Alžběta II.

Princezna Alžběta ve věku sedmi let, portrét od Philipa de László z roku 1933

Narodila se 21. dubna 1926 ve 2:40 greenwichského času jako nejstarší dcera prince Alberta (později krále Jiřího VI.) a jeho ženy Elizabeth.[4] Na svět přišla císařským řezem.[5] Pokřtěna byla v soukromé kapli Buckinghamského paláce yorským arcibiskupem Cosmo Gordon Langem 29. května 1926[pozn. 1] jako Alžběta (Elizabeth) po své matce, Alexandra po Alexandře Dánské, matce jejího dědečka krále Jiřího V., která zemřela šest měsíců před křtem, a Marie (Mary) po Marii z Tecku, babičce z otcovy strany .[4]

Měla jediného sourozence, princeznu Margaret, která se narodila v roce 1930.[4] Obě sestry byly vychovávány doma pod dohledem jejich matky a guvernantky Marion Crawfordové.[6][7] Domácí výuka se soustředila na historii, jazyk, literaturu a hudbu.[8][9]

Po narození byla třetí v pořadí nástupnictví na trůnu po svém strýci Eduardovi a svém otci. Tehdy se ale nezdálo pravděpodobné, že by mohla nastoupit na trůn, protože se předpokládalo, že se nástupcem krále Jiřího V. stane její strýc Eduard, který se ožení a bude mít potomky.[10] Po smrti Alžbětina dědečka Jiřího V. se její strýc Eduard skutečně stal panovníkem jako král Eduard VIII., ale ještě tentýž rok kvůli neústupné snaze oženit se s dvakrát rozvedenou ženou (Wallis Simpsonovou) abdikoval a britským králem se tak roku 1936 stal jeho bratr a Alžbětin otec Jiří VI. Alžběta se tímto aktem dostala do postavení následnice trůnu. Pokud by její rodiče poté měli syna, stal by se na základě patrilineární primogenitury následníkem trůnu on[11], královský pár však již další děti neměl.

Aby se mohla princezna Alžběta stýkat s ostatními děvčaty svého věku, byla otevřena dívčí škola (založená na principu podobném skautskému hnutí) organizovaná Buckinghamským palácem.[12] Zde se učila přednášet, plavat, tančit, jezdit na koni, vařit, starat se o děti a vyšívat. Královna se dodnes zajímá o skautské hnutí a od roku 1952 je patronkou Skautské asociace.

Jako dorůstající dívka kromě toho dostávala soukromou výuku o britských dějinách a ústavním právu. Jejím učitelem těchto předmětů byl Henry Marten, profesor na chlapecké internátní střední škole Eton College.[9] Otázky anglikánského náboženství s ní osobně probíral arcibiskup canterburský. Učila se také moderní jazyky, takže mj. dokonale ovládá francouzštinu.

Alžběta zřejmě poprvé potkala svého budoucího manžela, Philipa, prince řeckého a dánského, v období mezi lety 1934 až 1937. Po setkání ve škole královského námořnictva v Dartmouthu v červnu 1939 se do něho zamilovala a oba si začali posílat dopisy.

Její matka, královna Elizabeth, zemřela v roce 2002 ve věku 101 let.

Alžběta ve vojenské uniformě jednotek ATS, duben 1945

Od září 1939, kdy vypukla druhá světová válka, až do Vánoc téhož roku pobývala se svou sestrou na zámku Balmoral ve Skotsku. Poté se přesunuly do Sandringham House v Norfolku a od května roku 1940 bydlely na Windsorském hradu. Existoval plán na evakuaci obou princezen spolu s jejich rodiči do Kanady. Tento plán nebyl nikdy realizován, neboť jak se vyjádřila jejich matka: „Mé děti nikdy neodcestují beze mě. Já nikdy neodejdu bez svého manžela krále. A král zemi neopustí.“[13]

