Mamlúcký sultanát

Mamlúcký sultanát (arabsky سلطنة المماليك, Sultanat al-Mamalik psáno v latince) je moderní pojmenování užívané historiky pro státní útvar řízeném Mamlúky (elitními islámskými bojovníky eurasijského původu), kteří vytvořili vlastní dynastii Bahriů a vládli Egyptu, Sýrii a sousedním oblastem od poloviny 13. století do začátku 16. století. V letech 12601517 vládli těmto oblastem jako součást dynastií Ajjúbovců a Abbásovců. V roce 1517 byli poraženi Turky, ale do roka se s nimi osmanský sultán usmířil a káhirské mamlúky opět pověřil řízením země.[1] Další výrazné oslabení moci mamlúků přišlo v době Napoleonova tažení do Egypta, kdy bylo mamlúcké vojsko poraženo v tzv. bitvě pod pyramidami. Káhirští mamlúkové byli jedinou dlouhodobě existující dynastií, která se držela u moci bez závislosti na vlastní reprodukci, jelikož jejich řady tvořili výhradně nakoupení otroci. V době pádu Ajjúbovců byla většina Mamlúků Kipčaky. Byli vojenskými otroky, ale jejich postavení bylo vyšší než jiných otroků a běžných svobodných Egypťanů.

Stát Turků / Stát Čerkesů
Dawlat al-Atrāk  /  Dawlat al-Jarākisa
دولة الجراكسة / دولة الترك
12501517

vlajka
geografie

Mamlúcký sultanát v roce 1317 za vlády sultána an-Násira Muhammada
nejdelší řeka:
Nil (část)
obyvatelstvo
národnostní složení:
Arabové (majorita), Mamlúci (vládnoucí elita), Koptové, Syřané, Židé
koptština (majoritní, běžná), arabština (dominantní od 17. stol.), kumánština-kipčačtina, čerkézština
státní útvar
oligarchická absolutní monarchie formálně a nábožensky podřízená chalífátu
vznik:
1250 – vražda Turanšáha
zánik:
15161517Osmansko-mamlúcká válka
státní útvary a území
předcházející:
Ajjúbovský sultanát
Abbásovský chalífát
Jeruzalémské království
Antiochijské knížectví
Tripolské hrabství
Makúrijské království
Arménské království v Kilíkii
následující:
Osmanská říše
Egyptský ejálet Osmanské říše
Damašský ejálet Osmanské říše

Název

Označení Mamlúcký sultanát (arabsky سلطنة المماليك, Sultanat al-Mamalik) je až moderním termínem historiků. Dobové arabské prameny z období mamlúcké dynastie Bahriů užívají zcela odlišných názvů jako Stát Turků (arabsky دولة الاتراك, Dawlat al-Atrāk; arabsky دولة الترك, Dawlat al-Turk) a Stát Turecka (arabsky الدولة التركية, al-Dawla al-Turkiyya)[2][3][4], další Stát Čerkesů (arabsky دولة الجراكسة, Dawlat al-Jarākisa) z doby pozdější. Kombinovaná varianta arabsky الدولة التركية الجراكسية, (al-Dawla al-Turkiyya al-Jarakisiyya) zdůrazňuje skutečnost, že Čerkesové ovládali turečtinu.[4]

Historie

Porážka mamlúků Mongoly v bitvě u Homsu, 1229
Historie Turkických národů
Historie turkických národů
do 14. století
Turkucký kaganát 552–744
  Turkuti
  Západní Turkuti
  Východní Turkuti
  Modří Turci
Avarský kaganát 564–804
Chazarský kaganát 618–1048
Sır-Tardušové 628–646
Onogurie 632–668
  Dunajské Bulharsko
  Volžské Bulharsko
Kangarská unie 659–750
Türgešský kaganát 699–766
Ujgurský kaganát 744–840
Karlucký jabguluk 756–940
Karachánský chanát 840–1212
  Západní Karachánové
  Východní Karachánové
Kan-čouské království 848-1036
Kao-čchangské království 856-1335
Pečeněžský chanát
860–1091
Kimäcký chanát
743–1035
Kumánie
1067–1239
Oguzský jabguluk
750–1055
Ghaznovská říše 963–1186
Seldžucká říše 1037–1194
Chórezmská říše 1077–1231
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307
Dillíský sultanát 1206–1526
  Dynastie otroků (Dillí)
  Dynastie Chaldží
  Dynastie Tughlakovců
Kypčacký chanát[5][6][7]1240–1502
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517
  Dynastie Bahríovců
  Osmanská říše 1299–1923

