Indický císař

Císař Indie nebo indický císař (hindsky Bádišáh-e-Hind, anglicky Emperor of India) byl titul posledního vládce mughalské říše Bahádura Šáha II. a poté britských králů jako vládců Indického císařství neboli Britské Indie.

Řád Indické hvězdy, užívaný jako odznak Britské Indie.

Titul indického císaře byl britskými panovníky používán po potlačení indického povstání v roce 1858, když veškerá území Východoindické společnosti byla předána britské Koruně. Poslední, byť jen formálně vládnoucí Velký moghul, který sám používal titul indického císaře, byl toho roku sesazen a přinucen emigrovat do Barmy, čímž oficiálně zanikla Mughalská říše a královna Viktorie byla roku 1876 prohlášena císařovnou Indie. Titul zanikl spolu s rozdělením Britské Indie na Indii a Pákistán v srpnu roku 1947. Britský král od té doby používal titul krále Indie a krále Pákistánu.

Španělský král Filip II. se po neúspěchu při zisku římské císařské koruny snažil získat císařskou hodnost jinou cestou a přesvědčoval, ač neúspěšně, papeže, aby mu propůjčil titul indického císaře (španělsky Emperador de las Indias). I když se španělští panovníci po abdikaci Karla V. už císaři nikdy nestali, později přidali do své titulatury titul krále Západní a Východní Indie. [1]