Československá měnová reforma (1953)

Na začátku 50. let 20. století, tedy několik let po konci druhé světové války a krátce po nástupu komunistického režimu, panovala v Československu hluboká ekonomická krize. Spotřebního zboží byl na trhu nedostatek, jeho distribuce byla proto dosud (od válečného roku 1939) zajišťována na příděl, a obyvatelstvo nemělo kde realizovat svou kupní sílu. Ekonomika země sice rostla závratným tempem, to mělo ovšem souvislost se zapojením země do struktur zemí patřící do sovětské sféry vlivu, protože 32 % strojírenské výroby směřovalo k armádě a polovina všech investic byla určena na rozvoj těžkého strojírenství.[2] Provedením měnové reformy mohl stát připravit občany o peníze, za které jim neměl co nabídnout.[3]

K provedení měnové reformy došlo v roce 1953 navzdory tvrzení prezidenta republiky Antonína Zápotockého, který ještě v pátek 29. května večer ve svém rozhlasovém projevu veřejnost údajně ujišťoval, že „naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé“. Historik Zdeněk Jirásek ale existenci takového projevu zpochybnil.[4] Podle archiváře Richarda Mahela možná záznam projevu komunisté zničili.[5] V rozhlasovém pořadu Tisíc příběhů část proslovu pouze přemluvili.[6]

Avšak 30. května po páté hodině odpolední předseda vlády Viliam Široký v rozhlase oznámil, že stávající bankovky budou platit pouze do konce měsíce. Počínaje 1. červnem byly vyměňovány za nové, které byly již v předstihu vytištěny v Sovětském svazu.[7]

Mzdy a ceny se přepočítaly v poměru 5:1.[8] Hotovost do 300 Kčs na osobu se přepočítávala v poměru 5:1 (pouze však u osob, které nepoužívají námezdní práci), u všech ostatních forem (včetně hotovosti právnických osob) šlo již o poměr 50 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz.[8]

Vklady fyzických osob u peněžních ústavů do 5 000 Kčs včetně byly přepočítávány v poměru 5 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz, vyšší vklady do 10 000 Kčs už v poměru 6,25:1, vklady do 20 000 Kčs v poměru 10:1, ty do 50 000 Kčs 25:1 a vyšší v poměru 30:1, vklady složené na nové vkladní knížky po 16. květnu 1953 se přepočítávaly v poměru 50:1.[9] Vklady na knížky dělníků a úředníků z pravidelného podnikového spoření se přepočítávaly v poměru 5:1.[9] Prémie životního pojištění se přepočítaly v poměru 20:1.[10]

Zůstatky na účtech státních organizací a některých JZD (III. a IV. typu) se přepočítávaly v poměru 5:1.[11] Zůstatky na účtech soukromých podniků se přepočítávaly v poměru 50:1, s výjimkou částky nepřevyšující částku vyplacených mezd za předchozí měsíc, když tato část se přepočítavala v poměru 5:1.[12]

Zcela zrušeny bez náhrady byly vázané vklady vzniklé při měnové reformě v roce 1945, závazky z tuzemských cenných papírů vydaných před rokem 1945 i závazky státních dluhopisů a dluhopisů jiných finančních institucí vydané po roce 1945.[13]

Průměrně došlo k celkovému přepočtu 10:1 (Vklady ve státní spořitelně před měnovou reformou 9 000 000 Kčs, po přepočtu 930 000 Kčs).^[zdroj?!] Byl dramaticky redukován objem oběživa ze zhruba 52 miliard starých korun na 1,4 miliardy nových, tedy přibližně 37:1.[14]

Reformu většina obyvatel pochopila jako velkou krádež, tím spíše, že členové komunistické strany dostali často lepší kurs, který navíc nebyl vázaný na výši částky. V některých městech došlo po reformě k nepokojům, zejména mezi dělníky. Největší odpor vzbudila měnová reforma v Plzni, kde byl její dopad ještě zvýrazněn tím, že plzeňská Škodovka úmyslně vyplatila mzdy dříve, před reformou (tzv. plzeňské povstání). Nepokoje byly potlačeny silou.[15] Za účelem dosažení svých cílů poškodila měnová reforma velké množství drobných i velkých střadatelů, živnostníků a obchodníků, kteří přišli o provozní kapitál.