křížová výprava. Archaeologia historica. 2009, roč. 34, čís. 1, s. 835–838, citováno ze s. 837. Dostupné online.

Literatura
  • BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.
  • NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./II. Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha: Jan Laichter, 1913. 1214 s.
  • WIHODA, Martin. Morava v době knížecí 906–1197. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 464 s. ISBN 978-80-7106-563-0.
  • ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 712 s. ISBN 978-80-7106-905-8.

Externí odkazy
Předchůdce:
Svatopluk Olomoucký		 Český kníže
Vladislav I.
1109–1117		 Nástupce:
Bořivoj II.
Předchůdce:
Bořivoj II.		 Český kníže
Vladislav I.
1120–1125		 Nástupce:
Soběslav I.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.