Napoleonovo tažení do Egypta a Sýrie

Napoleonovo připlutí na Maltu

Napoleonova armáda vyplula 19. května 1798. Nejprve došlo k obsazení Malty. Tento ostrov si Napoleon zvolil za opěrný bod při svém tažení na Egypt. Maltézští rytíři, kteří ostrov ovládali, před francouzskou vojenskou převahou kapitulovali. Jejich kapitulaci převzal za francouzskou stranu geolog Déodot de Gradet de Dolomieu; učinil tak s velkými rozpaky, jelikož byl sám členem řádu maltézských rytířů. Francouzi okamžitě propustili otroky a vězně řádu maltézských rytířů a zmocnili se řádového pokladu.[1] Teprve na Maltě se také všichni účastníci výpravy dozvěděli pravý cíl cesty, který byl dosud utajen – dobytí Egypta.[2] Flotila se vydala na další cestu a 1. července 1798 spatřili členové francouzské vojenské expedice poprvé pobřeží Egypta. Vylodili se v Alexandrii, ale byli hluboce zklamáni zchátralostí tohoto města. Arabové nejevili o okupační vojsko sebemenší zájem a naprosto si ho nevšímali, což Francouze překvapilo ještě víc.[3] Francouzi zbudovali na pláži před Alexandrií provizorní ubytování a hlavní stan zřídili ve středověké pevnosti, vybudované na místě starého alexandrijského majáku.

Bitva u Pyramid, Francois-Louis-Joseph Watteau, 1798-1799

Bitva u Pyramid, Antoine-Jean Gros

Bitva u Pyramid, Louis-François Baron Lejeune

Mamlúcký bojovník

8. července 1798 se generál Napoleon Bonaparte vydal v čele třicetitisícové armády z Alexandrie do rozpálené pouště. Během následného pětidenního pochodu zemřely stovky vojáků vyčerpáním a žízní. Často docházelo také k sebevraždám.[4] Na vodu narazila armáda až ve vsi Rahmaniehu západně od Káhiry, kde se vyčerpaní vojáci vrhli v oblečení rovnou do vody. Mnozí z nich se pod tíhou zbraní a oblečení utopili, někteří byli napadeni krokodýly a všichni se nahltali vody plné pijavic. Následně přišla první velká epidemie průjmového onemocnění. Po všech těchto útrapách se přímo před zdecimovaným vojskem objevilo 20 000 nepřátelských mamlúků. Došlo k bitvě pod pyramidami, kterou Francouzi s převahou vyhráli. Drtivé vítězství nad mamlúky zvýšilo Napoleonovu sebedůvěru a bojovou odhodlanost vojska. Po dvou dnech kapitulovala i Káhira.[5] 1. srpna bylo francouzské loďstvo admirálem Nelsonem poraženo v námořní bitvě u Abukiru. Během jediné noci byla francouzská flotila zničena a celou katastrofu završil výbuch arzenálu na admirálské lodi l'Orient. Francouzi, vysazení na pevnině, zůstali od této chvíle odříznuti od světa a ztratili spojení s Francií. Na mořském dně se navíc ocitla většina zbraní, potravin, oděvů, bot, knih a vědeckých přístrojů. Armáda přišla o většinu své výzbroje a vědci ztratili knihovnu, která byla na l'Orientu, přístroje, léky, chirurgické nástroje, brýle, tužky.