13. října 1940 souhlasil král s návrhem redaktora BBC Dereka McCullocha, aby jeho čtrnáctiletá dcera poprvé vystoupila v rozhlase. Z Windsorského hradu oslovila Alžběta britské děti během populárního programu BBC Children’s Hour, aby podpořila jejich naděje v době evakuace před nepřátelskými nálety. Od září 1939 bylo z Velké Británie evakuováno cca 13 tisíc dětí, které byly „vřele přijaty v Kanadě, Austrálii, Novém Zélandu, Jižní Africe a Spojených státech amerických“. Princezna řeč zakončila: „Všichni víme, že nakonec skončí vše dobře, protože Bůh se o nás postará a dá nám vítězství a mír. A až nastane mír, pamatujte, že bude na nás, na současných dětech, abychom svět zítřka udělali lepším a šťastnějším místem.“ Na závěr ještě dětem popřála dobrou noc tehdy desetiletá princezna Margaret.[14][15][16]

Roku 1945 doprovázela své rodiče na cestě po Commonwealthu, na které pro ni byl připravován oddělený program, například slavnostní přehlídka kanadských pilotek. V únoru 1945 (v necelých 19 letech) se připojila k Ženskému pozemnímu pomocnému sboru (Auxiliary Territorial Service, ATS) jako nižší důstojnice Alžběta Windsorová. Cvičila se v řízení a údržbě vojenských nákladních vozidel a dosáhla funkce mladší velitelky. V současnosti je jediným žijícím panovníkem, který v době druhé světové války sloužil v uniformě.

Na konci války při oslavách míru 8. května 1945 se princezna Alžběta a její sestra princezna Margaret anonymně připojily k oslavujícím davům v ulicích Londýna.

V roce 1947 se princezna Alžběta vydala na svou první zámořskou cestu, kdy doprovázela své rodiče na cestě po Jižní Africe. Na své 21. narozeniny ve vysílání pro tehdejší Britské společenství národů dala svůj slib zemi a královské rodině: „Vyznávám před vámi všemi, že celý svůj život, ať už bude dlouhý, nebo krátký, bude věnován službě Vám a naší velké královské rodině, ke které všichni patříme.“[17]

Zasnoubení princezny Alžběty a prince Philipa bylo oznámeno 9. července 1947, když bylo Alžbětě 21 let, a bylo předmětem různých kontroverzí. Philip nebyl finančně zajištěný, byl narozen v zahraničí (i když jako britský občan sloužil během Druhé světové války v Královském námořnictvu) a jedna z jeho sester se provdala za německého šlechtice napojeného na nacisty.[18] Před svatbou se vzdal svých dánských a řeckých titulů a oficiálně přestoupil z řecké pravoslavné k anglikánské církvi a začal vystupovat jako plukovník Philip Mountbatten pod příjmením britské rodiny své matky.[19][20]

Korunní princezna Alžběta se dne 20. listopadu 1947 provdala za svého vzdáleného příbuzného, prapravnuka královny Viktorie, prince Philipa. Krátce po svatbě obdržel její manžel hodnost královského prince a vévody z Edinburghu. Země Commonwealthu se ještě úplně nevzpamatovaly ze zpustošení válkou, stále ještě byl uplatňován přídělový systém a Alžběta musela ušetřit z přídělových kupónů na látku na své svatební šaty. Nicméně sňatek byl chápán jako první záblesk obnovy země. Alžběta a Philip obdrželi z celého světa asi 2500 svatebních darů.[20]

Královna Alžběta II. s manželem krátce po korunovaci

První potomek, syn Charles, se narodil 14. listopadu 1948. O měsíc dříve vydal král Jiří VI. patent, který umožnil jejím dětem používat titul královský princ a královská princezna, které by normálně nemohly používat, protože jejich otec nebyl královský princ.[21] Druhé dítě, dcera Anna, se narodilo 15. srpna 1950, třetí, syn Andrew, se narodil 19. února 1960 a poslední Edward se narodil 10. března 1964.

