Staré Velké Bulharsko

Staré Velké Bulharsko nebo Onogurský chanát (bulharsky Стара Велика България, řecky Η παλαιά μεγάλη Βουλγαρία) byl historický státní útvar, v letech 632–668, který se rozkládal mezi řekou Dněstrem, dolním tokem Volhy a zasahoval též na Krymský poloostrov. Vznikl konsolidaci několika protobulharských kmenů, v jejichž čele stál kmen Ogurů (Onogurové). Jeho zakladatelem byl chán Kuvrat, a obyvateli byli Protobulhaři s jejich jednotlivými kmeny a také neprotobulharské polousedlé místní kmeny (hlavně ugričtí Pramaďaři a sarmatští Alani), které byly v tom čase podřízené Avarské a Západoturkucké říši.

Staré Velké Bulharsko
Παλαιά Μεγάλη Βουλγαρία
Beek Bolgar ile
← 
← 		 632–668  →
 →
 →
geografie

Velké Bulharsko kolem roku 650
Fanagorie (632–665)
obyvatelstvo
národnostní složení:
protobulharština[pozn. 2]
státní útvar
vznik:
632–665? – Kuvrat
zánik:
665–668 – Batbajan
státní útvary a území
předcházející:
Onogurové
Kutrigurové
 následující:
Chazarská říše
Volžské Bulharsko
První bulharská říše
Historie Turkických národů
Historie turkických národů
do 14. století
Turkucký kaganát 552–744
  Turkuti
  Západní Turkuti
  Východní Turkuti
  Modří Turci
Avarský kaganát 564–804
Chazarský kaganát 618–1048
Sır-Tardušové 628–646
Onogurie 632–668
  Dunajské Bulharsko
  Volžské Bulharsko
Kangarská unie 659–750
Türgešský kaganát 699–766
Ujgurský kaganát 744–840
Karlucký jabguluk 756–940
Karachánský chanát 840–1212
  Západní Karachánové
  Východní Karachánové
Kan-čouské království 848-1036
Kao-čchangské království 856-1335
Pečeněžský chanát
860–1091		 Kimäcký chanát
743–1035
Kumánie
1067–1239		 Oguzský jabguluk
750–1055
Ghaznovská říše 963–1186
Seldžucká říše 1037–1194
Chórezmská říše 1077–1231
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307
Dillíský sultanát 1206–1526
  Dynastie otroků (Dillí)
  Dynastie Chaldží
  Dynastie Tughlakovců
Kypčacký chanát[1][2][3]1240–1502
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517
  Dynastie Bahríovců
  Osmanská říše 1299–1923

Historické dělení Protobulharů

Do 8. století byli Protobulhaři a příbuzensky blízké národy rozděleni do čtyř velkých skupin.

  1. První skupinu tvořili Dunajští Protobulhaři.
  2. Druhou skupinou byli Černí Protobulhaři, čili západní Protobulhaři na Ukrajině. Do této doby jejich stát prošel několika fázemi: knížectvími Altınoba a Duloba, říší Velkého Bulharska (Onogurie) a královstvím Kara Bulgar (683-855).
  3. Třetí skupinou byli dagestánští Protobulhaři anebo Burdžané. Jejich stát se vyvinul do formy knížectví.
  4. Čtvrtá skupina, úzce propojená s protobulharskými Utigy, kteří od 1. století žili v regionu středního Itilu (Volha), byli Buljaři. Založili stát který se také vyvinul do formy knížectví. Vazalem Velkého Bulharska se stalo nejprve Buljarské knížectví a později království Kara Bulgar.

Vývoj před utvořením prabulharského státu

Asie

Původní kmeny Prabulharů byly pravděpodobně turkické větve Onogurů, Tie-leského → Čı-leského (Tieleové) původu[pozn. 3], o čemž se zmiňují Orchonské runové texty (v Mongolsku), a taky čínské kroniky, v nichž jejich označení nese název Pu-ku-chun (Bul-gar-chun) (Hunobulhaři)[pozn. 4].

