Duhovka (platidlo)

Duhovky jim kdysi začali říkat lidé, kteří je nacházeli na polích většinou po prudkém dešti, který tyto mince omyl a ty se potom třpytily ve slunci. Lidé tyto zlaté mince spojovali s duhou a domnívali se, že padají právě z ní nebo že se nalézají tam, kde se duha dotýká země. Tento zkrácený český název má svůj ekvivalent v mnohem delším, méně poetickém, avšak popisnějším německém Regenbogenschüsselchen = duhové mističky.

(Nejen) zlaté mince jsou významným druhem nálezů (registrovaný již v počátcích archeologického, či spíše vlastivědného bádání) pro poznání keltské společnosti. Vzhledem ke své hodnotě a funkci odrážejí její vnitřní vývoj i vnější styky, hospodářskou i technickou úroveň doby a citlivě reagují na historické události. Jejich užívání je jednou z nových znalostí, které Keltové přinesli do prostoru barbarika, tedy i na naše území. Keltové našich zemí přicházeli do styku a užívali nejčastěji makedonské statéry, které také nejstarší keltské mince napodobují. Postupem doby (opotřebováním razidel) však obraz na mincích hrubne a mění se; časem vůbec převažuje na ražbách vlastní keltský umělecký styl a mince jsou opatřovány novými svébytnými mincovními obrazy, dokonalými jak technickým provedením, tak uměleckým ztvárněním. Nejstarší keltské mince (ražené snad už na přelomu 4. a 3. století př. n. l.) byly ze zlata. Nejvyšší zlatá mincovní jednotka, statér o váze 8,6–8,4 g, napodobovala statéry makedonských panovníků Filipa II. (359 – 336 př. n. l.) a Alexandra III. Velikého (336 – 323 př. n. l.) s hlavou Pallas Athény na líci a stojící bohyní Niké na rubu. Tyto mince nebyly ještě užívány jako běžný směnný prostředek, pro svou vysokou hodnotu k tomu ani nebyly vhodné; měly funkci prestižní, užívaly se k placení klientů a jako dary – diplomatické a v oblasti kultu a náboženství. Dalším typem jsou statéry mající na rubu Athénu Alkis a napodobující tetradrachmy makedonského krále Filipa V. (221 – 179 př. n. l.); představují mladší fázi zlatých ražeb z 1. poloviny 2. století př. n. l. V této době, kdy vznikají oppida, s velkým rozvojem obchodu dochází i k velkému nárůstu mincovní produkce a mince ražené nejen ze zlata o téměř 100% ryzosti, ale i ze stříbra a jiných kovů pronikají daleko intenzivněji do směnných styků. Kromě zlatých statérů a stříbrných quinárů se razí i jejich menší nominální hodnoty – třetinky, osminky a čtyřiadvacetinky, tentokrát již především s mincovními obrazy, na nichž se uplatňují vlastní keltské výtvarné představy. Významnou skupinu tvoří mušlovité statéry, častým bývá obraz koně (někdy s jezdcem), kance, objevuje se kolečko s paprsky jako sluneční symbol, slunce s paprsky, stočený drak. Vedle četných nálezů zlatých a stříbrných ražeb se vyskytují i mince potinové a výjimkou nejsou ani falsa, mince s bronzovým jádrem plátovaným zlatem.

Vedle znalosti užívání mincí byla důležitá i jejich výroba. Technologie ražby byla následující: do důlků v mincovních destičkách byl nasypán na mincovních vážkách odvážený zlatý či stříbrný kov, žíháním v plameni roztaven a z takto vzniklých mincovních střížků byly za pomoci razidel (spodního železného kotoučovitého s bronzovou vložkou s negativem mincovního obrazu jedné strany mince a horního válcovitého s negativem druhé strany) raženy mince. Nálezy těchto předmětů, které dokládají ražbu mincí, pocházejí výlučně z oppid a nejvzácnější mezi nimi jsou nálezy razidel. Můžeme předpokládat, že podobně jako později právo razit mince bylo vyhrazeno pouze jedincům („předním představitelům bójského kmene/knížatům nebo králům“) ovládajícím to které území; jejichž jména se často na mincích objevují, zvláště na mladších stříbrných tzv. bratislavských ražbách (BUSU, BUSSUMARUS, IANTUMARUS, COISA, AINORIX, FABRIARIX, EVOIURIX, COUNOS, TITTO, COVIOMARUS, COBROVOMARUS, DEVIL, MACCIUS, NONNOS a nejpočetněji zastoupenými BIATEC, podle nichž těmto mincím říkáme "biateky").

Ražba zlatých mincí převládala u západních keltských kmenů, kdežto u východních Keltů převládaly mince stříbrné; předěl obou druhů ražeb tvoří Morava.

• nejstarší a také největší (40 kg) český poklad keltských zlatých mincí byl objeven v Podmoklech u Rokycan již roku 1771
• další na Hradišti u Stradonic roku 1877
• Starý Kolín
• Trenčianske Bohuslavice (Slovensko)
• oppidum Manching
• Němčice nad Hanou