Němčina

rozšíření němčiny:

     původní jazyk

     druhý nebo neoficiální jazyk

     německá menšina

Němčina je úředním jazykem v těchto zemích:

• Německo (až 80 milionů mluvčích, ne všichni jsou rodilými mluvčími)
• Rakousko (7,9 milionu, všichni nejsou rodilými mluvčími)
• Lichtenštejnsko (31 tisíc)
• Švýcarsko (4,3 milionu, všichni nejsou rodilými mluvčími) – dalšími jazyky země jsou francouzština, italština a rétorománština
• Lucembursko (270 tisíc) – spolu s lucemburštinou a francouzštinou
• Belgie (110 tisíc) – Německojazyčné společenství v provincii Lutych spolu s nizozemštinou a francouzštinou
• Itálie (260 tisíc) – převážně v Jižním Tyrolsku (autonomní provincie Bolzano)

Německy dále hovoří jako svým prvním nebo druhým jazykem menšiny v následujících zemích (údaje o počtech mluvčích mohou být zastaralé):

• Francie (1,5 milionu) – Alsasko a Lotrinsko
• Dánsko (25 tisíc) – Šlesvicko (region Syddanmark)
• Rumunsko (380 tisíc) – Banát a Sedmihradsko, v současnosti pravděpodobně podstatně méně
• Maďarsko (200 tisíc)
• Polsko (500 tisíc) - v současnosti pravděpodobně podstatně méně
• SNS (1,9 milionu) – Povolží (jižní Rusko), Kazachstán, v současnosti pravděpodobně podstatně méně
• USA (1,5 milionu) – zejména Pensylvánie, Severní a Jižní Dakota, také Texas
• Kanada (560 tisíc)
• Brazílie (1,5 milionu)
• Argentina (400 tisíc)
• Chile
• Austrálie (135 tisíc)
• Paraguay (38 tisíc)
• Namibie (25 tisíc) – do r. 1989 regionální úřední jazyk
• JAR (60 tisíc)
• Izrael (několik desítek tisíc mluvčích)
• Česko (několik desítek tisíc mluvčích)[2] – viz Německá menšina v Česku
• Slovensko (pravděpodobně několik tisíc mluvčích)
• Papua Nová Guinea – (unserdeutsch) kreolský jazyk na základě němčiny[3]

V mnoha zemích světa včetně České republiky žijí vystěhovalci nebo dočasně žijící lidé (tzv. expatriots, expats), jejichž mateřštinou je němčina.

Počty mluvčích německých menšin je nutné brát s rezervou, neboť tato čísla se mohou mezi jednotlivými průzkumy značně lišit. V posledních desetiletích měly na počty mluvčích němčiny v zemích Východní Evropy – především v Polsku a Rumunsku – a někdejšího Sovětského svazu vliv výzvy ze strany německých úředních míst, jak před rokem 1990 tak po něm, na adresu tam žijících etnických Němců, aby se vrátili do „původní vlasti“. Tak došlo ke značnému odlivu etnických Němců v reprodukčně perspektivním věku. Není ovšem možné očekávat úplný zánik výskytu němčiny jako rodného jazyka v těchto zemích.

• 
  Mapa rozšíření němčiny v zemích Evropské unie
• 
  Území, kde byla roku 1910 převažujícím jazykem němčina

Mapa německých nářečí z roku 1894 zobrazuje regionální vlivy v českém pohraničí obývaném Sudetskými Němci. Jihočeské a jihomoravské nářečí byly spřízněny s hornoněmeckým nářečím sousedních zemí (Rakousko, Bavorsko). Severočeské a severomoravské dialekty pak se středovýchodním nářečím, vyskytujícím se v Sasku a Slezsku.

Spisovná němčina, která je standardizovanou podobou hornoněmčiny (Hochdeutsch, hornoněmecké nářeční skupiny), se od ostatních germánských jazyků liší změnami v důsledku druhého posouvání hlásek, které bylo uzavřeno ke konci 8. století.

V historii vývoje spisovného německého jazyka rozlišujeme tato období:

• prehistorické/germánské (5.–8. století)
• stará horní němčina (Althochdeutsch) (8. století–1050)
• střední horní němčina (Mittelhochdeutsch) (1050–1350)
• raná nová horní němčina (Frühneuhochdeutsch) (1350–1650)
• nová horní němčina (Neuhochdeutsch) (1650–současnost)

Základní členění nářečí v němčině je podle stupně druhého posouvání hlásek v jihoseverním směru:

• horská němčina (včetně rakouské a švýcarské němčiny) – úplné
• střední němčina – částečné
• dolní němčina (Platt) – žádné posouvání hlásek

Mezi jednotlivými nářečími a dialekty existují značné rozdíly. Již dialekt v Kolíně nad Rýnem je pro mnohého Němce z jiné oblasti jen těžko srozumitelný. Značné potíže pak vznikají, jedná-li se o severoněmecké tzv. Plattdütsch z Fríska nebo o dialekty z Bavorska, Bádenska či Rakouska. Zcela nesrozumitelné je pak tzv. Schwyzerdüütsch, mluvené ve Švýcarsku: švýcarské filmy nebo televizní rozhovory, vysílané v německé televizi, mají většinou podtitulky, filmové produkce jsou někdy již v originále vyrobeny s týmiž herci ve dvou jazykových verzích - pro Švýcarsko a pro export nebo jsou na vývoz dabovány do spisovné němčiny.