Evropa

Prabulharské kmeny původně sídlily na sever od Kavkazu, poté se postupně přesunuly zejména do oblasti kolem Azovského moře, Předkavkazí a poříčí Dněpru a Dněstru. Již ve svém původním domově se Hunobulhaři (Prabulhaři) rozdělily na dva kmeny – Utigury a Kutrigury. Tyto dva kmeny mezi sebou často soupeřily. V 6. století zasáhli do vývoje tohoto etnika Avaři, kteří porazili Utigury a poté společně s Kutrigury táhli dál na západ do panonské nížiny. Utigurové poté kolem roku 570 upadli do závislosti na Západoturkuckém kaganátu s centrem v dnešním Turkestánu (Kaspické moře).[6] Ten se ale létech 628–630 rozpadl a utigurské kmeny se opět osamostatnily. Někdy v této době začali Utigurové znovu zvát sami sebe původním jménem Bulhaři.[6] Prabulharské kmeny se poté sjednocují pod vládou chána Kuvrata (Hunobulharské historické názvy: Kurt, Kur-bat) do prvního státu známého jako Velké Bulharsko (latinsky Magna Bulgaria). Jejich složení je neznámé, a prameny se zmiňují pouze o kmenových názvech Čakarar, Kubiar, Kürijer, a jména klanů Tulo (Dulo), Ukil, Ermijar, Ugain a Duar.[7]

Kuvratova vláda
Související informace naleznete také v článku Kubrat.

Největší rozkvět zažilo Velké Bulharsko za chána Kuvrata, který prožil část svého života v Byzantské říši. Zde získal řecké vzdělání a během svého pobytu přijal i křesťanskou víru. Po svém nástupu na trůn skoncoval Kuvrat za pomoci Byzance[6] s avarskou nadvládou a dokázal uhájit svoji pozici i proti Západoturkucké říši na východě. To se podařilo v letech 630 až 635 hlavně díky sjednocení prabulharských kmenů do silné aliance, která byla dost mocná na to, aby si zajistila svoji existenci bez závislosti na ostatních státech. Hlavním městem říše bylo pravděpodobně město Fanagorie na Tamanském poloostrově. Po smrti Kuvrata se stal chánem nejstarší z jeho synů Batbajan.

Úpadek a podrobení Chazary
Velké Bulharsko s okolními státy kolem roku 650
Migrace Bulharů po rozpadu Velkého Bulharska

Záhy po smrti svého otce se ostatní synové začali bouřit. Onogurie, zmítaná v boji o moc, se pak stala snadným terčem Chazarské expanze (668). Rozdělené kmeny, které byly dále vytlačovány Chazary ze svého území, hledaly nová místa, kde se usadit.

Prabulhaři, vedení Bojanem (Batbajan), nazývaní též Černí Bulhaři, se pravděpodobně stáhli na Krym, kde později splynuli s Tatary. Existuje teorie, která tvrdí, že potomci Batbajanovy hordy jsou dnešní Balkaři, tedy turkický národ žijící na Kavkaze.[zdroj?]

Část Prabulharů se pod vedením Kotraga (pravděpodobně mohlo jít o dalšího syna, ale jeho existence není prokázána)[8] vydala proti proudu řeky na sever, usadila se u řeky Volhy a vytvořila tam pozdější stát volžských Prabulharů.

Asi nejslavnější z Kuvratových synů Asparuch vedl více než sto tisíc Prabulharů na Balkán a po dobytí Dobrudžy a Moesie zde založil první bulharskou říši.

Posledním z Kuvratových synů byl Kuber, který se usadil pravděpodobně v dnešní Severní Makedonii či východní Albánii. Také tito Prabulhaři se rychle včlenili do slovanské společnosti a během sto let přijali i zdejší slovanský jazyk.