Po svatbě si pár pronajal dům Windlesham Moor a od 4. července 1949 bydlel v Clarence House. V letech 1949 až 1951 trávil Philip určitá období na Maltě, kde sloužil jako námořní důstojník, Alžběta tam s ním často pobývala. Žili v domě Philipova strýce lorda Mountbattena, zatímco děti zůstávaly v Británii.

Zdraví krále Jiřího VI. se roku 1951 zhoršilo a Alžběta ho často zastupovala na společenských událostech. V říjnu cestovala do Kanady a navštívila i prezidenta Spojených států Harryho Trumana. Na počátku roku 1952 vyrazila se svým manželem na cestu do Austrálie a na Nový Zéland s plánovanou zastávkou v Keni. Tam ji 6. února zastihla zpráva o úmrtí jejího otce. Alžběta byla v různých zemích Commonwealthu prohlášena královnou. Manželský pár přerušil svou cestu a vrátil se zpět do Spojeného království.

Navzdory úmrtí královniny babičky Marie dne 24. března 1953 se, v souladu s Mariiným přáním, konala 2. června korunovace ve Westminsterském opatství. Televizní přenos z korunovace sledovalo přibližně 20 miliónů obyvatel Velké Británie a dalších asi 12 miliónů naslouchalo prostřednictvím rozhlasu.

Britské kolonie a dominia v roce 1952

Během Alžbětina dospívání probíhala transformace Britského impéria do nového Commonwealthu a jeho moderní formy společenství národů. V době, kdy nastoupila na trůn, byla transformace ukončena a Alžběta se ocitla v konsolidované pozici formální hlavy mnoha samostatných států. V letech 1953 až 1954 podnikla královna se svým manželem šestiměsíční cestu po Austrálii a Novém Zélandu. Byla prvním panovníkem těchto států, který je navštívil. Odhaduje se, že ji při této její návštěvě viděly asi tři čtvrtiny tehdejších obyvatel Austrálie.

Alžběta II. s vůdci Commonwealthu na konferenci v roce 1960

Nespokojenost Keňanů s britskou nadvládou přerostla v letech 1952 až 1960 k povstání Mau Mau proti britské koloniální správě, které Britové brutálně potlačili.[22] Britským premiérem byl tehdy Winston Churchill. Tisíce Afričanů zemřely a statisíce Kikujů byly internovány v koncentračních táborech.[23]

V říjnu 1956 došlo k Suezské krizi, kdy se Británie, Francie a Izrael neúspěšně pokusily získat kontrolu nad Suezským průplavem. O dva měsíce později britský premiér Anthony Eden rezignoval. V konzervativní straně neexistoval mechanismus pro volbu nového předsedy strany a tak bylo na Alžbětě, aby vybrala člena konzervativců, který by sestavil novou vládu. Po konzultacích s důležitými členy strany byl pověřen sestavením nové vlády Harold Macmillan. Po šesti letech Macmillan odstoupil a doporučil královně za svého nástupce Aleca Douglase-Homea. V obou případech musela Alžběta čelit výtkám, že jmenovala předsedu vlády po konzultaci s pouze malou skupinou lidí. Teprve roku 1965 přijala konzervativní strana vnitrostranický mechanismus volby svého nového předsedy.

Právě zmiňovaná Suezská krize a jmenování Edenova nástupce roku 1957 vedly k první osobní kritice Alžběty. John Grigg, baron z Altrinchamu, uveřejnil ve svém vlastním časopise kritické články, byl však veřejností odsouzen.

Poštovní známka z Mauricia

V roce 1957 Alžběta absolvovala státní návštěvu Spojených států. Při této příležitosti navštívila též sídlo OSN v New Yorku a pronesla projev před jeho Valným shromážděním. V témže roce zahájila také jednání kanadského parlamentu, jako první kanadský panovník, který tak učinil. O dva roky později navštívila Kanadu a Spojené státy americké znovu. Roku 1961 procestovala Kypr, Indii, Pákistán, Nepál a Írán. Když v témže roce navštívila Ghanu, odmítla obavy o vlastní bezpečnost, i když její hostitel, prezident Kwame Nkrumah, byl nedlouho předtím terčem atentátníků.