Mapa rozmístění německých nářečí

Němčina se píše latinkou. S výjimkou přehlasovaných Ä, Ö, Ü a slov cizojazyčného původu nevyužívá diakritická znaménka. Používání specificky německého písmene, ostrého S (scharfes S, ß – pouze malé písmeno, při psaní verzálkami přepisováno jako SS) bylo reformou pravopisu (Neue deutsche Rechtschreibung) v 90. letech 20. století omezeno na případy dlouhé výslovnosti předchozí samohlásky. Příkladem je změna u slovesa müssen, kde se v první osobě jednotného čísla již nepíše ich muß, nýbrž ich muss. Dále např. u slova daß (že) je nový správný pravopis dass. Ve Švýcarsku je písmeno ß již celá desetiletí nezvyklé a důsledně se nahrazuje pomocí ss (Strasse).

Německá abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí:

Odchylky ve výslovnosti proti češtině:

• a – výslovnost jako dlouhé á před jednou souhláskou (Baden-Baden, ich kam), jako krátké a před dvěma souhláskami (Kamm, Sammlung);
• aa – výslovnost jako dlouhé á, příjmení Haas, ve staré horní němčině Aa ve významu voda, řeka, viz jezero Aa v Alpách, říčka Aa blízko Bielefeldu;
• ä – jako e, e: (otevřené; älter, spät, Häme);
• c – jako k, staroněmecká jména jako Carl a Caroline, slova cizojazyčného původu jako Colt, Harnoncourt (příjmení rakouského dirigenta);
• ch – mnohdy jako k, např. v místních názvech Cham, Chemnitz, jindy jako české ch (Chemie) nebo také š (rovněž Chemie, dále ve jménech francouzského původu jako Chantal);
• ck – jako k (packen, Stück);
• chs – jako ks nebo chs, když je -s- částí koncovky (du machst);
• e – výslovnost dlouze, uzavřeně, téměř jako í (Gewehr); krátce a oslabeně v nepřízvučné slabice, před l, n, r mizí mnohdy téměř zcela (sloveso verstehen – zde mizí jak první tak třetí e), ale ne vždy (lesen), nemizí také v koncovkách -eln (handeln), -ern (Stern, místní název Kaldern) a po r (plurál Tore), po l (plurál Fußbälle) a po dalších souhláskách jako m (Bäume, sloveso kommen);
• ee – výslovnost zásadně dlouze, zhruba eé či jako české é (Meer, Kleeblatt, See);
• ei, ai, ey, ay – výslovnost je aj (ein, klein, drei, Mai, staroněmecky psaná příjmení jako Freytag nebo místní názvy jako Bayern, Bayreuth);
• eu, äu – oj (euch, Euter, neu, räuspern);
• g – na začátku slova g, ve slovech francouzského púvodu s koncovkou ge se vyslovuje jako české ž (Blamage (vyslovuje se i e na konci slova), Garage, Regisseur), někdy skoro jako ch – na konci slova (Flugzeug)
• gn – vyskytuje se ve slovech francouzského původu, pak jako n – například Kompagnie (švýcarský pravopis je ale Kompanie);
• h – po samohlásce a mezi samohláskami se mnohdy nevyslovuje, zde prodlužuje předchozí samohlásku (Ruhe, gehen), pokud to není jediná souhláska ve slově (aha, Uhu), na začátku slova či sousloví a ve slovech jinojazyčného původu se h vyslovuje (Hand, heute, Krankheit, Kohärenz);
• ie:
  • jako í: – (viel, wie, sieben, Marie, Leonie, verspielt);
  • jako i̯ə – (Familie, Linie, Italien, také Marienbad [(Mariánské Lázně]);
• ng – podobné českému mango, banka (Jüngling, lange, singen, Stange);
• o – když před jednou souhláskou, tak dlouze, spíše jako české ó (holen, roden), před dvěma souhláskami krátce jako české o (Donner, kommen, Kompagnie);
• oe – některé místní názvy jako město Soest, výslovnost je zóst;
• oo – některá slova jako doof (hloupý, omezený), výslovnost je doóf nebo dóf;
• ou - ve slovech cizojazyčného původu se vyslovuje jako ú (příjmení rakouského dirigenta Harnoncourt, kde se také čte začáteční h);
• ö – mezi o a e (gönnen, können, Abkömmling);
• ph – jako f ve slovech cizojazyčného původu, pokud se tak nadále píší (Philosophie, Photographie, Litographie), častější je ale Fotografie;
• r – téměř splývá s e (aber, Kater);
• s – z – na začátku slova s výjimkou anglických výrazů a uprostřed slova mezi dvěma samohláskami (Seite, Kausa, Dasein), avšak ve slovech cizojazyčného původu mnohdy jako s – např. Kaste, Kosmos;
• ss – s – užívá se při krátké výslovnosti předchozí samohlásky (müssen, Schluss) a tehdy, když se neužije ß (Strasse – všeobecně ve Švýcarsku nebo když chybí písmeno ß na klávesnici či při psaní velkými písmeny);
• ß – s – užívá se zpravidla při dlouhé výslovnosti předchozí samohlásky (Straße, Fuß);
• sch – š (schön, Ramsch, Schluss);
• sp – šp – na začátku slov nebo kořenů (spät, Spieler, Verspätung), na severu Německa je výslovnost mnohdy sp;
• st – št – na začátku slov nebo kořenů (stehen, Raststätte [Rastštaette], Verständnis), na severu Německa je výslovnost mnohdy st;
• th – t – jako t s přídechem (Thema) nebo jednoduché t na konci místního názvu (Bayreuth);
• tion – cijon (Funktion, Nation);
• tsch – jako č v češtině (Tschechien);
• tz – jako české c, např. sitzen, Katze, Tatze, Chemnitz);
• z – c (siezen, zehn);
• ü – mezi u a i (müssen);
• v:
  • v původně německých slovech – jako f (vielleicht, Vater);
  • v cizojazyčných slovech – jako v (Vase, Vehikel, Viadukt, Villa);
• w – v (warten, Wolfgang).