Napoleon odpouští káhirským rebelům, autor Pierre-Narcis Guérin

Napoleon Bonaparte se pokoušel zreformovat feudální politický systém v Egyptě a zavést demokratické zřízení, což se mu nepodařilo.[6] Vznikl pouze generální díván, sestávající ze zástupců všech regionů, který nakonec nevládl, ale fungoval jen jako komunikační prostředek mezi okupanty a obyvateli Egypta. Napoleon se rovněž snažil naklonit si lstí také náboženské vůdce a tvrdil jim, že on a jeho vojáci se chtějí stát muslimy.[6] Tento plán nakonec ztroskotal, když islámští teologové požadovali po Francouzích jako důkaz obřízku a abstinenci od alkoholu. Obě kultury – francouzská a muslimská – zažívaly v Egyptě celou řadu ostrých střetů. Nejčastějším zdrojem těchto sporů byl rozdílný přístup k alkoholu, rozdílný postoj k ženám a nepokrytě projevovaná neúcta Francouzů k celé řadě muslimských zvyků a památek. Poslední iluze o mírovém soužití Francouzů a Egypťanů se rozplynula 21. října 1798, kdy vypuklo v Káhiře povstání, vyvolané francouzským požadavkem na zvýšení daní.[7] Povstání bylo potlačeno, ale zemřelo při něm 200 Francouzů a 2000 Egypťanů. Povstání rozdrtil generál Thomas-Alexandre Dumas (otec spisovatele Alexandra Dumase). Po potlačení povstání nechal Napoleon Bonaparte několik desítek povstalců popravit a francouzští vojáci vydrancovali a znesvětili mešitu Al Azhar.[8]

V únoru 1799 se Napoleon Bonaparte vydal v čele 13 000 vojáků z Egypta do oblasti známé jako Svatá země (současná Sýrie, Izrael a Libanon). V té době uzavřeli Britové s Turky příměří. Britové hlídali pobřeží a pozemní operace nechali na armádě Osmanské říše. Napoleon se s tureckou armádou střetl u města Al Ariš, kde zvítězil, ale jeho vojáci následně napochodovali do tureckého tábora plného morem nakažených nepřátel. Následně francouzské vojsko dobylo Jaffu, kde se rozzuření vojáci dopustili krvavého násilí na místním civilním obyvatelstvu. Děsivé vraždění a znásilňování popisuje ve svých memoárech L'Agenda de Malus přímý účastník Louis Malus.[9] V Jaffě se Francouzům vzdaly čtyři tisíce Turků, které nechal Napoleon okamžitě povraždit, jelikož neměl pro zajatce dost jídla a stráží, které by je hlídaly.[9] Aby se ušetřilo střelivo, přikázal Napoleon bezbranné turecké zajatce pozabíjet bajonety.[9] Po tomto masakru táhla armáda k pevnosti Akko (Acre). Během obléhání Akka se v řadách francouzského vojska rozšířil mor a 700 vojáků na něj zemřelo. Po neúspěšném šestitýdenním obléhání Francouzi Akko opustili a značně demoralizováni se pustili do drancování vesnic v okolí. Během následného ústupu zpět do Egypta údajně Napoleon vydal příkaz podat svým nemocným a raněným vojákům jed a provést tak eutanazii, aby nepadli do rukou nepřátelských Turků. Sám Napoleon později rozkaz k zabíjení vlastních vojáků popíral a tvrdil, že se jednalo o nedorozumění.[10] Farmaceut francouzské expedice Claude Royer a lékař René Desgenettes však tvrdili, že k vraždění s Napoleonovým souhlasem skutečně došlo.[10] Tuto událost propagandisticky využili Britové, kteří po ústupu Napoleona obsadili Jaffu a údajně tu nalezli 500 otrávených francouzských vojáků. Zpráva, kterou poté Britové předali tisku v celé Evropě, trvale poškodila Napoleonovu pověst.[10]