Jediné případy, kdy formálně nezahájila jednání britského parlamentu, byly odůvodněny jejím těhotenstvím v letech 1959 a 1963. V té době zahájením jednání pověřila lorda kancléře. Roku 1961 slavnostně zahájila provoz transatlantického telefonického spojení rozhovorem s kanadským premiérem Johnem Difenbakerem.

Zleva britský premiér Edward Heath, královna Alžběta II., americký prezident Richard Nixon a jeho manželka. Fotografie pochází z návštěvy amerického prezidenta ve Velké Británii v roce 1970

60. a 70. léta 20. století byla ve znamení zrychlující se dekolonizace Afriky a Karibiku. Během tohoto období přes 20 zemí získalo nezávislost na Británii v rámci vzájemných dohod, následovaných plánovanými přechody k vlastním samosprávám. Roku 1965 ovšem rhodeský premiér Ian Smith vyhlásil nezávislost na Velké Británii jednostranně. I když královna jeho deklaraci odmítla a mezinárodní společenství uplatnilo sankce, udržel se Smithův režim dalších dvanáct let.

Výsledky voleb v únoru 1974 byly nerozhodné a znamenaly, že by původní premiér Edward Heath mohl zůstat v úřadu, pokud by byl schopen sestavit koalici s Liberální stranou. Než aby rezignoval, zvolil Heath tuto možnost a odstoupil až poté, co neuspěl se sestavením koaliční vlády. Královna pak pověřila vytvořením vlády opozičního vůdce Harolda Wilsona.

Během australské ústavní krize roku 1975 odvolal britský generální guvernér John Kerr z funkce australského premiéra Gougha Whitlama, který nebyl schopen získat podporu pro své rozpočtové návrhy v opozicí kontrolovaném australském Senátu. Jelikož Whitlam měl většinu ve Sněmovně reprezentantů, mluvčí Sněmovny požádal královnu, aby Kerrovo rozhodnutí zvrátila. Ta to odmítla s tím, že nebude zasahovat do kompetencí, které australská ústava vyhrazuje generálnímu guvernérovi. Krize výrazně zvedla popularitu australských republikánů.

Roku 1977 oslavila stříbrné jubileum svého nástupu na trůn. Oslavy se konaly v mnoha zemích Commonwealthu a zahrnovaly bohoslužby díkuvzdání v katedrále svatého Pavla za účasti hodnostářů a vedoucích představitelů mnoha států. Oslavy vyvrcholily velkou slavností v červnu. Na počest této události byla pojmenována i trasa Jubilee Line metra v Londýně (otevřená roku 1979).

V roce 1978 přijala jako státní návštěvu rumunského komunistického diktátora Nicolae Ceaușesca s manželkou, i když soukromě si myslela že mají „krev na rukou“. Rok 1979 jí přinesl dvě těžké rány. Bývalý správce jejich obrazových sbírek Anthony Blunt byl odhalen jako komunistický špion a Prozatímní irská republikánská armáda zavraždila jejího vzdáleného příbuzného, strýce jejího manžela Philipa, lorda Mountbattena.

Podle Paula Martina se královna v 70. letech 20. století obávala, že kanadský premiér Pierre Trudeau nemá valné mínění o královském majestátu. Příčinou bylo jeho chování v Buckinghamském paláci a odstranění některých kanadských královských symbolů v době jeho úřadování. Martin byl spolu s jinými vyslán do Británie, aby projednali změny kanadské ústavy. Královna se velmi zajímala o tuto ústavní debatu a byla lépe informována než někteří kanadští politici. Výsledkem bylo omezení vlivu britského parlamentu v Kanadě, ale vliv monarchie zůstal zachován.

Královský pár s Reaganovými

Její odvaha, stejně jako její jezdecké schopnosti se projevily roku 1981 při slavnostním střídání stráží. Při jízdě po ulici Mall na ni bylo vypáleno šest střel, ale ona svého koně zvládla a pokračovala v jízdě. Následující rok se královna ocitla v jiné riskantní situaci, když se probudila ve své ložnici v Buckinghamském paláci a spatřila cizího muže. Královna zůstala klidná a asi deset minut do příjezdu policie s mužem mluvila.