Odkazy

Poznámky
  1. Uhrové (Staří Maďaři), Alani, Turkuti, Antové, Gótové, Byzantinci a ostatní
  2. lokálně se mluvilo také různými oguzskými, ogurskými, ugrickými a slovanskými jazyky
  3. Tili (Tiele) (čínsky v českém přepisu Tili, pchin-jinem dílì, znaky 狄历, obvyklou fonetikou: Ty-ly) nebo také
    Tiele (čínsky v českém přepisu Tchie-lej, pchin-jinem tiělēi, znaky 鐵勒, obvyklou fonetikou: Tye-le) nebo také
    Čıle (Tiele) (čínsky v českém přepisu Čch'-lej, pchin-jinem chìlēi, znaky 敕勒, obvyklou fonetikou: Čı-le) nebo také
    Kaoke (Tiele) (čínsky v českém přepisu Kao-kche; doslova „vysoké kočáry“, pchin-jinem gāochē, znaky 高車 nazev, který nesli v období Severního Wej (Tabgačové), nebo také
    Čulu (Tiele) čínsky v českém přepisu Čchu-lu, pchin-jinem chulù, znaky 楚騄 což je alternativní název „Tiele“. Tieleové byli sbírkou kmenů z různých etnik Hunobulharský původu. V Hunobulharský jazycích také nazývání Tele, byli roku 357 vytlačení z Mongolska Sien-piy a založili stát v Turpanu. Tato skupina zahrnovala kmeny Sır-Tardušů (Se-jenta), Basmalů (Pa-si), Oguzů (Wu-chu), Chazarů (Che-san), Alanů (A-lan), J. Kyrgyzů (Che-ku), Tuvānců (Tuva-la) a Jakutů (Kuli-kan) z Bajkalského regionu. [4][5]
  4. Pu-ku → Bul-garčínsky v českém přepisu Pu-ku, pchin-jinem púgǔ, znaky 僕骨

Reference
  1. CAVENDISH, Marshall. Peoples of Western Asia. New York: Marshall Cavendish Corporation, 2006. 364 s. 2007. ISBN 978-0-7614-7677-1, ISBN 0-7614-7677-6. (anglicky)
  2. BOSWORTH, Clifford Edmund. Historic Cities of the Islamic World. Leiden: Brill NV, 2007. 280 s. 2007. ISBN 978-90-04-15388-2. (anglicky)
  3. BORRERO, Mauricio. Russia: A Reference Guide from the Renaissance to the Present. New York: Facts On File, 2004. 162 s. 2009. ISBN 0-8160-4454-6. (anglicky)
  4. TUAN, Lian-čchin. (丁零, 高车与铁勒 → Ting-ling, Kao-kche jü Tchie-lej) - Ting-ling, Kaoke a Tiele. Šanghaj: (上海人民出版社出版 → Šangchaj Žen-min čchu-pan-še Čchu-pan 1988) - Šanghajské Vydavatelství Lidového Domu 1988, 1935. 566 s. ISBN 7208001103, ISBN 9787208001107. S. 11–12. (čínsky)
  5. PULLEYBLANK, Edwin George. Central Asia and the non-Chinese peoples of ancient China - Střední Asie a ne-čínské národy starověké Číny V. Variorum collected studies series. Aldershot: Ashgate Publishing, 2002. 731 s. ISBN 0860788598, ISBN 978-0-86078-859-1. Kapitola VII, s. 21–26. (anglicky)
  6. RYCHLÍK, Jan a kol. Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-404-1. S. 31. Dále jen [Rychlík].
  7. GOLDEN, Peter Benjamin. An Introduction to the History o the Turkic Peoples. 1992. vyd. Wiesbaden: Otto Harrassowitz, 2012. 494 s. Dostupné online. ISBN 978-34-470-3274-2. S. 247. (anglicky)
  8. Rychlík, str. 32

Literatura
  • RYCHLÍK, Jan a kol. Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-404-1.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.