Kreolština

Kreolština (španělsky criollo) označuje v jazykovědě jazyk, změněný v důsledku vlivu jiných jazyků, přičemž tímto vlivem se rozumí vliv mateřského jazyka jednoho z rodičů. Kreolizované jazyky vznikaly především v místech mimo Evropu, kde se usazovali evropští osadníci a stýkali se s původním obyvatelstvem (ale nejen tam). Vznikly tak kreolizované formy celé řady evropských jazyků, které jsou oproti původní podobě jen částečně pozměněny a zůstávají jim dobře srozumitelné.

Často dochází k mylné představě, že jednotlivé formy kreolštiny jsou si podobné navzájem. Ve skutečnosti jsou si například kreolizovaná francouzština a kreolizovaná malajština zcela nesrozumitelné a např. verze kreolizované francouzštiny jsou mezi sebou často méně podobné než se samotnou spisovnou francouzštinou. Např. věta všichni potřebujeme společně pracovat pro budování naší budoucnosti se píše francouzsky nous tous avons besoin de travailler ensemble à créer notre avenir a seychelsky nou tou bezwen travay ansamn pou kree nou lavenir, přičemž výslovnost je velice podobná (kreolizované jazyky obvykle používají více fonetický přepis). Uživatelé kreolštiny jsou obvykle mulati, řidčeji mestici, ale ve španělsky hovořících zemích nebo mezi Afrikánci převládají i uživatelé světlé pleti. Navíc v Latinské Americe pojem kreol často neoznačuje osobu používající kreolštinu, ale potomka evropských přistěhovalců bez bližšího jazykového určení, což vede k častému zaměňování. Kreolizací a kreolštinou se zabývá obor lingvistiky zvaný kreolistika. Evropa zažila naposledy významný případ kreolizace v období po pádu starověkého Říma, kdy kreolizací latiny postupně vznikly románské jazyky.[1]

Předstupněm kreolizace je pidžinizace. Pidžinizací původního jazyka vzniká dorozumívací jazyk, který nemá vyvinutou úplnou gramatiku. Pidžin nemůže být mateřštinou, může se ovšem vyvinout v mateřštinu následující generace mluvčích a v tom případě dochází k jeho úplné gramatizaci (je kreolizován).