I když roku 1982 hostila prezidenta Spojených států Ronalda Reagana na Windsorském hradu a následující rok navštívila jeho ranč v Kalifornii, byla rozzlobena, když jeho administrativa nařídila invazi na Grenadu, jedno z britských dominií.

Královna Alžběta II. a prezident USA Ronald Reagan na koních u zámku Windsor, červen 1982

V době, kdy byla britskou premiérkou Margaret Thatcherová, bylo uváděno, že se královna obávala její ekonomické politiky, která podle ní rozdělovala společnost, a byla znepokojena vysokou mírou nezaměstnanosti, řadou nepokojů, násilím při stávkách horníků a neochotou Thatcherové uplatnit sankce proti režimu v Jihoafrické republice, uplatňujícímu politiku apartheidu. Vztahy obou žen byly občas popisovány jako upřímný odpor. Navzdory těmto spekulacím označila Thatcherová Alžbětu za úžasnou ženu, která vždy ví, co říci, což se zřejmě vztahovalo k jejímu poslednímu setkání s královnou ve funkci premiérky. Poté, co Margaret Thatcherová odešla z politiky, udělila jí královna řád za zásluhy a Podvazkový řád a oba se i s princem Philipem účastnili oslav 80. narozenin Margarety Thatcherové.

Roku 1991 se stala prvním britským panovníkem, který pronesl projev před Kongresem Spojených států amerických. Následující rok se pokusila zabránit rozpadu manželství svého syna Charlese s jeho ženou Dianou. Její snaha nebyla úspěšná a dvojice se formálně rozešla.

Královna při zahájení velšského parlamentu v Cardiffu, Wales; 2011

Královna Alžběta II. nazvala ve svém projevu z 24. listopadu 1992 onen rok „příšerným“ (annus horribilis). V  tom roce se rozvedla její dcera, jeden ze synů se formálně rozešel se svou manželkou a manželství druhého syna procházelo krizí. Windsorský hrad byl poničen požárem a monarchie byla vystavována narůstající kritice a veřejnému přetřásání jejích potíží. V neobvykle osobním projevu připustila královna, že každá instituce musí počítat s kritikou, ale přála si, aby „tak bylo činěno s větším taktem, porozuměním a humorem“.

Alžběta a Laura Bushová v dětském zdravotním centru

V následujících letech pokračovalo veřejné propírání manželství jejího syna (a následníka trůnu) Charlese a princezny Diany roz. Spencerové. Po konzultaci s premiérem Johnem Majorem, arcibiskupem canterburským, svým soukromým tajemníkem a svým manželem napsala Charlesovi a Dianě dopis, ve kterém označila jejich rozvod za žádoucí. Rok poté zemřela Diana při autonehodě v Paříži. V té době byla královna se svými vnuky na zámku Balmoral. Dianini synové chtěli navštívit bohoslužby, proto je oba prarodiče doprovázeli. Královně a vévodovi z Edinburghu, jejímu manželovi, se podařilo pět dní držet oba Dianiny syny na Balmoralu mimo pozornost tisku a veřejnosti. Odtažitost královny a prince Philippa však způsobila pohoršení veřejnosti. Pod nátlakem premiéra Tonyho Blaira, svých přátel a členů královské rodiny nakonec souhlasila královna Alžběta s veřejným vystoupením. V něm vyjádřila Dianě svůj obdiv jako matce svých vnuků, princů Williama a Harryho. Po tomto vystoupení se nálada veřejnosti změnila ze znepokojení v respekt.