Generál Jean-Baptiste Kléber

Napoleon v Káhiře, Jean-Léon Gérôme

V době egyptského tažení prožívala Francie na evropských bojištích období vojenských neúspěchů a vláda byla v rozkladu. 22. srpna 1799 opustil Napoleon Bonaparte, a několik jeho nejbližších přátel, tajně Egypt. Na malé lodi sedm týdnů unikali britskému pronásledování až dorazili domů, kde byl Bonaparte nadšeně přijat obyvatelstvem jako zachránce vlasti. O 50 000 mužů, které zanechal napospas osudu v dalekém Egyptě se v té době nikdo nestaral. Když se překvapení vojáci a vědci v Egyptě dozvěděli o Napoleonově útěku, byli nejprve zděšeni, pak znechuceni touto zradou a nakonec propadli zoufalství.[11] Před svým odjezdem do Francie pověřil Napoleon Bonaparte velením v Egyptě generála Jeana-Baptistu Klébera, který tento úkol přijal s rozpaky. Napoleonův útěk z Egypta ho rozběsnil a prohlásil: Ten parchant (Napoleon) nám tady nechal jen svoje kalhoty plné sraček. Vrátíme se do Francie a otřeme mu je o hubu.[12] Kléber se snažil vyjednat s Turky a Angličany takovou kapitulaci, aby Francie neztratila tvář. Na jaře 1800 došlo v Káhiře k dalšímu povstání, které Kléber potlačil ještě brutálněji, než Napoleon v předchozím roce. Turci zatím přitáhli ze Sýrie, obsadili Gazu a dobyli Al Ariš, kde povraždili francouzskou posádku. 24. ledna 1800 byla vypracována alarišská dohoda, podle níž měli Francouzi do měsíce od její ratifikace opustit Egypt. Turci se zavázali přepravit Francouze zpět do Evropy, ale Britové se rozhodli tuto dohodu nerespektovat a zabránit Francouzům za každou cenu v odjezdu. Kléber se tak se svou armádou ocitl v kleštích. Na pevnině ho ohrožovali Turci a na moři Britové. Kléber nakonec zaútočil na Turky, získal zpět ztracená území a u Heliopole svedl 20. března 1800 vítěznou bitvu.

Generál Jacques-François Menou

14. 6. 1800 byl Kléber zavražděn muslimským fanatikem a vedení francouzské armády se ujímá poněkud kontroverzní generál Jacques-François Menou, který se v Egyptě oženil s muslimkou a přestoupil na islám [13]. Francouzská armáda byla už tehdy otrhaná, zbědovaná, hladová a finančně na dně. Arabové se bouřili, Turci útočili a Britové nadále blokovali pobřeží. Mor se šířil. Vojenské velení nařídilo evakuaci Káhiry a odchod všech Francouzů do Alexandrie, která byla zanedlouho obležena Turky a Angličany. 31. srpna 1801 Francouzi kapitulovali a začali opouštět Egypt. Z 34 000 mužů pozemního vojska jich přežilo egyptské tažení 21 500. Z 16 000 námořníků se jich zpět do Francie vrátilo 1866.

Gaspard Monge, první předseda Egyptského institutu

22. srpna 1798 byl v Káhiře, v prostorách bývalého mamlúckého harému, založen francouzskými vědci Egyptský institut.[18] Ustavující schůze tohoto vědeckého sdružení se zúčastnilo pouhých patnáct osob, jelikož zbývající vědci ještě do Káhiry nedorazili. Předsedou se stal Gaspard Monge a Napoleon Bonaparte obdržel funkci místopředsedy.[19] V budově institutu byla v průběhu času umístěna knihovna, muzeum, laboratoře, observatoř, tiskárna a v zahradách zoologická zahrada, kterou vytvořil Geoffroy Saint-Hilaire. 24. prosince 1798 se Napoleon vydal v doprovodu svých oblíbených vědců na cestu do Suezu, kde chtěl prozkoumat okolí tohoto města a prověřit možnost, zda by tu nebylo možné vybudovat průplav mezi Středozemním a Rudým mořem. Inženýři však došli k mylným závěrům a možnost vybudování takového průplavu nakonec zavrhli (průplav byl vybudován až v 19. století). V červenci 1799 se uskutečnil jeden z největších francouzských objevů v Egyptě, když byla při opravě staré křižácké pevnosti objevena Rosettská deska. Po útěku Napoleona Bonaparta z Egypta se změnilo vedení Egyptského institutu, jelikož s Napoleonem uprchl v létě 1799 i dosavadní předseda institutu Gaspard Monge. Novým předsedou se stal Joseph Fourier. Jakmile pominul první šok z Bonapartova útěku, vrátili se učenci ke svým sběratelským, kategorizačním a topografickým povinnostem.

