Sedmá křížová výprava

Po vypršení míru, který vyjednal Fridrich II. a sultán Al-Kamil, byl v roce 1244 Jeruzalém opět uchvácen muslimy. Tato zpráva o ztrátě Kristova hrobu již nevzbudila v Evropě téměř žádný rozruch. Císař Svaté říše římské Fridrich II. Štaufský v té době soupeřil s papežem Inocencem IV. Navíc měl i problémy s udržením císařské koruny. Proto se křížové výpravy zúčastnit nemohl. V Anglii měl král Jindřich III. velké potíže v bojích proti nespokojeným povstalcům vedených Simonem z Montfortu.

Pouze francouzský král Ludvík IX. se ke křížové výpravě odhodlal. Vyžádal si nejprve od Jindřicha III. smlouvu, že zatímco bude na výpravě, Anglie Francii nenapadne. V roce 1245 pak oficiálně potvrdil svou účast na kruciátě. Snažil se získat k výpravě také norského krále Haakona IV. Do Norska vyrazil jako velvyslanec anglický kronikář Matthew Paris, avšak přesvědčit norského krále se mu nepodařilo. Účast nakonec přislíbili jen Ludvíkovi bratři Alfons a Karel. Král následující tři roky sháněl peníze a prostředky na financování výpravy. Peníze nakonec získal z církevních desátků.

Socha Ludvíka IX. v přístavním městě Aigues-Mortes

V roce 1248 nashromáždil Ludvík IX. svou prý až pětadvacetitisícovou armádu v přístavech Aigues-Mortes a Marseille. Ve vojsku bylo 1500 rytířů a 5000 střelců z kuší. Loďstvo vyplulo směrem k Egyptu, ale zimu strávili vojáci na Kypru. K francouzskému králi přicházeli během zimování poslové ze všech křižáckých panství s prosbami o pomoc. Latinské císařství chtělo pomoc proti císařství Byzantskému a templáři z Antiochie prosili o pomoc také, protože Turci se právě zmocnili Sidonu.

Ludvík se domníval, že dobytím Egypta by si zajistil zásobování a krytí při případném pozdějším útoku na samotný Jeruzalém.

Roku 1249 se vylodil u egyptského přístavu Damietta. 6. června téhož roku byla Damietta po slabém odporu dobyta, protože egyptští obránci se stáhli za řeku Nil. Křižáci však nepočítali s tím, že se Nil vylije z břehů.

Povodeň je uvěznila na šest měsíců ve městě. Král také zamítnul dohodu z páté křížové výpravy, která přidělovala přístav pod nadvládu Jeruzalémského království. V listopadu zanechal ve městě svou ženu Markétu a s armádou vydal se na pochod ke Káhiře. Téměř ve stejný čas zemřel Ajjúbovský egyptský sultán as-Sálih Ajjúb, ale vdova Šagrat Al Durr jeho smrt zatajila a podařilo se jí pod jménem zemřelého sultána seskupit mamlúckou armádu a vést ji do boje proti křižákům. Část křižáckého vojska vedená Robertem z Artois, spolu s templáři, napadla nepřátelský tábor u Al-Mansurah. Šagrat Al Durr se rozhodla ubránit Al Mansurah za každou cenu a mamlúcký velitel Bajbars vymyslel lest, díky které bylo křižácké vojsko poraženo a Robert z Artois byl v bitvě zabit.

Ludvík IX. a Markéta Provensálská (Berlín)

Hlavní křižácké síly pod velením samotného Ludvíka byly mezitím napadeny Mamlúky, které vedl budoucí sultán al-Muazzam Turanšáh. Ludvík byl poražen, odmítnul se však stáhnout zpět k Damiettě a naopak se pokusil dál obléhat Al Mansurah. Obléhání skončilo katastrofou a křižáci trpěli strašným hladem. Nakonec dal francouzský král pokyn k návratu zpět. V březnu 1250 na cestě k Damiettě byl Ludvík zajat. Navíc onemocněl úplavicí a zachránili ho až arabští lékaři. Těhotná manželka Markéta stále čekala na králův návrat. Když do města došla zpráva o zajatcích, chystala se francouzská posádka k návratu do vlasti. Královna projevila svou inteligenci a odvahu, byla těsně po porodu, když se jí podařilo přesvědčit své důstojníky, aby místo balení a odchodu začali vyjednávat. V květnu byl Ludvík díky své ženě ze zajetí vykoupen výměnou za město Damietta a 400 000 liver. Okamžitě poté odplul z Egypta do Akkonu, jedné z posledních křesťanských držav ve Svaté zemi. Krátce poté, v roce 1250, byl zabit egyptský sultán al-Muazzam Turanšáh vzbouřivšími se Mamlúky a moci se ujala Šagrat Al Durr. Po necelých třech měsících její vláda skončila a sultánem se stal mamlúcký velitel Mu‘izzuddín Ajbak, za něhož se Šagrat Al Durr provdala. Ludvík se nakonec s Mamlúky spojil a pomalu začal obnovovat křižácké državy. Poté, co se na východě objevili Mongolové, začal také vyjednávat s jejich chánem Möngkem, vnukem Čingischána. Nevěděl však, že s Mongoly vyjednávají také muslimové. Turci i křižáci se snažili Mongoly získat na svou stranu proti svému soupeři. Ani jedna strana netušila, že Mongolové nemají nejmenší zájem některé z nich pomáhat. Ze spojenectví sešlo, protože Möngke odmítnul Ludvíkem nabídnutý křest a francouzský král se odmítnul chánovi podrobit.

Francouzskému králi začaly ve Svaté zemi docházet peníze a navíc ho bylo potřeba doma ve Francii, kde právě zemřela jeho matka regentka Blanka Kastilská. Proto se Ludvík rozhodl pro cestu domů. Přestože výprava skončila neúspěchem, získal si tímto činem velkou úctu v celé křesťanské Evropě a časem byl dokonce prohlášen za svatého.