Zpočátku se zdálo, že vztahy královny a Tonyho Blaira byly v prvním období v letech 1997 až 2002 velmi dobré, nicméně některé skutečnosti naznačují, že byly spíše napjaté. V květnu 2007 bylo odhaleno, že Alžběta se cítila „podrážděná a frustrovaná“ Blairovými aktivitami. Královna nabyla dojmu, že je premiér příliš spjat s venkovským prostředím, ze kterého pocházel, a byla popuzena tím, že jí nabízel, aby ho oslovovala Tony. Uvádí se, že byla také znepokojena neúspěchy britské armády, zvláště v Iráku a Afghánistánu, a stejně tak byla překvapena přesunutím pravidelných schůzek s premiérem z úterý na čtvrtek odpoledne. Zdá se, že Tonymu Blairovi tuto nespokojenost dala najevo, nikdy se však veřejně nevyjádřila k situaci v Iráku. Královna Alžběta nicméně oceňovala Blairův úspěch v dosažení míru v Severním Irsku.

Alžběta II. s manželem v roce 2007

Roku 2002 oslavila zlaté jubileum svého nástupu na trůn. Absolvovala rozsáhlou cestu po svých dominiích. Cesta začala v únoru na Jamajce, kde královna označila uvítací oslavu za pozoruhodnou, a to poté, co výpadek elektrického proudu ponořil oficiální guvernérovu rezidenci do tmy. I když probíhaly veřejné oslavy tohoto výročí, byly skromnější než u předchozího (stříbrného) jubilea, a to i z důvodu úmrtí královniny matky a sestry na počátku roku. Podobně jako v roce 1977 obdržela královna mnoho darů a na počest tohoto výročí byly pojmenovány některé památníky.

Roku 2005 se stala prvním monarchou, který pronesl projev před zákonodárným shromážděním kanadské provincie Alberta. Alžběta a její manžel oslavili 60. výročí své svatby roku 2007 zvláštní bohoslužbou ve Westminsterském opatství, soukromou večeří pořádanou jejich synem Charlesem a večírkem, na který byli pozvaní i ostatní členové královské rodiny a také předchozí a tehdejší britský premiér.

Diamantové jubileum, tedy 60 let od nástupu na trůn, oslavila královna Alžběta II. v roce 2012. V poselství proneseném u příležitosti jubilea pronesla: „V tomto speciálním roce se znovu zasvěcuji službě Vám všem. Doufám, že si všichni připomeneme sílu sounáležitosti a spojující sílu rodiny, přátelství a dobrého sousedství ... Také doufám, že tento jubilejní rok bude časem k vyjádření díků za velký pokrok dosažený od roku 1952 a časem, kdy s jasnou hlavou a otevřeným srdcem pohlédneme do budoucnosti.“

Alžběta II. v Birminghamu během oslav diamantového jubilea vlády

Již v roce 1976 oficiálně otevřela XXI. letní olympijské hry v kanadském Montréalu a nechyběla ani u zahájení XXX. letních olympijských her 2012 v Londýně. Stala se tak první hlavou státu, která oficiálně zahájila dvoje olympijské hry ve dvou různých státech. Na zahájení londýnské olympiády ztvárnila sama sebe v krátkém filmu po boku Daniela Craiga jakožto Jamese Bonda. Za toto vystoupení obdržela čestnou cenu BAFTA za „patronaci nad britským filmovým průmyslem“.

Jako první britský panovník od roku 1781 a doby Jiřího III. se 18. prosince 2012 zúčastnila zasedání britské vlády. Dne 3. března 2013 byla přijata do nemocnice s příznaky gastroenteritidy. Následujícího dne byla propuštěna do domácího ošetření. Kvůli pokročilému věku a obtížnému cestování se v roce 2013 poprvé od roku 1973 nezúčastnila pravidelného bienálního setkání hlav Commonwealthu, které se konalo na Srí Lance.

V roce 2007 se stala nejstarším britským panovníkem na trůně a 9. září 2015 se stala nejdéle vládnoucím britským panovníkem, když v obou případech překonala svou praprababičku královnu Viktorii. Je nejdéle vládnoucí ženou v zaznamenané historii. Od 13. října 2016 po smrti thajského krále Pchúmipchona Adunjadéta (Rámy IX.) je nejdéle vládnoucím monarchou na světě. Nemíní ovšem abdikovat, avšak od následníka trůnu prince Charlese se očekává, že od královny, která v roce 2022 oslavila 96. narozeniny, postupně přebere část jejích oficiálních povinností.