• Souhlásky k, t, někdy i p se na začátku slova a před samohláskou vyslovují s přídechem, i když o něco slabším než v 

angličtině (Karl, kommen, Pauke, Post, Tante. Tobias).

• Kmenová samohláska je dlouhá před jedinou souhláskou (lesen) nebo žádnou (wo).

Německý nápis "Delikatesní červené zelí" – na levém víčku je použit starý pravopis, na pravém nový po změnách let 1996–2006.

• Rozlišuje se určitý (der, die, das) a neurčitý (ein, eine) člen.
• Rozlišují se čtyři pády u jmen: nominativ, genitiv, dativ a akuzativ. Jsou vyjádřeny většinou jen tvarem členu, k některým ale patří koncovky podstatného jména.
• Systém slovesných časů je bohatší než v češtině. Původní systém významu 6 slovesných časů (předminulý [plusquamperfektum], minulý préteritum a [perfektum], přítomný [prézens] a budoucí I a II [futurum]) rozlišoval tu skutečnost, zda se jedná v přítomnosti, minulosti nebo budoucnosti o ukončený či probíhající děj. Dnes se však tento systém využívá velmi omezeně a v běžné konverzaci se používá již jen přítomný čas (vyjadřuje též budoucnost) a minulé časy perfektum a préteritum. Podmíněný děj se vyjadřuje konjunktivem a kondicionálem. Velmi časté je používání trpného rodu.
• Slovosled je díky flexibilnosti jazyka mnohem volnější než v angličtině, ale i tak existují jistá pravidla. Může mít více variant v závislosti na použitých spojkách či příslovečných určeních. Typickým rysem němčiny je odsouvání ostatních slovesných tvarů (a také hlavního slovesa ve vedlejší větě) na konec, může se tam sejít i několik sloves najednou:
  • Wenn ich das früher gewusst hätte, hätte ich es nicht mehr tun müssen.
  • Doslova: Když já to dříve věděl by měl, měl by já to ne více činit muset.
• Všechna podstatná jména se píší s velkým počátečním písmenem.

Starší slovní zásoba byla ovlivněna hlavně latinou a románskými jazyky. V moderní době je patrný silný vliv angličtiny. Výpůjček je vcelku značné množství, němčina však k většině přejatých slov má i samotný německý protějšek, většinou složeninu.

Příklad:

• magnetofon: r Rekorder, ale i s Tonbandgerät ("zvukopáskopřístroj")
• byznys, podnikání: s Business, ale i s Geschäft

Zvláštností je, že některá slova budí dojem neněmeckého, anglického původu, přestože v angličtině neexistují, např. s Handy – mobilní telefon. Ač čistě německá zkrácenina z s Handfernsprecher ("telefon do ruky"), vyslovuje se často anglicky händy.

Výpůjčky ovšem fungují i opačným směrem. Německá slova se objevují v mnoha dalších jazycích. Například slovo r 'Bauplan' (stavební plán, skica) se v angličtině používá pro technické označení morfologie organismů. Arbeito, které v japonštině znamená vedlejší pracovní poměr pochází z německého slova Arbeit, f. (práce) atd.[4]

Otčenáš (modlitba Páně):

Vater unser im Himmel,

geheiligt werde dein Name.

Dein Reich komme.

Dein Wille geschehe,

wie im Himmel so auf Erden.

Unser tägliches Brot

gib uns heute.

Und vergib uns unsere Schuld,

wie auch wir vergeben

unsern Schuldigern.

Und führe uns nicht in Versuchung,

sondern erlöse uns von dem Bösen.

Amen.