Posledním úkolem, kterým Napoleon pověřil své vědce krátce před tím, než je opustil, byl průzkum starověkých památek v jižním Egyptě – Asuán, Théby, Karnak. Archeologie a egyptologie v dnešní podobě ještě neexistovaly a právě Napoleonovi učenci v Egyptě napomohli vzniku těchto nových vědních oborů. Ještě před zkoumáním v jižním Egyptě studovali pečlivě památky v Alexandrii, Káhiře a jejich okolí. Zkoumání starověkých staveb nebylo vždy jednoduché, jelikož mnohé z nich byly až po strop zasypané pouštním pískem a místní obyvatelstvo do těchto stropů vyvrtávalo díry a používalo je pak jako otvory pro vhazování odpadků. Řada staroegyptských chrámů byla také z náboženských důvodů záměrně znesvěcena a poničena muslimy a kopty.

Po zavraždění generála Klébera v roce 1800 se začala situace vyvíjet pro Francouze velmi nepříznivě, a tak se začali vojáci i vědci stahovat z vnitrozemí do Alexandrie, která byla následně obležena Turky a Brity. V Alexandrii pak stále častěji docházelo ze strany francouzských vojáků k projevům nenávisti vůči vědcům.[20] Vojáci se domnívali, že vědci vlastní nějaké objevené poklady, a tak je napadali a drancovali jim jejich zavazadla, v nichž se ale většinou nacházel jen vědecký materiál a sbírky hmyzu či třeba nerostů. Vědci tak měli z vlastních vojáků stále větší strach a ti zase vědce považovali za darmožrouty a příčinu všech nesnází [21]. Po francouzské kapitulaci 31. srpna 1801 se vědci začali pomalu vracet zpět do Francie, kam mnozí dorazili až v průběhu roku 1802. Ze 151 vědců, kteří v roce 1798 přijeli do Egypta, jich 31 zemřelo v této zemi, nebo krátce po návratu do vlasti.

Rosettská deska

Většinu sbírek, exponátů a vědeckých poznámek se podařilo přepravit do Francie, ale ty nejvzácnější kousky zabavili Britové – např. Rosettskou desku, která je dodnes uložena v Britském muzeu. Ti vědci, kteří všechny útrapy přežili a vrátili se domů, posléze společně vytvořili obsáhlou třiadvacetisvazkovou encyklopedii Egypta La Description de l'Egypte (Popis Egypta). Mezi významnými vědci, kteří se výpravy do Egypta zúčastnili, byli mimo jiné:

• Gaspard Monge – matematik a geometr, vynálezce deskriptivní geometrie, organizátor vědecké části expedice, první předseda Egyptského institutu.
• Claude Louis Berthollet – chemik, organizátor vědecké části expedice.
• Joseph Fourier – matematik a fyzik. Druhý předseda Egyptského institutu. Při pozorováních v Egyptě vznikly základy jeho pozdějšího díla Analytická teorie tepla.
• Dominique-Vivant Denon – polyhistor, výtvarník, diplomat, spisovatel, cestovatel, archeolog. Po návratu z Egypta vydal úspěšnou knihu Cesty po Horním a Dolním Egyptě a stal se prvním ředitelem muzea v Louvru.
• Étienne Geoffroy Saint-Hilaire – mineralog a zoolog, autor teorie o jednotě života, na kterou později navázal Charles Darwin. V Egyptě se specializoval na ichtyologii. Zabýval se také archeologií.
• Marie Jules César Savigny – botanik a zoolog. V Egyptě se věnoval převážně entomologii a také archeologii.
• Déodat Gratet de Dolomieu – geolog. Pro Napoleona dojednal na počátku výpravy kapitulaci Maltézských rytířů, kteří ho v roce 1799 zajali a Dolomieu strávil dva roky v jejich vězení. Ve vězení pak napsal své geologické pojednání Filozofie mineralogie.
• Jean-Baptiste Prosper Jollois – kartograf.
• Nicolas-Jacques Conté – vynálezce a chemik.
• Édouard Devilliers du Terrage – inženýr.
• Jean-Marie-Joseph-Aymé Dubois – inženýr.
• Dominique-Jean Larrey – lékař, autor nápadu vojenských sanitních vozů tažených koňmi (v Egyptě používal místo koní velbloudy).
• René Desgenettes – lékař