Vzestup

Mamlúcké pluky tvořily páteř pozdní Ajjúbovské armády. Každý sultán měl své osobní, dobře cvičené vojáky a As-Salih Ajjúb prostřednictvím Mamlúků udržoval moc. Jeho pluky čítaly na 800 až 1000 jezdců a jezdci byli přezdíváni Bahri(ové) (od arabského slova بحر – moře, řeka), protože jejich obydlí byla postavena na ostrově Rawda, na Nilu. Jednalo se většinou o turkické Kypčaky, pocházející z oblasti severně od Černého moře.

V roce 1249 vedl Ludvík IX. křížovou výpravu, invazi do Egypta. Dobyl Damiettu a poté pomalu postupoval na jih. Jak pokračovali, As-Salih Ajjúb zemřel a vlády se ujal jeho syn Al-Muazzam Turanšáh. Ten se nestihl dopravit k bitvě včas, avšak Bahrijští Mamlúci dokázali křižáky porazit a zajmout Ludvíka IX. Nového sultána doprovázela jeho vlastní skupina Mamlúků, Mu`azzami(ové), kterým dával pravomoce na úkor Bahriů. Měsíc po zajmutí Ludvíka IX. skupinka Bahriů zabila Turanšáha a moci v zemi se chopila Šagrat Al Durr, vdova po sultánovi as-Sálihu Ajjúbovi.

Války s křižáky a Mongoly

Po smrti Turanšáha následovalo desetileté období politické destabilizace, během které se různé skupiny pokusily o uchopení moci. Roku 1254 se stala mocnou frakcí skupina pod velením Qutuze. Mnoho Bahriů opustilo Káhiru a začali sloužit ajjúbijským emírům v Sýrii. Mezitím Mongolové pod velením Hülega dobyli Bagdád (1258) a směřovali dál na západ. Qutuz a Bahriové odložili vzájemné nesváry a spojili se proti společné hrozbě. Mamlúci se s Mongoly střetli v bitvě u Ain Džálút. I přes velké ztráty se Mamlúkům podařilo svého nepřítele porazit. Po odražení vnějších nepřátel pokračovaly boje mezi Qutuzem a Bahrii, které skončily Qutuzovou smrtí a vyhlášením sultanátu.

Vláda a společnost

Mamlúci

Urozený mamlúk ze syrského Aleppa

Mamlúci (z arabštiny mamlúk, obvykle se překládá jako vlastněný = otrok, singulár: مملوك plurál: مماليك) byli původně vojenští otroci na orientálních dvorech a zároveň elitní islámští bojovníci. Jednalo se o Euroasijce zajaté v bojích nebo zakoupené v dětském věku na trhu s otroky. Po zakoupení byli podrobeni speciálnímu bojovému jezdeckému výcviku, aby se z nich stali tvrdí a nelítostní obránci svých pánů. Jednalo se o maskulinně orientovanou, asketickou a ortodoxně islámskou kastu otroků, která původně bezvýhradně sloužila svým pánům, ale od 9. století byla otroky už jen podle jména.[1] Od té doby už mamlúkové sami nakupovali bílé chlapce, které vychovávali a sami rozhodovali, komu budou sloužit. Časem bylo stále obtížnější koupit na trhu s otroky další chlapce z oblasti Kavkazu a tak začali mamlúkové do svých řad verbovat také mladé muže z Albánie a Řecka.[1] Stali se vládnoucí vrstvou v Egyptě (12501517) a v Sýrii (12601516), v Iráku a v některých částech Indie.