Alžběta a americký prezident Donald Trump na hradě Windsor, červenec 2018

.

Dne 16. září 2017 byla v londýnském deníku The Times uveřejněna zpráva o odvolání královnina privátního sekretáře sira Christophera Geidta v červenci minulého roku. Stalo se tak poté, co princ z Walesu a jeho bratr Andrew, vévoda z Yorku v této záležitosti navštívili královnu a na privátního sekretáře si stěžovali. Podle listu se princ Charles a jeho spolupracovníci v Clarence House (princovo sídlo) snaží více uplatňovat vliv na proces postupného přechodu moci od královny na korunního prince.[24]

Alžběta a princ Charles figurují na seznamu Paradise Papers, které byly zveřejněny v listopadu 2017 a které odhalují tajné investice bohatých lidí a jejich daňové úniky do daňových rájů.[25] Její syn Andrew je zapleten do sexuální aféry pedofilního miliardáře Jeffreyho Epsteina.[26]

6. února 2022 dovršila Alžběta II. sedmdesát let na trůnu. Takzvané platinové jubileum panovníka slaví britská monarchie poprvé.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Elizabeth II of the United Kingdom na anglické Wikipedii a Elizabeth II na anglické Wikipedii.

• SMITHOVÁ, Sally Bedell. Alžběta II. : Život moderní panovnice. Překlad Robert Tschorn. Praha: Triton, 2012. 476 s. ISBN 978-80-7387-632-6.
• ROCHE, Marc. Alžběta II. : Poslední královna. Překlad Karina Matějů. Praha: Práh, 2008. 261 s. ISBN 978-80-7252-211-8.
• ERICKSSON, Carolly. Lilibet. Překlad Jitka Šišáková. Ostrava: Domino, 2005. 270 s. ISBN 80-7303-259-7.
• BRANDRETH, Gyles Daubeney. Philip a Alžběta: Portrét jednoho manželství. Překlad Marie Jungmannová. Praha: Ikar, 2006. 414 s. ISBN 80-249-0666-X.

• BRADFORD, Sarah. Elizabeth: a biography of Her Majesty the Queen. London: Heinemann, 1996. 564 s. Dostupné online. ISBN 9780434002719.
• BRADFORD, Sarah. Queen Elizabeth II : Her Life in Our Times. London: Viking, 2012. Dostupné online. ISBN 9780670919116.
• HARDMAN, Robert. Our Queen. London: Hutchinson, 2012. 356 s. ISBN 9780091936891.
• HOEY, Brian. Her Majesty: Fifty Regal Years. London: HarperCollins, 2002. 400 s. Dostupné online. ISBN 9780006531364.
• LACEY, Robert. Royal : Her Majesty Queen Elizabeth II. London: Little, Brown, 2002. 481 s. Dostupné online. ISBN 9780316859400.
• MARR, Andrew. The diamond queen : Elizabeth II and her people. London: Macmillan, 2011. 418 s. Dostupné online. ISBN 9780230748521.
• PIMLOTT, Ben. The Queen : Elizabeth II and the monarchy. 2. vyd. London: HarperCollins, 2001. 780 s. Dostupné online. ISBN 9780007114351.
• ROBERTS, Andrew. The House of Windsor. Příprava vydání Antonia Fraser. London: Cassell, 2000. 104 s. Dostupné online. ISBN 9780304354061.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alžběta II. na Wikimedia Commons
• Osoba Alžběta II. ve Wikicitátech
• Kategorie Alžběta II. ve Wikizprávách
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alžběta II.
• https://echo24.cz/a/izuK8/obrazem-kralovna-alzbeta-ii-slavi-platinove-jubileum-princ-charles-ji-vzdal-hold-Platinové jubileum