Mamlúcká domácnost

Své řady mamlúkové nedoplňovali biologickou reprodukcí, nýbrž nákupem chlapců, které cvičili v boji. Ctili nomádský způsob života, ale zároveň si užívali přepychu svých paláců v Egyptě. Mamlúkové měli manželky i harémy, ovšem postavení jejich žen bylo zvláštní, jelikož mamlúcká kultura byla silně maskulinní a nelpěla na nutnosti rozmnožování. V době Napoleonova tažení do Egypta byli mnozí Francouzi šokováni tím, že mamlúkové v sexu upřednostňovali mladé chlapce před ženami.[1] Svůj majetek a postavení nemohl mamlúk přenést na své děti, ale vždy jen na jiného mamlúka, tedy na chlapce, zakoupeného na trhu s otroky. Toto pravidlo mamlúkové často obcházeli tím, že své syny prodávali do otroctví a ihned je zase vykoupili.[1] Jinak se ale potomci mamlúků nikdy nemohli stát elitními bojovníky a tak zastávali méně významné úřady při správě Egypta. Skutečnou rodinu mamlúků tvořili desítky zakoupených bílých chlapců, kteří si mezi sebou říkali bratře a svého pána nazývali otcem (používal se výraz Ustada) a byli k němu i ostatním mamlúkům loajální. Této loajalitě se říká khushdashiya (arabsky: خشداشية). Chlapci studovali náboženství a bojové umění. Když dospěli do určitého věku, jejich pán jim oficiálně daroval svobodu a oni pak jako dospělí mužové zůstávali oddáni svému Ustadovi. O majetek mamlúků se staraly jejich ženy, jelikož mamlúci považovali obchodování a správu majetku za změkčilost, nehodnou velkých bojovníků. Ženy mamlúků tak disponovaly obrovskými majetky, řídily chod paláce, vládly výběrčím daní a prostřednictvím milodarů pomáhaly chudým.[1] Mamlúkové se snažili odlišit od většinové arabské populace, kterou v Egyptě ovládali, a tak si dávali turecká jména a spolu hovořili tureckým dialektem. Jako jediní měli také právo jezdit v Káhiře na koních, zatímco ostatní používali osly.

Architektura a umění

Součástí jejich samozvolené role ochránců islámské ortodoxie byla podpora stavby náboženských budov, včetně mešit. Stavělo se po celém území, většina budov se však stavěla v hlavním městě. Z těchto mamlúckých staveb jich mnoho přetrvalo do současnosti.

Seznam mamlúckých vládců

Mamlúčtí vládci s tureckým původem

Mamlúčtí vládci s čerkeským původem

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mamluk Sultanate (Cairo) na anglické Wikipedii.

  1. Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 11 a 154 - 156
  2. Nicolle 2014, p. 4.
  3. "The Cambridge History of Egypt", Volume 1, (1998) P. 250
  4. Yosef 2013, s. 8.
  5. CAVENDISH, Marshall. Peoples of Western Asia. New York: Marshall Cavendish Corporation, 2006. 364 s. 2007. ISBN 978-0-7614-7677-1, ISBN 0-7614-7677-6. (anglicky)
  6. BOSWORTH, Clifford Edmund. Historic Cities of the Islamic World. Leiden: Brill NV, 2007. 280 s. 2007. ISBN 978-90-04-15388-2. (anglicky)
  7. BORRERO, Mauricio. Russia: A Reference Guide from the Renaissance to the Present. New York: Facts On File, 2004. 162 s. 2009. ISBN 0-8160-4454-6. (anglicky)

Literatura

  • TAUER, Felix. Svět islámu. Praha: [s.n.], 1984. (čeština)
  • Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 11 a 154 – 156."

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.